Článek
Trenér Říha říkal, že si po konci klubové sezony musíte nechat projít hlavou, jestli jste zdravotně natolik fit, abyste se připojil k reprezentaci. Jak jste tedy na tom?
Skoro celou sezonu jsem bojoval s tím hnusem, co se mi při listopadovém zápasu v Praze za nároďák udělal v levé noze, takže jsem nyní čekal na vyšetření, které jsem podstoupil o víkendu. To ukázalo, že se noha nezhoršila, takže jsem se rozhodl, že to (v reprezentaci) ještě jednou zkusím. Snad noha zůstane v takovém stadiu, v jakém je, a dovolí mi ještě hrát hokej.
Co přesně jste s levou nohou měl?
Ještě pořád to mám. Jde o cystu a zánět kosti. Od listopadu až do února jsem bral antibiotika, a i kvůli nim jsem se musel z prosincových i únorových reprezentačních akcí omluvit. Moje tělo toho mělo opravdu dost a nepřipadalo v úvahu jezdit ještě na přípravné zápasy nároďáku. Snažil jsem se co nejvíc odpočívat, protože zápasů jsem za Jekatěrinburg odchytal opravdu hodně.
V civilu a s berlemi. Jakub Kovář den po onom zápase se Švédy už na led nemohl. A bylo ještě hůř...
Co se dělo pár dní po listopadovém zápase se Švédy v pražských Holešovicích?
Dva dny po zápase se Švédy jsem přijel o půlnoci do nemocnice v Písku, kde už mi chtěli nohu amputovat.
Až tak vážné to bylo? Musel jste být pořádně vyděšený, že?
V tu chvíli už jsem se smiřoval s tím, že jsem odchytal poslední zápas v kariéře a že končím s hokejem. Skoro už jsem si projížděl papíry, jak to mám s pojistkami. Vymýšlel jsem, na kterou školu budu muset zase naskočit. Chudák manželka se mnou celou noc ležela na chodbě nemocnice a vymýšleli jsme, co budeme dělat dál bez hokeje. Ta noha opravdu vypadala příšerně a doktoři mluvili celkem jasně. Byla to tenkrát pro mě docela dlouhá noc.
Co následovalo dál?
Nonstop do mě kapali silná antibiotika. Doktoři (reprezentace) mě totiž po první třetině zápasu se Švédy, kdy se mi to stalo, nesvlékli, ale chtěli, abych zápas dochytal. Nohu mi opíchli, čímž ještě došlo k tomu, že mi doktor zřejmě napíchnul žílu, takže se mi do nohy vyvalilo spoustu krve.
Pamatujete si zpětně, v jakém momentu jste se v utkání se Švédy zranil?
Da se říct, že tam k ničemu závažnému nedošlo. Tenhle hnus se mi totiž dostal do nohy už přesně rok před tím zápasem. Bojoval jsem s tím celou minulou sezonu a přes léto se to uklidnilo. Proto jsem to neřešil a proti Švédům mě to, i kvůli mé nedbalosti, doběhlo. Noha mě začínala bolet už ráno před tím zápasem. Po něm už jsem věděl, že je zle.
Jakub Kovář během tréninku v rámci kempu hokejové reprezentace před MS.
V písecké nemocnici jste si musel říkat, jak je všechno strašně relativní a co všechno se během krátké doby může přihodit.
Jasně. Kdo něco podobného nezažil, ani si neuvědomuje, jak rychle může všechno skončit. I proto jsme si teď s manželkou říkali, že nikdy nevíš, kdy můžeš jet na nároďák naposledy. Vzhledem k tomu, že letos je mistrovství v Bratislavě, kde jsem před osmi lety zažil v nároďáku svoje první mistrovství, tak jsem si řekl, že zkusím teď o šampionát zabojovat. Čímž samozřejmě nechci vyhlašovat, že v reprezentaci skončím.
Většina lidí si zdraví začne vážit až tehdy, kdy se jim něco stane. Platí to i ve vašem případě?
Lidi si všeobecně začnou vážit věcí, až když je ztrácejí. Já zažil životu nebezpečné zranění, má kariéra visela na vlásku. Když jsem se dostal z nejhoršího, nevynechal jsem jediný zápas. Trenér mně občas chtěl dát volno, třeba v lednu jsme měli spoustu zápasů, ale já mu říkal: „Trenére, dej mi volno jen tehdy, když se ti nebude líbit, jak chytám. Jakmile ale budeš cítit, že chytám svůj hokej, tak mě z brány nevyndávej.“ A on to tak dělal.
Absolvoval jsem i vyšetření na klinice v Německu, a když jsem se vrátil k hokeji, každý den jsem chodil z ledu šťastný, že jsem na něj mohl jít. Za každý zápas jsem byl vděčný, protože v tu chvíli jsem si vždycky vzpomněl, jak jsem ležel v nemocnici s obrovskou nohou a byl přesvědčený, že pro mě všechno skončilo a že si brusle na nohy zřejmě už nikdy nenasadím. O to víc jsem si pak zápasy a perfektní sezonu, kterou jsme letos měli, užíval.
Brankář Jakub Kovář přichází na sraz hokejové reprezentace.
Kouč Říha naznačil, že vaše účast na letošním MS se bude odvíjet i od pozice, kterou byste měl mít v týmu...
