Výchova hokejistů v Česku: Michelinská hvězda? Ne, cvičené opice! Dejte děti do ciziny, radí rodič

Protože v Česku moc velký výběr k učení se hokeje nemáte. Ve Švédsku je to hodně otevřené, hráč se tam dostane ke kotouči a je jen na něm, jak danou situaci vyhodnotí. Tisíckrát to třeba udělá špatně, až po tisící první najde správnou cestu. Sám ale pozná, že přesně takhle by se měl příště v daný moment zachovat. Kdežto u nás jedeme direktivní koučink, kdy říkáme hráčům, jak mají hrát. Nejsme otevření tomu, aby děti využívaly mozek, bereme je jako stroje. Došlo mi, že u nás pod takovým vedením by se prostě hokej asi nenaučil.

Michal šel nejprve do Břeclavi, za níž rok hrál nejvyšší rakouskou ligu. Poté jsme zvažovali, jestli ho poslat hrát hokej do Švýcarska, nebo Švédska. Zpočátku jsem neměl až tak podrobné informace, jak to ve Švédsku chodí, pak se mi ale odtamtud před rokem ozvali, že by o syna měli zájem, ať přijedeme.

Uvažovali jsme o tom už delší dobu, před pár lety na tom ještě nebyl mentálně tak, že by venku vydržel existovat odkázaný sám na sebe. Ani na začátku jsem si popravdě vůbec nebyl jistý, jestli mi po dvou třech týdnech nebude volat, že se mu tam nelíbí. Je tam totiž sám, bydlí v podnájmu v rodině, která nemá s hokejem nic společného. Musí si sám vařit, prát a uklízet, ale zvládl to na výbornou. Já za ním do Stockholmu jezdím každý měsíc na zhruba pět až sedm dní, abych zhlédl nějaké tréninky, zápasy, dění kolem hokeje a běžného života. Nebylo to jednoduché rozhodnutí, ale vzpomněl jsem si na dobu svého mládí.

Tehdy kluci chodili ve čtrnácti patnácti letech na internát a také byli z domu. Navíc v dnešní době už je skoro jedno, jestli mám za klukem jezdit z České Třebové do Liberce, anebo do Stockholmu, kde jsem za tři hodiny.

Kdybych to měl srovnat s českým prostředím, tak něco jako u nás pražské Letňany. Ve Stockholmu a jeho okolí existuje okolo stovky klubů, takže hrají mezi sebou. Kluci nejsou unavení z cestování, mají čas pořádně trénovat, a hlavně jim trenéři dopřávají na ledě volnost.

U nás se má dneska obránce zbavovat puků, a když to neudělá, dostane po příjezdu na střídačku od trenéra za uši. Tohle se stane dvakrát třikrát a to dítě se začne bát. Příště půjde na led se strachem, aby puk hlavně vyhodil namísto toho, aby s ním zkusil něco vymyslet. Ve Švédsku, a platí to i v dospělé kategorii, hráč kolikrát něco zkazí nebo špatně přihraje, ale nikdo mu nic neřekne. Učí se totiž, že hra musí začínat už od vlastní brankové čáry a k chybám prostě někdy dojde.

Těžko říct. Máme spoustu výborných trenérů, někteří z nich už ale taky začínají uvažovat o tom, že by zamířili do zahraničí. Tam jsou otevřeni všem cestám a čerpají informace o hokeji ze všech dostupných kanálů. Zatímco my nějaké informace sice taky víme, ale přijde mi, že máme určitý blok je sdílet...

Sdílíme třeba to, jakou jsme si ohřáli večeři, ale už ne ty informace, které někomu pomůžou. Nevím, proč, ale je to tak.

Nevím... Ve Švédsku na to prostě trenéři nahlížejí tak, že chtějí pomoci dětem. A na rozdíl od nás za to nic nečekají. Při konání mistrovství světa v Praze před dvěma lety byl na sympóziu Mezinárodní hokejové federace hostem trenér Frölundy Roger Rönnberg, který je ve švédském hokeji obrovská persóna. Sdělil zde své know-how, ale máme o to vlastně vůbec zájem? My jsme takoví, že pomoci si sice také chceme, někde vzadu v hlavě ale máme nastavené, že se nám to někde vrátí. Že je to taková malá domů, za kterou očekáváme nějakou kompenzaci. Dalším krásným rozdílem je odstupné za přestupy dětí.

