Je to jako rozejít se s holkou, řekl Francouz o konci. Teď bude pomáhat Zárubovi

Jak náročný byl ten rok, kdy jste nemohl chytat, na psychiku?

Ohromně frustrující. Na druhou stranu trošku osvobozující, když si člověk uvědomí, že už to zkrátka dál nejde. Nejdřív to bylo hodně těžké období, ale pak to vystřídala úleva. Nebylo to těžké rozhodování. Tělo rozhodlo za mě. Nejtěžší bylo možná poprvé v kariéře ho poslechnout a nezavřít mu pusu nějakým práškem na bolest. Tělo mi dalo několik šancí dostat se až k vrcholu, za což jsem mu vděčný. Zároveň jsem si uvědomil, že už to nemůžu dál pokoušet. Mám před sebou ještě normální život. Chci být aktivní sportovec s kamarády, s dcerou.

Myslím, že to bude bolet pořád. Člověk vidí zápasy, výsledky, sestřihy. Ale je to něco, co musíte udělat. Víte, že se vám uleví. Teď už nebudu dostávat otázky, co se děje. Hokej mám rád, je to moje celoživotní láska. Nejvíc se mi ulevilo na konci léta, kdy jsem to oznámil v Coloradu a oni to přijali dobře. Když tělo řekne stop, tak to dál nejde. Měl jsem ohromný strach z toho, jak by sezona probíhala, pořád by tam byly nějaké neustálé injekce a prášky na bolest. To už jsem podstupovat nechtěl.

První operaci obou kolen jsem zažil ve čtrnácti patnácti letech. Nejsem doktor, takže vám neřeknu nic moc odborného. Mám vrozenou vadu čéšky, je špatně dovyvinutá. V té době se panu doktorovi Neprašovi, který mě během kariéry několikrát operoval, podařilo dát mě do kupy. Fungovalo to až do třiceti let, kdy jsem měl opět operaci obou kolen. Odtud už to šlo z kopce. Když jsem se teď bavil s panem Neprašem, tak mi vysvětloval, že problém v koleni už pak způsobí, že se člověk nehýbe tak, jak by měl, ulevuje si a z toho plynou všechna další zranění, která mě poslední dva tři roky doprovázela. Ale děkuji panu doktorovi za šanci, že jsem se vůbec mohl dostat tam, kam jsem se dostal. Jsem vděčný za to, kam až to došlo a co jsem měl příležitost si užít. To už mi nikdo nevezme. Zároveň si uvědomuju, že ty zákroky, které jsem podstoupil, byly taková oběť za to, se posunout dál. Někde vzadu v hlavě jsem měl, že mi to asi jednou zaťuká na dveře a budu se s tím muset smířit.

Jsou věci, kterým se musím vyhýbat. Někdy jsou horší dny, jindy lepší. Hraju si s tím a hledám, co mi tělo dovolí. Hodně jsem přes zimu plaval, což je na koleno takové neinvazivní. Do budoucna zkusím cyklistiku. Jednou dvakrát týdně chodím hrát hokej jako hráč v poli. Někdy využiju situace, které jsem sám neměl rád. Ale spíš jsem rád, že se můžu hýbat, jsem s partou kamarádů. Člověk si to užívá trochu jinak. Sport k mému životu patří. Doufám, že budu fungovat co nejdéle.

Občas nějaký dám, je to docela fajn pocit. Prioritou je pro mě moje rodina. Během kariéry člověk cestuje, prací okolo hokeje je hodně zaneprázdněný. Užívám si, že můžu každý den spát ve své posteli a odvézt dceru do školky.

Dělám věci kolem baráku, na které jsem neměl čas. Přiletěli jsme na dva tři měsíce, teď jsem poprvé tady zažil jaro, kdy připravujete zahradu na jaro.

Colorado mi během roku nabídlo spolupráci, takže jsem pomáhal se skautingem brankářů. To je možná něco, co bych do budoucna chtěl dělat. Baví mě sledovat mladé nadějné hráče. Uvidíme, jak se tam domluvíme.

Dostal jsem příležitost působit jako jeden z expertů České televize. Měl bych být po boku Roberta Záruby ve studiu, to podle mě bude super. Chtěl jsem na domácím šampionátu být jako hráč, ale to bohužel není možné. Tak si atmosféru aspoň užiju z druhé strany. Snažím se mít přehled, ať už o extralize, nebo hráčích v NHL. Hokej mě baví, miluju ten sport.

Jestli mě znáte, tak si nedovedu představit, že bych byl tvrdý a přísný. Spíš chci být upřímný a vysvětlit situace z gólmanského pohledu, což si myslím, že v televizi občas trochu chybí. Komentátor třeba nevidí detaily, které něčemu předchází. Spíš se budu snažit vysvětlovat a přiblížit, jak se brankář cítí. Byl jsem se podívat i ve studiu, jak to chodí. S Robertem už jsme se na to téma bavili. Určitě budu nervózní, zároveň se na to těším, že bude zase nějaké vzrůšo.

Největším vrcholem bylo vítězství Stanley Cupu. To je něco, co bych si jako dítě ani nedokázal představit. To byl pro mě vrchol světa. Zisk titulu s Litvínovem byla pohádka, byli jsme takový podceňovaný tým. Ale těch momentů a zážitků je spoustu. Ať už to bylo reprezentování na olympiádě, nebo mistrovství světa. Vždycky to mám nejvíc spojené s tím týmem a spoluhráči. Kromě toho to můžete všechno sdílet se svou rodinou. Taťka byl celé play off v Coloradu, prožíval to včetně oslav. To bylo obrovské zadostiučinění.

Samozřejmě. Na tom jsme vyrůstali. Všichni jsme chtěli hrát hokej kvůli Naganu, pak následovala zlatá generace. To mě mrzí dost. Je to takový nesplněný sen, že se nám nepovedlo přivézt žádnou medaili. Vždycky nám něco málo v těch čtvrtfinálových zápasech chybělo, abychom se přehoupli k těm medailovým duelům.

Bylo to takové vyvrcholení mojí kariéry. Můj parťák Darcy Kuemper se zranil a my jsme byli jako jeden z favoritů ve finále konference. V tu chvíli to na mě dýchlo, dostavily se nějaké pochybnosti. Ale já jsem si spíš řekl, že do toho momentu jsem směroval celou kariéru a teď už to musím jen prodat. Vyšlo to pohádkově, pak jsme vyhráli Stanley Cup. Hodně rád vzpomínám i na období, kdy jsem byl nahoře první celou sezonu a Grubauer měl nějaké zdravotní trable. Takže jsem chytal velkou porci zápasů a dařilo se nám vyhrávat.

Jak jsem zmiňoval pana doktora, který mě operoval, tak Zdeněk byl takový můj doktor přes hlavu, určitě stěžejní člověk. Potkal jsem ho ve správný čas na správném místě, on mi právě dodal tu esenci, která mě potom vyslala do velkého hokeje. Bez něj bych určitě nedošel tak daleko.