Samozřejmě to zvažuju, nebudu říkat, že ne. V létě mi bude jednatřicet, mám doma úžasného mladého kloučka, kterému jsem před týdnem slíbil, že táta přijel domů a už nikam nepojede. A v pondělí jsem mu, chudákovi, musel říct, že táta zase musí jet do práce. Samozřejmě to nechápal.
Když by mi proto trenéři rovnou před kabinou řekli, že se mnou počítají až s jako třetím brankářem, tak bych samozřejmě nikam nejel. Role trojky je pro mladé kluky. Já už si ji vyzkoušel. V Rusku začne příprava na novou sezónu počátkem července a mistrovství skončí na konci května. Abych hrál hokej deset měsíců a měl jenom čtyři týdny volno, to mi za to v tomhle věku nestojí. Po tomto zranění už vím, že se člověk musí o sebe starat a musí si během léta odpočinout. Takže to mám tak, že teď v reprezentaci zabojuju o co nejlepší pozici a uvidíme, jak to celé nakonec dopadne.
Jste teď na sebe opatrnější?
Jediný, co řeším, je, jestli mě ještě letos čeká fotbalová sezona. Loni jsem za nás, za Mirotice, nastřílel v okrese patnáct gólů a teď mám trošku strach, že se fotbalové sezoně budu muset vyhnout. A to mě úplně drásá. Mnohem víc, než jestli ještě udělám nějaký velký úspěch v hokeji. Fotbal by mi chyběl mnohem víc, vůbec si nedokážu představit, že bych ho už nemohl hrát. V brusli se o prst nebojím, ale riziko ve fotbale, že mi na něj někdo dupne, je docela velké. Zvlášť v amatérské soutěži.
Jakou odezvu vyvolal v KHL fakt, že jste vytvořil nový rekord soutěže v počtu vychytaných výher?
O tom rekordu mi psalo několik kamarádů z Česka, kteří takové věci hodně sledují. Nejsem si jistý, jestli s tím přišla sama KHL, nebo ji někdo popíchl. Trochu mě ale zaráží, že KHL mluví o rekordu 38 výher, přitom já jich zaznamenal čtyřicet. V Rusku totiž gólmanovi nepočítají výhru po nájezdech, ale třeba po prodloužení ano, což absolutně nechápu. Moc velký ohlas to ale nemělo, ani v klubu jsem se o tom s nikým moc nebavil. Snad jen s pár cizinci, kteří chápou, že tohle jsou mety, které se cení.
S Jekatěrinburgem jste v základní části ovládli tabulku Východní konference KHL, v play off jste ale vypadli s Ufou už ve druhém kole 1:4 na zápasy. Zavládlo v klubu velké zklamání?
Poté, co jsem se zranil, začal klub plašit a sháněl gólmany. Myslím, že to kluky trošičku znervóznilo. Než přišly dobré zprávy, že zase budu moc chytat, přišlo pět proher v řadě. V tu chvíli začala lehká panika, a když jsem se vrátil na led, už to stejně nebyla taková jízda, jako v prvních dvou měsících sezony.
Naše hra s koncem sezony padala. Věřili jsme, že bychom se do třetího kola play off mohli prokousat, ale když jsme s Ufou prohrávali 1:2 na zápasy, už jsme tušili, že soupeř je trošku někde jinde než my. V posledních dvou zápasech nám navíc kvůli střevní viróze chyběli tři čtyři klíčoví hráči, a tým už ani nevěřil, že bychom mohli postoupit. Ufa na nás byla až moc silná.
Jakub Kovář v dresu Jekatěrinburgu.
V Jekatěrinburgu jste po sezoně prodloužil smlouvu o dva roky, přestože se nejprve zdálo, že klub opustíte. Ruská média psala, že jednáte s Omskem. Co vás tedy přesvědčilo k setrvání v Avtomobilistu?
Asi nemůžu říct, se kterými týmy jsem jednal. Ve všech ligách platí, že do 30. dubna nesmíte jednat s jinými týmy, stejně ale všichni vědí, že se to děje. Na všem, o čem se šušká, je vždycky trochu pravdy. Takže ano, jednal jsem s jinými kluby, chtěl jsem znát další nabídky, jak by si mě cenily jiné týmy.
Prioritou pro vás bylo zůstat v Jekatěrinburgu?
Ano, jediným problémem bylo, že můj tým loni vyhodil za jednoho útočníka obrovské peníze a moc jim jich nezbylo. Ozvaly se týmy, které mají financí dost, a nabídky byly takové, že se skoro nedaly odmítnout. Naštěstí to ale Jekatěrinburg nějak udělal. I když jsem nakonec vzal horší nabídku, jsem rád, že můžu zůstat. Chtěl bych být hráčem, a snad jím i jsem, který rád zůstává na jednom místě. Nechci pro pár korun měsíčně navíc okamžitě měnit loď. Jsem šťastný tam, kde jsem. Ve svém věku už se cítím líp mezi svými než zase znova měnit mančaft.
Na společné angažmá s bratrem Janem si tak ještě musíte počkat...
Myslím, že Honza od našeho týmu dostal nabídku. Záleží, jak se k tomu se svou rodinou postaví a pro co se rozhodne. Je to na něm. Ta nabídka, abychom hráli spolu, je, myslím, pořád na stole.
Budete ho tedy přesvědčovat?
V žádném případě! Je to čistě jeho rozhodnutí. Ani se nezajímám, co mu Jekatěrinburg nabízí. Úplně nejhorší by bylo, kdybych ho k něčemu přemluvil a on tam potom nebyl šťastný.
