Článek
Jakou radost máte z bronzové medaile bývalých svěřenkyň?
Neskutečnou, kterou lze jen těžko vyjádřit slovy. Ta největší přišla, když holky ve čtvrtek porazily Finky, protože to byl stupínek, který jsme v minulosti nebyli schopni přejít a zvládnout. Tam to byla největší emoce, kterou jsem i oplakal, že se jim to šplhání na hokejový Mt. Everest po dlouhých letech povedlo. V neděli už to bylo "jen" krásné dovršení, které jsem prožíval v klidu. Holky v duelu o bronz dominovaly a Švýcarky na ně neměly. Věděli jsme, že jsou holky třetí nejlepší, pouze ony samy to nevěděly. Teď s pomocí Carly, která jim dala volnost, svobodu a důvěru, se to krásně zakončilo.
Jen to musela být postupná cesta, že?
Ano. Už v roce 2019 za trenéra Nováka vyhrály svou skupinu, ale pak prohrály s Finkami, které šampionát skoro ovládly. Už tehdy bylo jasné, že je to tým, se kterým když se bude dobře pracovat a holky si uvědomí, na co mají, tak tu možnost semifinále je. Loni na mistrovství v Kanadě jsme opět vyhráli skupinu, ale chtěli jsme od hráček, aby dominovaly na ledě, aby se držely na kotouči a věděly, že jsou lepší než soupeřky ze skupiny B a mohou se prodrat mezi ty nejlepší na světě. Čtvrtfinále s Finskem jsme pak prohráli vlastním gólem, ovšem měli jsme víc šancí a část utkání skutečně dominovali. Zase to byl posun.
A pak přišla úspěšná kvalifikace na olympiádu.
Lidé občas říkají, že jsme v ní neměli těžké soupeřky, ale já si to nemyslím. Hráli jsme doma a byli favorité, což přineslo tlak. Ale byl to velký průlom. Na olympiádě jsme v některých zápasech dominovali, ale nepovedl se nám duel s Dánskem a Japonskem. Čtvrtfinále s USA už ano, ale neměli jsme štěstí. Holky ho skutečně dlouho neměly, ale teď se to konečně zlomilo. V důležitých okamžicích nám přálo, a ať už proti Švédsku, či Finsku bylo na naší straně. Holky byly připravené mentálně, hokejové, ale i štěstí potřebujete. Jsou třetí na světě, i když já tvrdím, že jsou nejlepší na světě, protože Amerika a Kanada hrají na jiné planetě. Ty mají jeden turnaj a pak je mistrovství světa, které holky vyhrály.
Kanadská trenérka Carla MacLeodová diriguje českou střídačku.
Trenérka MacLeodová se netají, že navazuje na vaši práci. Vy jste ji doporučil, že?
Byla jednou z pěti šesti jmen, která jsem po svém odchodu doporučoval. Pak už to bylo rozhodnutí svazu. S Carlou jsem ale mluvil jenom jednou, měli jsme zhruba dvouhodinový hovor přes počítač, kdy jsem jí řekl všechno, co jsem u reprezentace za ty dva roky zažil. Upřímně jsem jí řekl, co si myslím o každé hráčce. Taky se zúčastnila přednášky, kterou jsem dělal v Kanadě pro trenéry o tom, jak jsme hráli na olympiádě. A tam se ptala na spoustu věcí. Od té doby jsme nebyli v kontaktu a je to tak správně, protože ona si musí udělat svůj vlastní tým a dát mu svou myšlenku a náboj. Moc toho za tu krátkou dobu neměnila, ale dala důraz na hru před brankou, ať už je to clonění, tečování, vyhrávání předbrankových soubojů. A bylo krásně vidět, jak byly holky uvolněné. Měly z gólů radost, měly rituály a dobrou náladu, na čemž má trenérka velkou zásluhu.
Nebyl jste součástí týmu a vše sledoval jen z dálky, ale bylo družstvo mentálně a vnitřně silnější než na olympiádě, kde jste ho za to kritizoval?
Určitě. Ale ta kritika na olympiádě byla taky vůči mně samotnému. Já jsem se kritizoval, protože jsem cítil, že jsem po kvalifikaci neměl už tolik energie. Že mě ty dva roky stály strašně moc sil. Cítil jsem zdravotní problémy a na olympiádě jsem jako trenér nepodal dobrý výkon. Byla tam taky řada nepříjemných faktorů hlavně v podobě covidu. Byli jsme izolovaní, nemohli jsme trénovat a každý den jsme se strachovali, aby nějaká holka o hry nepřišla. To nenahrává týmové atmosféře. Teď jsem viděl, jak byly holky samý úsměv a myslím, že to Carla udělala výborně. Přistoupila k tomu moudře a chytře a využila obrovský potenciál i talent holek.
Řekněte mi víc k vašemu poněkud tajemnému odchodu od reprezentace. Na konci února vám výkonný výbor dal důvěru, abyste dál rozvíjel ženský hokej. Pak se objevila částečná kritika od některých zástupců domácích klubů a následovala vaše rezignace.
Já jsem už po kvalifikaci cítil, že mi dochází energie a že se necítím dobře psychicky i fyzicky. Věděl jsem, že olympiádu musím dotáhnout, ale po ní mi bylo lékaři velice přísně doporučeno, abych přestal dělat to, co je extrémně stresující a abych si dal půlrok či rok volno. Doma jsme byli dohodnutí, že nebudu pokračovat, ale pak jsem šel na výkonný výbor, kde panovala docela euforie a byla tu chuť podpory a peněz, a já tak udělal chybu, že jsem řekl: Ano, budu to dělat dál. Když jsem se vrátil domů, přítelkyně mi připomněla, že jsme se dohodli, že je konec. A já to následně přehodnotil. Mrzelo mě to, nicméně moje původní vize byla, že chci předat ženský hokej do ženských rukou. Nikdy jsem nechtěl jít se ženským hokejem do důchodu. Vést reprezentaci pro mě byla obrovská pocta a zodpovědnost, akorát mě ty dva roky stály víc sil, než jsem čekal. A už jsem nemohl dál.
