Článek
„Á, vedeš nám novou posilu,“ slyším hned ve dveřích na plzeňském stadiónu od veselého muže na recepci. Koukám, že jsem populární, a to jsem ještě ani ten skafandr nevytáhl z báglu. „Nerozmyslíte si to,“ ptá se kouč, kterého jsem na dopoledne Haškovi přebral. Kroutím hlavou. Ne! Za prvé jsem vstával v pět ráno, takže se neobrátím a nepomažu zpátky. Za druhé, Hašek má roční dovolenou, je na ledovci, takže se nebudeme muset dělit o branku. Bez mučení ale přiznávám, byl by lepší.
Konec řečem, práce volá. Rozbaluju tašku rozměrů, že mě jeden dobrák počastuje otázkou: „Jedeš na dovolenou?“ Tohle nechávám bez odezvy, trenér, kterému je 76 let čeká! Pod jeho rukama prošel také Bříza, Duba, Salfický, Pöpperle. Dodnes dvakrát denně trénuje, teď se před něj a jeho pukomet stavím já.
Plechové monstrum, které při maximálním výkonu umí chrlit puky rychlostí až 300 kilometrů za hodinu. Na lidské terče ale Bruk posílá pryžové kotouče stošedesátkou. Taková hokejová formule 1 za sto čtyřicet tisíc korun. Přesněji spíš kulomet s dostatečným zásobníkem černých nábojů, které umí znepříjemnit jinak slunné dopoledne na plzeňském extraligovém plácku.
Ale od začátku. Oblékání zvládám, sice s menšími potížemi a pomocí, ale Remek se taky určitě neoblíkal sám. Rozměrově jsme stejní, jediný rozdíl mezi námi je, že on v tom oblečku zavítal o pár kilometrů dál a výše.
Dominik Hašek (vpravo) se svým trenérem Josefem Brukemfoto: ČTK/Stanislav Peška
Jsem na place, můj svět je: na zemi beton, za mnou ochranná síť, přede mnou střílející monstrum (nemyslím střelce). Naposledy kontroluji ochranné pláty a už vidím svět jen skrz železnou mřížku. První na řadu přichází palba na lapačku. Kulatá guma sviští, občas trkne o rukavici. Ta je stále prázdná. Koordinace rychlosti, černé hmoty, mozku a ruky nenachází ideální nastavení. Puk letící rychlostí "jen" osmdesát kilometrů za hodinu nemá konkurenci, vyhrává. „Nejde o to, že jste dostal góly, tohle je trénink, máte se něco naučit,“ volá na mě kouč. Plně souhlasím, je to rozumný člověk.
Na řadu přichází vyrážečka. „Loket jako když otevíráte láhev vína,“ slyším radu. Ale jen zlehka, motor už běží na plný výkon. První chytám do ramene, druhou do ramene, třetí gól, čtvrtá vyrážečka, pátý puk mi vyškubává hokejku z ruky, ta končí mimo brankoviště a já ztěžka vydýchám tuto lekci. A pak že brankáři stojí jen v brance. Omyl.
Nějak vám to v brance vlálo, slyším na rozloučenou
Další hraní si na hokejového gólmana mě utvrzuje v přesvědčení, že tohle není práce a zábava pro každého. Neuhnout, to chce náturu. I když jsem standardně opancéřovaný, bodavé návštěvníky pociťuji. Poslední je zvláště výživná a přesná, trefuje koleno. Padám k zemi a ležím. Je konec, tuhle zábavu nechám povolanějším. Stovka kousavých stačila.
Redaktor Sport.cz při tréninku s Josefem Brukem v Plzni.foto: www.sport.cz
Jedno ještě přece zkusím. Josef Bruk zvyšuje rychlost na maximum určené pro elitní gólmany. Na tohle představení se ale stavím radši za branku. Pohled na vznášející se puk, který se řítí jako bezpilotní letoun, není pro potěchu. Sto šedesát kilometrů za hodinu má svoji sílu.
Je konec, odcházím. „Nějak vám to v brance vlálo,“ připomíná se mi na odchodnou veselý muž z recepce. „Vítr, Máchale,“ odvětím polohlasem a táhnu bágl s věcmi vrátit do půjčovny. Už asi nepřijdu. Mířím domů, odemykám a otevírám okno, nepršelo, takže dneska nakonec pohoda.
| Hokejovou výstroj zapůjčila redaktorovi Sport.cz pražská půjčovna www.hockeybazar.cz. |
