Článek
Jak jste prožíval jaro 1968 a všechny ty překotné změny?
Pro mě je začátek toho roku spojený s olympiádou v Grenoblu. Tehdy se v Československu tradovalo, že se Sovětským svazem nemůžeme vyhrát. Série porážek se táhla snad sedm let. V roce 1967 jsme s nimi prohráli na mistrovství světa ve Vídni blbě 2:4 a lidi zase říkali: No jo, vy jste se s nimi sice poprali a stejně jste to zase prohráli...
Takže rozkaz zněl jasně.Ano, že je prostě musíme porazit. A to se nám povedlo. Vyhráli jsme 5:4 a byla z toho úžasná sláva. Potřebovali jsme ještě zdolat Švédy, ale remízou 2:2 jsme přišli o zlato. Z olympiády jsme pak letěli do Německa, tam jsme odehráli přátelák a domů jsme jeli autobusem. Na hranicích nás ani nekontrolovali, ve vesnicích nás lidi vítali jako hrdiny, my se podepisovali a panovala tady ohromná euforie.
Václav Nedomanský (druhý zleva) a kapitán Jozef Golonka ( č.9) po vítězství nad SSSR na hokejovém MS 1969 ve Stockholmu.
Tu ovšem následně 21. srpen zmrazil.
My žili tím, že mistrovství světa 1969 bude v Praze. Strašně jsme se těšili, jak tady Rusy zválcujeme. Bohužel k nám o prázdninách vlítli vojáci s tanky.
Kde jste ten den byl?
Se Spartou na soustředění v Litvínově. Ve tři hodiny ráno nás začal budit hluk projíždějících tanků. Já se pak autem nemohl dostat domů přes most kolem Štvanice, taky jsem projížděl s fotbalovým gólmanem Tondou Krameriusem a házenkářem Pepíkem Trojanem po Vinohradské třídě, než začal hořet první tank a spustila se střelba. To jsme mazali rychle pryč.
A na šampionát jste posléze museli do Švédska.
Tři měsíce před tím nám to oznámili, už byly vytištěné plakáty na pražské mistrovství světa. Sportovní hala byla tehdy jedním z nejhezčích stadionů v Evropě. No ale nedalo se nic dělat. Komunisti se báli protisovětských nálad, tak se jim v hlavě vylíhnulo tohle.
Herec Jan Werich a televizní hlasatelka Kamila Moučková sledují v televizi utkání československých hokejistů se Sověty při MS 1969 ve Švédsku.
Drtivé většině Čechů a Slováků jste přesto na severu Evropy udělali nesmírnou radost.
Když jsme měli odletět do Švédska, tak jsme věděli, že musíme národ povzbudit. Já bych za každého hráče z národního týmu dal ruku do ohně. Domluvili jsme se, že na protest proti okupaci nepodáme po utkání Sovětům ruce. Všichni jsme to podepsali a Jožo Golonka jako kapitán to oznámil vedení. Počkali jsme s tím, až budeme odjíždět na letiště z toho důvodu, aby nezavolali jiné hráče a někteří z nás to třeba neodnesli. Museli jsme ale vystoupit z autobusu a čekat tři hodiny. To se telefonovalo snad až na Pražský hrad, ale dostalo se nám ujištění, že se nám nic nestane. S tím pocitem jsme odletěli do Stockholmu.
Jak jste krotili emoce, aby vás před zápasem se Sověty nepřeválcovaly?Tak my jim nadávali, že jo. Bolševici, táhněte do prdelky... Ale tehdy jsme měli hlavně strach, abychom to neprohráli a dokázali národu, že na ně máme. Ten kolektiv na to byl připravený od Grenoblu a my se těšili, jak je přejedeme. O to víc jsme bojovali.
Českoslovenští diváci váš odjezd z ledu bez podání rukou po výhře 2:0 ale neviděli.No jo, tady ten televizní přenos rychle ukončili. Když se na náš odchod ptali trenéra Pitnera na tiskovce, tak říkal: Počkejte, to my jsme byli vítězové a Sověti měli podat ruce nám přece. Tohle odůvodnění kupodivu u našich soudruhů doma prošlo. A nic z toho nebylo.
Památný dres Jaroslava Jiříka s přelepenou hvězdou ve státním znaku.
Jenže o týden později jste porazili Sověty 4:3 a nejen v Praze se bouřlivě slavilo. Kdo měl tehdy nápad přelepit si hvězdičky na dresu?Brambor, jak jsme říkali Jardovi Jiříkovi. My o tom ale vůbec nemluvili, už to neudělal celý kolektiv. Když máte rodinu a nevíte, co by s vámi doma provedli, tak je to těžké rozhodování. Sice jsme prohrou 0:1 se Švédy zase přišli o zlato, ale my byli ‚happy' z těch dvou výher. Přebruslit a přehrát Rusy, kteří byli tehdy jako mašina, nebylo jednoduché.
Jak jste se dozvěděli, že v Praze oslavy odnesla kancelář Aeroflotu?To nám řekl až druhý den jeden z emigrantů, že se něco děje. Pak přišel komentátor Luděk Brábník, že prý v Praze byla bouřka a odfouklo to Aeroflot. No a pak nám 20 let vládli blbci.
Musel jste kvůli přelepené hvězdě na výslech?Na StB jsem zaplaťpánbůh nikdy nebyl. Ale jednou za mnou přijeli takoví dva pánové, naložili mě do šestsettřináctky a odvezli k řediteli ČKD Kapkovi, ze kterého se později stalo veliké zvíře. Ten spustil, že mi chce poděkovat za reprezentaci, ale potom se začal tak divně vyptávat. Co prý se stane, když se někomu roztrhne dres. A nakonec vytáhl fotky, kde ta přelepená hvězda byla. Já se naštval, bouchl dveřmi a po příchodu domů jsem řekl rodině, že nevím, co se bude dít. Můj první pocit byl, že jsem skončil se sportem. Kapek byl ale druhý den celý rozjařený a řekl mi: Nebudu nic řešit a nechám tě hrát za Spartu.
Litoval jste někdy, že jste nekývl na nabídku, kterou vám ve Švédsku předložili z NHL?Mě chtěli St. Louis Blues a opravdu jsem se rozmýšlel. Předtím byl v Praze Scotty Bowman, který mě testoval. Měřil mi nohy, svaly... To jsem netušil, že to bude nejlepší kouč všech dob. Nabízeli mi 200 tisíc dolarů, přinesli i náhradní pas. Že za mnou manželku a děti dostanou přes Červený kříž. Bylo nás několik, co nás chtěli, ale já to nepodepsal, protože tady byla rodina, táta s mámou. Ráno jsem se probudil, že s kluky odjíždím zpátky. Zkoušel jsem to pak ještě oficiální cestou, ale ta žádost skončila u soudruha Himla v šuplíku. Kdybychom tehdy utekli, tak jsme ale všichni měli šanci se v NHL prosadit. To byl tým par excellence.