Nechci se babrat ve vašem zdravotním stavu, ale byla to fyzická či psychická záležitost?
Obojí. Bylo to naprosté vyhoření a z toho pramenily i fyzické následky. Přítelkyně mi říkala, že se zničím a skončím zdravotně špatně. Tak jsem poslechl doktory. Jen se do toho "přimotal" ten výkonný výbor, kde jsem něco slíbil, což nebylo v tu chvíli správné.
Po návratu ze zahraničí jste říkal, že chcete zůstat v Česku a dohrát tu poslední třetinu. A když bůh dá, tak i prodloužení. Platí to?
Ano, zůstávám v Česku. Užívám si být Čechem se vším všudy. Pracuji na dálku pro Toronto Maple Leafs jako development kouč, který třikrát čtyřikrát za rok letí do Toronta a pracuje s Maple Leafs i s Marlies (farma v AHL). Hlavním mým úkolem je ale pracovat s draftovanými hráči, kteří ještě působí v Evropě. Momentálně máme především Finy, takže za nimi budu každý měsíc jezdit, chodit s nimi na led, sledovat je v zápasech. Je to zodpovědná práce, ale není vůbec stresující. Jsem obklopen dalšími trenéry, širokým realizačním týmem, takže nedělám žádné rozhodnutí sám. Je to práce za odměnu, protože se musím každý den zlepšovat, učit se, ale taky mohu hodně přinášet.
S českým hokejem ještě spolupracujete?
Vůbec ne. Chci se soustředit jen na jednu práci a taky chci pracovat méně.
Kari Jalonen, kouč mužské reprezentace říkal, že jeho největší výhodou je, že neumí česky. Platí to i o kanadské koučce MacLeodové?
Momentálně – tedy ne navždy – je to velká výhoda. Navíc ona tu ani nežije. Přijede na kempy, šampionáty, ale žije v Calgary, kde pracuje na univerzitě. Co se píše, co se povídá, tak tomu nerozumí. Ovšem tvrdím, že každý trenér je jen průvodcem týmu po určitou dobu. Já i mí předchůdci jsme byli při tom šplhání na Mt. Everest průvodci, někam jsme tým dovedli, pak předali štafetu a doufali, že trenér po nás udělá další práci. Ta pozice nikomu nepatří, jen to jen pocta, že můžete reprezentovat národ.
Přiznám, že jsem i já patřil mezi konzervativce, kteří se zahraničnímu kouči u hokejové reprezentace bránili. Když se ale po vyhazovu Filipa Pešána nikomu do té funkce nechtělo, byl Kari Jalonen dobrou volbou a šampionát ve Finsku to prokázal. To samé platí i u žen. Jste rád, že český hokej ten konzervatismus opustil?
Jsem. Momentálně je to dobrá volba. Ani nemusí být hlavní trenér, ale je dobré, když aspoň jeden z těch koučů to vidí jinak. To je pro nás velice důležité. My potřebuje názory a pohledy z jiných zemí. Jsem taky rád, že je hlavní trenérka žena. To je pro nás Čechy v hokeji velká věc. Ta kombinace je obrovsky důležitá. Pro generaci holek, které vyrůstají, tak uvidí, že po konci s hraním hokeje mohou trénovat či dál v hokeji pracovat. Mě se někteří lidi ptají, jestli nelituji, že jsem skončil. Ne, naopak! Pro český hokej je důležitější, že žena a cizinka dokázala holky takto namotivovat, než jestli jsem u toho byl já.
Jste optimista ohledně českého ženského hokeje?
Dobře víme, že nemáme tolik holek, abychom je odmalička vychovávali v ženských soutěžích. A nevím, jestli je to vůbec někdy reálné. Že vyrůstají s klukama, je pro ně obrovská výhoda. Ale taky je to nevýhoda ze sociálního hlediska – převlékají se samy, jsou izolované od týmu a musí slyšet a prožívat spoustu nepříjemných věcí, protože jsou v klučičím kolektivu. Věřím, že tento úspěch přinese daleko větší zájem o ženský hokej od trenérů, manažerů a sponzorů. A že z toho něco vznikne. Ať už jde o víc kempů typu VTM, což je jedna z věcí, kterou ženský hokej potřebuje. Mít víc minisoustředění přes víkend či v jeden den, kde budou kondiční tréninky, hry na ledě i tréninky dovednostních návyků. Pak musí mít reprezentační šestnáctka, osmnáctka pravidelné a časté kempy, kde budou společně trénovat. Jako nároďák jsme se mohli za covidu dlouho připravovat, mohli jsme cílevědomě pracovat a bylo to vidět. To je cesta.
Teď jste v Kanadě. Má tam české překvapení z mistrovství světa ohlas?
Ano. Lidi si všímají, když někdo hraje atraktivní hokej. Když poskočí o stupínek nahoru. Dostávám dost esemesek, Carla toho bude mít taky hodně. Teď se navíc posuneme do skupiny A. Výhoda je, že vám stačí vyhrát jeden zápas a jste v semifinále. Dělaly to tak poslední roky Švýcarky, že prohrály všechny zápasy ve skupině, pak zvítězily ve čtvrtfinále a byly ve hře o medaile. Pokud tu ale bude vize, abychom jednou konkurovali Kanadě a Americe, tak se ovšem musí pracovat jinak.
