Kapr slaví sedmdesátku. Jihočeská kravata funguje i v NHL, říká Pouzar

Když v roce 2004 onemocněl leukémií, lékaři mu dávali třicetiprocentní šanci na přežití. Tenhle boj ale čerstvý jubilant vyhrál. „Teď jsem v pohodě. Na kontroly jezdím jednou za půl roku. Beru pochopitelně prášky, ale blbý je, že už době nemoci jsem ztratil rovnováhu. Nemůžu bruslit, nemůžu jezdit na kole, nemůžu hrát tenis. Takže hraju jen golf a chodím pěšky tady na Kleť, abych si udržel nějakou kondici," líčí Pouzar v obsáhlém rozhovoru pro Sport.cz.

Vzpomínáte často na zážitky z kariéry?

Docela jo. Doma mám takovou místnost, kde jsou fotky, medaile... Akorát mě mrzí, že to nebylo jako dneska, kdy jdou kluci do Kanady v šestnácti, osmnácti letech. Mohli jsme třeba dokázat víc i v NHL. Ale ve třiceti už díru do světa neuděláte.

Vyrůstal jste mezi rybníky v Čakovci. Začít hrát hokej asi nebylo nic složitého.

První brusle jsem měl šlajfky, ty se přidělávaly na boty kličkou. Na tom se těžko bruslilo, tak jsem starším klukům chytal. Oni mi ale přejeli malíček a když jsem zakrvácený utíkal domů, tak jsem ty šlajfky ztratil. Pak jsem musel nosit o čtyři čísla větší brusle po bráchovi. To jsem si navlékl čtvery nebo patery ponožky a šel jsem na rybník.

Kdy vás napadlo poprvé, že hokej je sport přesně pro vás?

Můj otec byl porybný a přeložili ho na městské rybníky do Budějovic. Tak jsem se šel přihlásit do pionýrského domu na střelecký kroužek. Tam mě ale nevzali, tak jsem šel na hokej. Ale já si to nikdy moc neuvědomoval, že jsem byl lepší než ostatní kluci. I když góly jsem dával, rychlej jsem by taky a bavilo mě to. Ve chvíli, kdy jsem měl končit jako dorostenec, protože tam nebyl žádný další postup, tak mě vzali do Motoru. Po roce a půl už jsem hrál druhou ligu za dospělé. To byl fofr, že jsem si ani nemohl uvědomit, jestli jsem byl dobrej. Dneska vidíte v žácích, že když někdo převyšuje ty ostatní, tak to tahá pořád sám. Ale to já nedělal, já hrával kolektivní hokej, nahrávka, najet si...

Přitom už ve 12 letech vás vybrali na mezinárodní turnaj do Moskvy. Co si z něj vybavujete?

V té době jsem byl strašně překvapený, když mě vyvolali do ředitelny. Já myslel, že mám nějaký průser. A tam mi řekli, že jedu s výběrem krajského domu pionýrů na turnaj ‚Zalataja šajba' do Moskvy. Vyhráli jsme ho, to byla moje první medaile.

Přezdívku Kapr jste ale neměl od dětství, že?

Chvíli mi říkali Firsov. V Motoru jsem měl červenou helmu a starej Ťoupal, obránce mi vždycky dal přihrávku na červenou a já jel sám na bránu jako kdysi Firsov. Kapra vymyslel až Jirka Bubla v nároďáku. Když jsem byl uhnaný a šel si sednout na střídačku, tak jsem nedýchal nosem ale otevřenou pusou. A kvůli tomu, že táta byl rybář, tak se ta přezdívka ujala. Prostě kapr, jihočeský kapr.

Mrzí vás ještě pořád sezona 1980-81, kdy vám s Motorem o dva body utekl ligový titul?

To byla asi jediná šance vyhrát mistra republiky. Já jsem nebyl na vojně. Šel jsem vlastně ‚tajně' na vojnu na šest měsíců, aby to Dukla Jihlava nevěděla a já mohl hrát pořád za Motor. Počítal jsem, že to vyhrajeme tady, protože tu byl na začátku sedmdesátých let jako kouč pan Bukač, kterého jsem měl rád. Ale on odešel do Sparty... Nakonec jsme byli druzí pod trenérem Pražákem. Ale zkazili jsme si to právě v Praze, kde jsme po první třetině vedli 4:0. Jenže pak Spartu trochu potlačili sudí, my dělali chyby a prohráli jsme. Vítkovice v té sezoně uhrály hodně zápasů v prodloužení a nám pak dva body chyběly. Ale takovej je život, člověk nemůže mít všechno.

