Článek
Ve vašem hlase však cítím ironii...
Čtu si rozhovory, jak byl tým skvělá parta, jak tahal za jeden provaz, jak to celkově bylo bezvadný. Teď jsem četl i hodnocení pana Varadi a nevím, jestli vůbec byl na tom hokeji a sledoval ho jako my u obrazovek. Já jsem totiž viděl čtvrtfinále, v němž byli Američani jasně lepší a jenom díky skvělému výkonu brankáře Dostála jsme se drželi do poslední chvíle. Náš výkon byl nemastný neslaný. Prostě strašný, na pětku.
Hodně vás pak tedy překvapila Varaďova slova o tom, že Američané byli hratelní a k postupu přes ně chyběl jen krůček?
Lidi, kteří hokej sledují a čtou si o něm, nejsou hloupí! Uvědomují si, že to hodnocení je úplný nesmysl. Vždyť zápasy proti Kanadě a Americe mohli vidět a oba týmy byly rychlostně úplně jinde. Celkově byl výraz týmu špatný. Nestíhali jsme kombinačně ani rychlostně. Proto jsem překvapený, když čtu ta hodnocení. Chápu, že jsou vynesená třeba jen hodinu po zápase, ale stejně... Myslím, že to bylo trošku jinak, než jsem si přečetl. Přitom jsme cítili, a vnímali to tak podle mě i hráči, že turnaj byl pro nás dobře nalosovaný.
Jan Kern a brankář Lukáš Dostál v utkání s Američany.
ČTK/AP/JONATHAN HAYWARD
V jakém smyslu?
Ve skupině jsme sice měli Kanadu, u které asi nemůžeme počítat, že bychom ji porazili, ale třeba na Rusko si hráči věřili. Dánsko bychom neměli brát za soupeře. A Švýcarsko? Když na turnaj vzalo 11 hráčů narozených v roce 2000, počítalo se, že je spíš porazíme. I já jsem to tak bral, nakonec jsme to ale zvládli až v prodloužení. Dokonce jsem si myslel, že bychom mohli jít ze skupiny z druhého místa, což by nám pro čtvrtfinále otvíralo dveře pro přijatelnějšího soupeře a postup by byl daleko jednodušší. Celkově byl ale výraz týmu špatný. Nestíhali jsme kombinačně ani rychlostně. Celý turnaj byl o tom, abychom nedostali víc než jeden dva góly, protože jsme nebyli schopní vstřelit víc než jednu branku. A s jedním gólem prostě není možný vyhrávat...
Je čtvrtfinálový konec o to smutnější, že na lepší výsledek nestačily ani výborné výkony gólmana Lukáše Dostála?
Je to velká škoda. Lukáše jsem vídal chytat v Třebíči, ale nepřišel mi takhle úžasný. Jenže on teď chytal skvěle, všude byl včas a dobře četl hru. Řekl bych, že byl na úrovni Petra Mrázka a jeho výkonů z juniorského mistrovství v roce 2012. Lukáš by si klidně zasloužil cenu pro nejlepšího brankáře šampionátu. Neviděl jsem ho udělat žalostnou chybu.
Češi Jakub Lauko a brankář Lukáš Dostál po prohře s Američany.
ČTK/AP/JONATHAN HAYWARD
Varaďa hodně spoléhal na tahouny Zadinu, Nečase a Kauta. Posledně jmenovaný dal tři góly, Nečas však jen jeden, Zadina dokonce žádný. Zklamaly vás jejich výkony?
Pro mě byli kluci velkým zklamáním. Myslel jsem si, že se za ten rok od posledního juniorského šampionátu někam posunuli. S děsem v očích jsem ale sledoval, jak zůstal Nečas stát na místě. Věřil jsem, že hra na malém prostoru mu bude vyhovovat, jenže on furt vyhledával prostory, kde to moc nebolelo. Pořád je na něm vidět, že má obrovské předpoklady hrát skvěle, ale tady se nepotkal s formou. Ukázalo se, že sedmnáctiletý Američan Jack Hughes o dva roky staršího Nečase zcela předčil.
Souhlasíte, že se ve zbytku týmu nenašel skoro nikdo, kdo by trápící se opory zastoupil?
Líbila se mi rychlost Lauka. Úplně špatný nebyl Pekař, který byl o rok mladší. Bojoval, snažil se, rval se. Trošku mě zarazilo, když trenér vytvořil lajnu ve složení Hrabík, Kondelík, Pour. Byla hrozně pomalá a viditelně nestíhala. Celkově jsme ale měli problém s tím, že jakmile jsme chtěli hrát rychle, vůbec jsme nestíhali. Vůbec jsme nebyli schopní hrát v rychlosti, víceméně jsme jen bránili v boxu, abychom nedostali gól, a čekali na nějakou situaci, třeba s odraženým pukem. To se nám většinou podařilo, jenže zase se vracím k tomu, že jeden gól za zápas je strašně málo na to, aby tým mohl udělat nějaký úspěch. Je strašná škoda, že se to nepodařilo. Všichni se dohadujeme, jestli ročník 1999 byl na dlouhou dobu poslední, který mohl udělat medaili. Musíme si přiznat, že šance na úspěch bude za rok menší než letos. Doufám, že se to nějak vylepší a budeme o medaili bojovat příští rok doma v Ostravě a Třinci.
Kanaďané oslavují gól proti českému týmu.
ČTK/AP/Darryl Dyck
Věříte tomu?
Nevěřím. Ale chtěl bych věřit. Přestože jsem teď viděl, jak celý turnaj hrajeme špatně, tak jsem věřil, že se to ve čtvrtfinále může otočit. Tak jako se to povedlo Švýcarům proti Švédům nebo Finům proti Kanadě. Že se může v tom jednom klíčovém zápase něco stát. Na druhou stranu ale musím férově říct, že hokejový pánbůh všechno vidí, a když hrajete celý turnaj takhle blbě, nemůže vám to dát zadarmo. A když jsem pak viděl náš nástup, kdy to chvílemi bylo jen na jednu branku... Klobouk dolů před našimi obránci. Hráli pod obrovským rychlostním tlakem a museli se rozhodovat v setině vteřiny. Někdy na nich bylo vidět, jak jen stojí, koukají a nevědí, kam puk dát, protože v opěrných bodech nikoho neměli a nechtělo se jim kotouč jenom nazdařbůh odpálit.
Před příštím MS v Ostravě a Třinci jste skeptický. Co by se muselo stát, aby medaile, na kterou český hokej čeká od roku 2005, konečně cinkla?
Musíme předvést kolektivní výkon, který některý z hráčů svým výkonem a umem posune o stupeň výš. Třeba vítězným gólem ve čtvrtfinále. Právě o čtvrtfinále celý turnaj je. Můžeme některého soupeře nachytat, pořád je to juniorský hokej, v němž kluci dělají chyby. Jenže druhá věc je, že máme strašný problém s rychlostí. Když jsem viděl Jakuba Galvase, který je naším nejlepším obráncem ročníku 1999, jaké měl rychlostní problémy...
