Článek
Na Karjale jste odehrál tři zápasy ve čtyřech dnech. Jak zničený jste se z Finska vrátil?
Bylo to náročné. V úterý a ve středu jsem si dal úplné volno. Turnaj jsem si ale užil, i když výsledky mohly být o trochu lepší. Ze svých výkonů jsem měl celkem fajn pocit. Hrozně si vážím, že jsem dostal takovou šanci a věřím, že jsem zanechal dobrý dojem.
Proti Finsku jste strávil na ledě skoro dvacet minut, nejvíc ze všech českých hráčů. Čekal jste to?
Vůbec. Vyplynulo to ze situace. Najednou jsem si uvědomil, že na led chodím furt. Na přesilovky i oslabení. Díky takovému prostoru jsem se cítil každým střídáním jistější. Na puku i v systému. A že jsem si mohl na závěr proti Švýcarsku zahrát v lajně s Romanem Červenkou, to byla třešnička na dortu. Ze začátku jsem z něj byl trochu nervózní, protože on už toho má za sebou tolik a já nic. Je super vidět, jak žije hokejem.
V květnu přitom nebylo daleko k tomu, abyste si oba zahráli i na mistrovství světa.
Škoda, byl jsem vyřazený z kádru jako poslední. Doufal jsem, že bych se mohl potkat s Pastou (Davidem Pastrňákem, pozn. redakce). Zatím ho neznám osobně. Tak třeba to klapne za rok, i když Boston zatím vypadá, že dojde hodně daleko. A samozřejmě já se vůbec nemusím do boje o nominaci dostat.
Jak vám po minulé protrápené sezoně, kdy jste od listopadu vstřelil za 37 zápasů jediný gól, pomohla nominace do přípravy přes světovým šampionátem?
Vůbec mě ani nenapadlo, že bych mohl jet v takové střelecké krizi na nároďák. Bylo to fakt těžké období, hokej mě absolutně nenaplňoval. Ale dostal jsem pozvánku a najednou mě tam sport zase bavil. Dával mi znovu smysl, protože jsem viděl, že pořád hrát umím. Dodalo mi to potřebné sebevědomí, i když jsem se nakonec na šampionát nedostal. Ted už jsem lépe připravený, až třeba znovu přijde krize. Věřím, že se tím nebudu tolik trápit, vždyť je to jenom hokej (usmívá se).
V Plzni vám letos připadla role prvního centra, chodíte na přesilovky i oslabení. Připustil jste si, že už se od vás při sedmé sezoně v týmu očekává, že budete lídr?
Nic takového jsem si nepřipouštěl. Snažil jsem se jít do sezony s čistou hlavou. Ale samozřejmě jsem rád, že mi to tam padá. Oproti loňsku mám na hokejce mnohem víc štěstí. Odráží se ke mně puky. Ale podle mě je to i díky tomu, že si umím dobře vybrat prostor.
Škoda se na začátku sezony trápila na chvostu tabulky. Chyběl klid na hokejce?
Na hokejce asi ne, ale v kabině jo. Když se nedaří, tréninky jsou tvrdší, porady hektičtější. Není to pohoda. Ale byl jsem přesvědčený, že se zvedneme. Brzy přišli noví trenéři, kteří nám dali do hry systém a věřím, že se posuneme ještě výš.
Petr Kodýtek (vpravo) v dresu Plzně v pátečním utkání proti brněnské Kometě.
Za Západočechy jste už ve 24 letech nasbíral přes 300 zápasů. Po sezoně vám tu končí smlouva, co bude dál?
Hokejově jsem tu vyrostl, prožil jsem tu celou kariéru. Mám to tady rád. Chci se stále posouvat, což se mi v Plzni daří. Ale ještě uvidím, jestli se posunu někam dál i co se týče angažmá, zatím to nedokážu říct. Jednou bych se chtěl podívat do zahraničí, to je ale v současnosti fakt obtížný úkol. Je možné, že i kvůli svojí výšce budu mít cestu do ciziny náročnější.
Slýchal jste často, že se svou postavou přece nemůžete hrát hokej?
Jo, někteří lidi mi nevěřili, že se dostanu na tak vysokou úroveň. Ale já jim zavřel pusu. Snažil jsem se to neřešit a makal jsem dál. Ani jsem moc nepřemýšlel nad svou hokejovou cestou, najednou si mě Plzeň vytáhla do áčka a já prostě hrál.
Jaké jsou z vašeho pohledu výhody a nevýhody tak drobného hráče?
Pustit se do soubojů se stokilovým bekem je blbost, nesmím se nechat přimáčknout u mantinelu. Musím být chytřejší, už jsem se naučil využívat přednosti své postavy. Jsem rychlý a umím si najít prostor.
Býval jste nejmenší z vrstevníků už v dětství?
Jako malý jsem měl normální výšku. Růst se mi zasekl někdy kolem čtrnácti let. Od té doby už to nahoru moc nešlo. A asi už moc nevyrostu (usmívá se).