V reprezentaci jste poprvé nastoupil už v roce 1972. Když se hrálo jen na tři útoky, nebylo nic jednoduchého stát se stálým členem reprezentačního týmu.

Já dával hodně gólů i jako bránící levé křídlo, což byl styl, který měl úspěch. Jednou jsem vyhrál i krále střelců, když jsem porazil Milana Nového. Nejradši určitě vzpomínám na mistovství světa v Katovicích 1976, kde jsme ztratili jediný bod s Rusáky, které jsme předtím ale porazili. V té době to mělo i politický podtext. Když hráli naši hymnu, tak jsem měl husí kůži, to bylo super.

Na začátku osmdesátých let mohli do NHL legálně odcházet jen nejzkušenější reprezentanti. Lákalo vás to?

První byli Ivan Hlinka a Jirka Bubla ve Vancouveru. A my šli po nich taková várka Milan Nový do Washingtonu, Míra Dvořáků do Philadelphie a já do Edmontonu. Pragosportu jsme museli dát polovinu platu a jeli jsme.

Cítil jste zájem z NHL i kvůli tomu, že jste na olympiádě v Lake Placid 1980 vyhrál s osmi góly střeleckou tabulku?

Tehdy ne, to se spíš bralo jako propadák celého týmu. Brzy se zranil Vláďa Martinec, rozpadla se první lajna a bratři Šťastní hráli o angažmá, protože už asi byli rozhodnutí, že budou emigrovat. Sólovali, střídali, jak chtěli a nebyla to taková parta jako vždycky.

Na šampionátu v Helsinkách 1982 jste dával krásný gól Kanadě, za kterou nastoupil Wayne Gretzky. O pár měsíců později už jste byli spoluhráči v Edmontonu.

Velkou roli v tom hrál komentátor Jan Slepička, který mě znal a přišel se skautem Oilers Barrym Fraserem, jestli bych nechtěl jít hrát za Edmonton. Já vůbec nevěděl, co to je za mužstvo, nic. Ale hned jsem říkal: proč ne? Pan Bukač už stavěl nové mladší mužstvo, takže mě v nároďáku moc nechtěl. Po velkých peripetiích mi nakonec dali svolení i v Motoru. A já si mohl dalších pár let zahrát dobrej hokej.

Takže jste uspořádal rozlučku a vydal se do Edmontonu. Jak vám bylo po těle, když jste nasedal na letadlo?

Když jsme se blížili, byl jsem z toho nervózní. Neuměl jsem řeč a nebyl jsem si jistý, jak mě přijmou ti hráči, diváci. Dceru Mirku jsme učili větu, že je dcerou hokejisty Jaroslava Pouzara, kdyby se někde ztratila. Měli jsme trochu strach. Šli jsme do jiného světa, který jsme neznali, žádní známí, kamarádi, nic. Nebylo to úplně příjemný.

Spoluhráči z Oilers se prý ptali, jestli tady v Československu lidé vědí, co je zubní kartáček nebo šampón.

No jo, taky měli hroznou srandu z mojí angličtiny. Ale za měsíc, za dva jsem zjistil, že mě tam všichni berou, tak to ze mě spadlo. Čím víc jsem se naučil anglicky, tak to bylo lepší. Ve třiceti to ale nešlo tak rychle. Půl sezony mě z toho bolela hlava. Když jsem se v letadle učil, tak kluci mi brali knížky a učili se z nich česky...Takže tuhle cestu jsem vzdal a pak už jsem jen mluvil s klukama. Když se šlo na tripu do hospody, tak se se mnou pořád bavili, pořád se ptali. Nikdy mi neřekli, ať jdu do prdele, ale snažili se mě pochopit a rozumět. Pak už jsem si uměl říct o tkaničky, nabroušení bruslí. Trenéru Satherovi jsem namaloval, jak jsme to hráli tady u nás s bránícím křídlem. A on potom trochu tu první lajnu přizpůsobil tomuhle stylu.

To byla docela pocta, ne?

Trenér si mě vážil. Asi že už jsem byl starej, vlastně fotr. Gretzkymu bylo tehdy 20, to samé Messier, Anderson, Coffey, Jari Kurri měl 21. A mě bylo třicet, byl jsem proti nim jako starej páprda.

Ale už na vstupních testech jste všem ukázal, jakou máte páru...

Jasně, vím, co myslíte (směje se). Jeli jsme se zátěží na stacionárním kole, oni to přibrzdili, já se trochu zapřel a urval jsem jim řídítka.

Taky váš debut stál za to.

