Článek
Vidíte a pak jste se z náhradníka stal hráčem, který byl u zlatého gólu.
Před čtvrtfinále jsme měli týmový mítink a Ivan Hlinka oznámil, že půjdu do lajny místo Honzy Čalouna. Nevím proč, Honza nehrál špatně, tým šlapal, nebylo to úplně nutné. Byl jsem 13. útočník, který počítal, že si zahraje, maximálně kdyby se někdo zranil. Honza byl můj kamarád, vyrůstali jsme spolu, jsme ze stejného města, takže to pro mě bylo zvláštní.
Ale byl to dobrý tah, protože Petr Svoboda po vítězné střele tvrdil, že klíčovou roli jste sehrál vy, že jste podržel napadajícího hráče. Vzpomínáte?
Jasně. Patýz (Pavel Patera) vyhrál buly, Martin Procházka mu to přistrčil. Já jen zablokoval hráče, který chtěl vyrazit proti střele Petra Svobody. On to vypálil, prošlo to skrz nás do brány. Teď jsem na to koukal u Roberta Záruby a byl to hrozný faul. Držím ho tam strašnou dobu. Když se člověk zpětně dívá na Nagano, každý střídání tam napočítám patnáct faulů. Dnes je jiný hokej.
Jaký?
Rychlejší, snaží se podpořit ofenzivu. Když vás někdo kotvil, nebylo snadné se prosadit. Všechno začíná v NHL, kde se snaží, aby padalo víc gólů a bylo to zajímavější pro lidi. Ubírá se to správným směrem. Gólmani se zlepšili tak, že máloco pustí, a útočníky dřív úplně škrtili.
Vy jste po 14leté kariéře v NHL zůstal žít ve Spojených státech. Co vás naplňuje?
Osm let jsem trénoval děti. Teď dělám ambasadora rozvoje v hokeji, s pár dalšími bývalými hráči objíždíme různé kluby. Věnuju se charitativním akcím, jezdíme se dívat na děti. A samozřejmě sleduji své kluky. Marek teď hraje za Harvard turnaj univerzit, David půjde na Harvard příští rok. Nevím, jestli z nich budou profesionálové, ale budou mít dobré vzdělání a u toho hrají hokej. To se mi na Americe líbí, že je sport spojený s univerzitou.
Synové jsou už Američané?
Ano, narodili se tam, vyrostli. Doma jsme ale vždycky mluvili česky, víc sice používají angličtinu, ale domluví se. Když jim bylo kolem 15 (jsou dvojčata), řešili jsme, že by mohli za Česko hrát. Ale pravidla byla trochu komplikovanější. Museli by hrát asi rok a půl v Česku a museli bychom se přestěhovat. Tak z té možnosti sešlo. I já si v Americe zvykl, vždyť jsem tam víc než půlku svého života. Colorado je krásné, jsou tam hezké hory, pěkné počasí.
A taky aktuální vítězové Stanley Cupu. Sledoval jste tažení Avalanche?
Jasně. Zrovna jsme sice bydleli v Michiganu, kde hrál David, ale jeli jsme na pár finálových zápasů. Ve městě to byla velká sláva. Mužstvo měli dobré už několik let a v play off válcovali ostatní. I Tampu relativně v klidu přejeli. Bavil jsem se i s Pavlem Francouzem. Při oslavách jeli městem na hasičských vozech a my bývalí hráči měli taky jeden. Měl na Stanley Cupu velký podíl. Když se zranila jednička, Pavel tam skončil a skvěle odchytal finále konference.
Hokejista Milan Hejduk na setkání s novináři v Praze.
Jak se vám dívá na současné Colorado?
Je to radost. MacKinnon je neskutečný. Když se dotkne puku, je to jako na playstationu se zapnutým turbem. Je neuvěřitelné, jak táhne mančaft. A v play off se ukázalo, jak je důležité mít čtyři lajny. Někdy první lajna netáhla, ale góly dával Kadri nebo Burakovsky. Na jednu lajnu jako Edmonton se těžko dělá úspěch, i když mají fenomenální hráče. Tým musí být vyvážený. Skvěle to řídí Joe Sakic. Udělal výborné výměny, vyplatila se i jeho trpělivost.
Vás by nelákalo být manažerem?
Zatím jsem o tom nepřemýšlel. Většina funkcí zavazuje, člověk tomu musí věnovat hodně času. Jakmile se upíšete, jste pořád na zimáku a už nemáte tu volnost.
Co říkáte na současný český hokej?
Dvacítky hrály výborně. Bylo vidět, že to nebyl beton, ale skvělý hokej. Obrana podporovala útok, byla nejlepší na turnaji. Áčko uhrálo medaili, takže si nemyslím, že je na tom český hokej špatně. Pořád se vychovávají výborní hokejisté, v NHL řádí Pasta, na kterého je radost se dívat. Nevidím to tak špatně. Ano, jsou hluchá místa, prošli si tím i Švédové, ale ono se to otočí.