Ve Švédsku něco podobného u dětí vůbec neexistuje. U nás si kluby drží děti, aby eventuálně nemohly přejít do jiného klubu. Chápu, že jde o obranu klubů proti tomu, když se třeba rodiče naštvou na trenéra a budou chtít dát dítě jinam. Jenže ve Švédsku nemají potřebu dávat své děti do jiného týmu. Rodiče by to ani nenapadlo, jedinou výjimkou je, když jim dítě odchází studovat do akademie do jiného města.

Platím mu úplně všechno - příspěvky klubu, bydlení, jídlo i výstroj, kterou ale v té základní kvalitě nabízí klub. Když jsem si to hodil na papír, vyšlo mi to za jednu sezónu, což je od září do dubna, na 240 tisíc korun se vším všudy. Z toho šlo asi 30 tisíc na příspěvky klubu, v Česku jsem v Kometě platil okolo 20 tisíc.

Ve Švédsku jste v klubu jako v rodině. Vztahy mezi kluky jsou na mnohem přátelštější úrovni, mají lepší partu. Úplně mě dostalo, když tam rodiče zatleskali dítěti soupeře, když se mu na ledě něco povedlo. Tady? Rodiče nadávají na spoluhráče svého syna, když něco pokazí.

Dítě po prohraném zápase sedne do auta a začne céres: ´jak to, že jsi přihrál tamtomu? Proč jsi nestřílel, když jsi mohl? Co tohle, jak to, že tamto?´ Na děti se tím akorát zbytečně vytváří tlak. A ještě jedna věc...

Dám vám příklad z nedávného mistrovství světa v hokejbalu. Holky získaly zlato, chlapi sice skončili třetí, ale byli výborní. Proč? Protože ten sport všichni dělají srdíčkem. V hokeji rodiče ve svém dítěti vidí už odmalička nového Jágra a vydělané peníze. A to pak už jde srdce stranou...

Když se i v menších klubech podíváte na čtvrté páté třídy, najdete v nich spoustu šikovných dětí s perfektním bruslením, pomalu samý Jágr. Ti kluci přicházejí s obrovskou vervou a chutí hrát. Jenže za dva roky se přijedete do toho klubu podívat znovu a všechno je pryč. Kluci tam na tréninku koukají, sedí s otevřenou pusou a vyvalenými oči, co všechno podle trenérů dělají špatně. My jim tu chuť do hokeje bohužel bereme a místo toho z nich děláme cvičené opice.

Přesně tak. A plynou z toho další věci, jichž jsem byl svědkem. Jednou přišel hráč, že si má vybrat rukavice. Místo něj mu je musela vybírat jeho manželka nebo přítelkyně, protože on byl nerozhodný a prostě nevěděl. Za ten svůj hokejový život mu totiž pořád někdo říkal, co má dělat, čímž ztratil rozhodovací schopnosti a neví, co je správné. Z dětí takhle vytloukáme veškerou kreativitu.

Přebírali jsme od nich, že oni si na trénincích hrají. Což je sice pravda, jenže my jsme to špatně pochopili. Co je totiž hra ve švédském podání? Udělá se cvičení, během něhož musíte neustále číst hru a reagovat na ni. U nás při cvičení objedete branku, je konec a máme splněno. Nebo trenér u nás hráčům řekne: Musíš střílet tady odsud. Jenže dneska přeci padají góly i zpoza brány, takže záměrně zkoušíte nastřelit gólmana. My ale šablonovitě dětem říkáme, jak mají hrát. A to je obrovská chyba.

Hokejovému svazu se podařilo přivést k hokeji spoustu dětí. Jenže přichází otázka, jak je u něj udržet. A to bude největší problém. Je totiž spousta jiných sportů, v nichž se děti můžou realizovat a mentálně vyvíjet. V poslední době totiž rodiče dávají své potomky třeba na tři sporty najednou a zůstanou pak u toho, který dítěte přináší největší radost.