Z toho jsem byl i já překvapený, ale vyšlo to pěkně, navíc proti Calgary. Hned v první třetině mi to dal Gretzky na křídlo, já přejel modrou a napálil to pod víko. Brankář tam stál jak solný sloup. Pak jsem vystřelil znova a trefil gólmana nad koleno, že musel střídat. To se divili, kdo to do Edmontonu přišel (směje se).

Zkoušeli to na vás soupeři hodně tvrdostí?

Sondovali, jestli se bojím. Ale já se popral asi jen čtyřikrát nebo pětkrát. A to tím stylem, že jsem nasadil jihočeskou kravatu a fláknul s tím chlapem o zem. Boxovat jsem neuměl, tak jsem to ani neriskoval. Jen jednou proti Chicagu jsem trochu boxoval a ten soupeř se mě překvapivě bál, až jsem se divil. Jinak kravata fungovala i v NHL.

V roce 1983 jste ještě s Oilers ve finále nestačili na Islanders, ale o rok později už to bylo přesně naopak. I díky vašemu slavnému proslovu v kabině. A další sezonu jste si triumf zopakovali. Jenže v sezoně 1985-86 jste Edmontonu chyběl.

Komunisti mi to nepovolili, aby tam se mnou byla celá rodina kvůli dceři a její škole. Takže jsem šel do Německa. V Edmontonu mě přemlouvali, abych emigroval, že se postarají. Ale na to jsem nebyl. Měl jsem tu rodiče, bratra. Kdybych ale věděl, že za pár let to praskne, tak jsem tam asi zůstal. Do Edmontonu jsem se ještě vrátil před play off 1987 a vyhrál třetí Stanley Cup.

Vracel jste se do Kanady už jako domů?

Edmonton beru jako druhé rodné město, bylo to vážně super. Já přišel do restaurace a místo placení jsem podepsal jídelní lístek... A když jsem tam byl na oslavě 30. výročí od toho prvního Stanley Cupu, ta mě lidi pořád poznávali. Když jsem tam přijel, měli tam pojmenované ulice po hráčích: Gretzkyho, Messierova... To je něco jiného než tady v republice. Já tady v Budějovicích bydlím v Jabloňové (směje se). To říkal Werich, že chce být slavný za svého života, a ne po smrti. Taky by mi to udělalo radost, kdyby tu byla Pouzarova ulice. Aspoň krátká...

Říkal jste, že jste si cenil víc titulu mistra světa než později Stanley Cupů. Platí to?

Hokej byl u nás špičkový sport a každý chtěl hrát za nároďák. Daleko větší emocionální prožitek pro mě byly ty Katovice, první titul. NHL jsem bral jako ligovou soutěž, kdežto dneska se na ni hledí, že je to víc než mistrovství světa. Ale tenkrát to tak nebylo. Samozřejmě jsem ze Stanley Cupu radost měl, ale nebrečel jsem. Měl jsem radost za ty kluky, jak to dokázali prožívat.

Když se člověk podívá na vaše statistiky, říká si, že jste mohl být premiérovým členem Triple Gold Clubu. Dokonce o deset let dřív, než do něj v roce 1994 vstoupili první Švédové. Nebýt tedy toho nešťastného závěru olympiády v Innsbrucku 1976.

V Naganu měli naši kliku, že se tam Hašek zbláznil a všechno pochytal. V Innsbrucku jsme to ale podělali. Nad Rusama jsme vedli 2:0, já mohl dávat Treťjakovi na 3:0, jenže jsem to debil neproměnil. A konec byl jako zlý sen. Ivan Hlinka prohrál buly, Petrov to prohodil na Charlamova, který dával do prázdné a my prohráli 3:4. Co naděláte?

Váš syn teď hraje za juniorku Motoru, v přípravě nastoupil i za áčko. Má to se jménem Pouzar těžší?

Každý to srovnává a někdy asi nemá ani tolik důvěry a šancí. Nevím, jestli kvůli tomu, že je Pouzar. Někdy mě to štve. Střílet umí dobře, ale někdo mu musí nahrát... Nejradši bych byl, kdyby šel pryč, ale to je složitý.

Jste rozpačitý z toho, kam se český hokej v porovnání se světem oproti vaší éře  propadl?

Mrzí mě to, jak to stagnuje. Není to jen tréninkem, ale i tím, že dětí je málo. Rozprchnou se do florbalu a dalších sportů, co tu dřív nebyly. Když už ti kluci přijdou na výběr na zimák, tak pomalu musíte vzít všechny, abyste v té kategorii mohli hrát.