Ovšem důležitých úkolů je před námi stále nespočet. Hokej ve Švédsku, Finsku, ale i Dánsku nebo Norsku bude v příštích letech kvůli tamním moderním metodám jenom kvést. Švýcarsko to samé, byť tam se hraje trochu více fyzicky. Kvalita tam pojede stále nahoru. Bohužel u našeho hokeje mám pocit, že se spíš začíná rozpadat jako ten slovenský. V důsledku to povede k tomu, že hráči odsud budou chodit ve větším množství do zahraničí.

Pakliže se nastane nějaký zázrak, moc dobře to s námi nevypadá. Zase bych se vracel k tomu, jak se u nás nesdílejí a nepředávají informace. Pokud prostě trenéři nebudou pracovat víc, čímž by víc a účelně pracovaly i děti, ta situace se moc nezlepší. Český hokejový svaz přitom dává všem našim trenérům mládeže noty, podle kterých by měli jet. Jenže ne každý z nich se pak dětem věnuje na potřebné úrovni, když je unavený ze svého hlavního zaměstnání.

Pokud ti lidé nebudou mít trenéřinu jako plnohodnotné zaměstnání, nebude to nikdy s naším hokejem růžové. Trenér by měl mít čas na přípravu tréninků a při jiném zaměstnání ji musí dělat po nocích. Jasně, chvilku to vydržet jde, ale nelze to dělat donekonečna. Abych ale nebyl jen kritický, i mezi profesionálními kouči máme velké odborníky, kteří zachytávají moderní trendy a vzdělávají se.

Jeho přístup je hodně na úrovni. Hokej už dneska není vytrvalecký sport. Už se nedá trénovat tak, že kluci naběhají deset dvacet kilometrů a pak od nich budeme požadovat kvalitní výkon. Dneska se klade důraz na rychlé rozhodování a myšlení, na čtení hry, což se nedá dělat, když máte v nohách deset kilometrů. Každý trenér to ví, někteří se to ale bojí praktikovat. Pešán jde svojí cestou a je výborný. Ten jediný může s těmi dvacítkami dokázat něco jedinečného.

Přišla mi od něj zpráva, jak je tam šťastný, že by tam chtěl zůstat. A mě zase strašně moc těší, jak tam za ten rok ve velké konkurenci obstál a že je o něj zájem i nadále. Nyní je na léto doma, kde se učí na zkoušky ve škole, kterou dělá ze Švédska dálkově. Už se ale těší zpátky do Švédska, pokud bude zdravý a bude mít tu možnost, chtěl by v zahraničí zůstat co nejdéle. Všem doporučuji, aby někam vycestovali. Kamkoliv, svět je dnes malinký. Naberete zkušenosti, které pak můžete předat mladším hráčům. Jedině tak se může náš hokej posunout kupředu.

Přibývá jich. Děti se naučí jazyk, získají zkušenosti. Z téměř devadesáti procent je to ale kvůli hokeji. Ve Stockholmu máte 90 až 120 týmů v ročníku, a když nebudete makat, tak si prostě nezahrajete. V Česku je tak málo dětí, že si zahrajete i tak. Z toho vyplývá, že tu ani nemůže vyrůstat tolik dobrých hráčů. Jenže vy byste měli chtít vyrůstat mezi těmi nejlepšími! Proto říkám, že jestli se chcete naučit hrát hokej, musíte vycestovat ven. To máte jako s kuchaři - pokud chtějí získat Michelinskou hvězdu, tak vědí, že v Horní Dolní ji nedostanou.

Nevím, všichni ale doufáme, že by se mu to mohlo podařit. Záležet však bude na spoustě okolních vlivů, včetně zdraví. Moc bych mu to přál, je to ale ještě strašně daleko a nechci předbíhat. Počítáme s tím, že když to půjde dobře, bude mít Michal možnost jít dál a dál a dotáhne to třeba až na tu nejvyšší metu.

Samozřejmě. Ale to je opravdu daleko.