Titul v univerzitní lize, pak zázrak na ledě. Bulhaři klidně zboří zimák, směje se český trenér

Jak se český kouč dostane k trénování bulharské reprezentace?

Díky svěřenci z týmu Akademiků Danu Georgievovi, jeho táta je rodilý Bulhar. Dan kvůli reprezentaci musel odehrát dvě sezony tam. Tým, za který nastupoval, vyhrál bulharskou ligu a účastnil se Kontinentálního poháru. Taková Liga mistrů pro slabší celky. A chtěli nějakého trenéra, aby neudělali úplnou ostudu. Dan navrhl mě, já jsem to vzal, a tak jsem se dostal do kontaktu s bulharským hokejem. Naťukli mě, jestli bych nechtěl trénovat reprezentaci, ale pak nastalo dlouhé ticho. Nakonec jsme se domluvili jen pár týdnů před mistrovstvím II.B. divize. Bylo to ušité horkou jehlou.

Kolik času jste měl na seznámení s týmem?

Stihli jsme jen pět tréninků a dva přípravné zápasy. A pak jsme vyrazili autobusem do Turecka. A na hranicích jsme se nevyhnuli problémům. Přijede autobus plný Bulharů a tam najednou jeden český pas (směje se). Navíc tam mají pravidlo, že pas musí být platný ještě minimálně 150 dní. A mně to asi o čtyři dny nevycházelo. Nechtěli mě tam pustit, ale nakonec jsme to ukecali.

A nakonec z toho byl překvapivý bronz.

Ohromně jsme si sedli. Velmi mladý kolektiv ve věku kolem 22 let doplněný o tři zkušené hráče. Klukům jsem hned říkal, že jsem jim přišel pomoct, ne se nad nimi povyšovat. Cíl svazu byl neudělat ostudu, snažit se hrát hokej a nespadnout. Já ale přišel do kabiny a řekl jsem, že chci medaili. Že tu nebudu trávit čas, abychom hráli o sestup. A hráče to zaujalo a parádně makali. Cítil jsem od nich velký respekt a úctu. Až jsem si chvíli připadal blbě. Ale vyplatilo se. Navzájem jsme si věřili a udělali jsme takový zázrak na ledě.

Jak odlišné bylo trénovat bulharské hokejisty?

Mentalita je úplně jiná. Kluci jsou ohromně výbušní, je potřeba je držet v emocionální rovině. Jsou schopní zbořit zimák, když dají gól, ale stejně tak, když ho dostanou. Byla to pro mě velká výzva. Fakt mě to obohatilo.

Co vás nejvíc překvapilo?

Asi vstřícnost a vděk hráčů, že je jako český trenér koučuju. Navíc jako takhle mladý, mám se pořád co učit a stále sbírám zkušenosti. Ale bylo od nich hrozně milé, že si vážili mé práce. To se v Česku tolik neděje, naopak kouč je první na odstřel. A ještě mě překvapila jedna věc.

Jaká?

Organizace turnaje. Ačkoliv je to nízká divize, šampionát pod hlavičkou IIHF byl perfektní. Neskutečný servis, o nic jsem se nemusel starat. Zatímco Akademikům nosím hokejky a pomalu je i masíruju (směje se). Musím říct, že angažmá u bulharské reprezentace je pro mě velkým přínosem. Bavíme se o prodloužení spolupráce. Čekala by nás olympijská kvalifikace, a nejspíš i mistrovství světa v Sofii. Chtěl bych pořádně prolustrovat, kdo všechno z hráčů má bulharské občanství. Koukal jsem, že zrovna Alexandar Georgiev, ruský gólman Rangers, ho má, tak snad za rok přijede (směje se).

Jak byste porovnal úroveň šampionátu a univerzitní ligy?

Srovnává se to těžko. Herně je to nižší než univerzitní liga, přirovnal bych to spíš ke krajské lize. Teda vyjma odskočených Spojených arabských emirátů, které v kádru měly deset bývalých ruských profesionálů a mladé ruské rakety.

Univerzitní liga v Česku vznikla v roce 2019, předtím jste čtyři roky trénoval Akademiky v EUHL, kdy byly i vysoké školy ze Slovenska nebo Maďarska. Jak moc se za tu dobu posunul univerzitní hokej?

Obrovsky. Každým rokem. Přichází vždy několik hráčů z 1. nebo 2. ligy a tím kvalita soutěže stále stoupá. Ale jsme pořád 25 let pozadu za zámořím. A je těžké, abychom se tam vůbec někdy dostali. Máme zkostnatělý školní systém. Zejména na střední škole neexistuje pořádné propojení studia se sportem. A na vysokých školách klukům trvalo několik let, než systém trochu rozhýbali.

Co je tedy potřeba?

Aby vysoké školy vzaly týmy za své a marketingově i finančně je podporovaly. Tvořit takovou soutěž téměř zadarmo dlouhodobě nejde. Taky lidi v českém hokeji musí pochopit, že univerzitní soutěž je správná cesta. Kolik dětí dojde až do profesionálního hokeje? Kdo nemá takové ambice, může přece u sportu zůstat a vedle toho studovat. A kluci to pak můžou hokeji vrátit, budou mít třeba pedagogické vzdělání a půjdou trénovat děti.

Cíl, aby hráči po dokončení studia šli hrát hokej na elitní úrovni, je pořád daleko?

Jednotlivci by na to měli. Náš gólman Jonáš Štekr by z fleku mohl chytat v 1. lize. Ale oni ti kluci nechtějí, nemají důvod. Sami říkají, proč by chodili hrát někam mimo domov za 15 tisíc měsíčně, když studují a jdou si svým směrem. Mají hokej jako svou zábavu. A pokud u něj po škole zůstanou, chodí spíš do manažerských pozic, někteří míří na trenéřinu.

Jaké vlastně je koučovat studenty, kteří hokej dělají jen z lásky?

Je to dost specifické trénování. Náročné. Na studenty totiž neexistuje žádný bič. Kluky to musí bavit a musí chtít. A přesto je potřeba, aby dřeli naplno. Trénujeme třikrát týdně v šest ráno, a přesto pokaždé dorazily všechny čtyři lajny, teda kromě zkouškového (usměje se). A to mě prostě baví.

S Akademiky jste před rokem prošli do finále a premiérového titulu se dočkali až letos. Měli hráči po loňském rozčarování ještě větší hlad?

Rozhodně. Byli jsme fakt ohromně zklamaní, prohráli jsme o jediný gól. Přítelkyně říkala, že jsem pak čtyři dny jen seděl v křesle a čuměl do zdi. A nebyla daleko od pravdy (usmívá se). Kluky tenhle konec pod vrcholem ještě víc namotivoval. Základní část byla hladká, což se nám málem vymstilo v semifinále proti Českým Budějovicím, kdy přišly první problémy. Na sérii jsme čekali dlouhé dva týdny, pak sedm hráčů dostalo antibiotika. Ale i v osekané sestavě jsme to zvládli a výsledky ve finále mluví samy za sebe. Nejdřív prohra a pak tři zápasy, tři nuly. Obrovská pochvala pro gólmana Jonáše Štekra, tohle se nevidí ani v těch nejlepších soutěžích. Ale celý tým pracoval perfektně a všichni jsme šli za stejným cílem. Sedlo si to jak p*del na hrnec.

Jak jste si užil oslavy na domácím ledě v Plzni?

Prostě paráda. Nic týmovějšího jsem v životě nezažil. Přišlo přes 1500 lidí, rodina, kamarádi. Sedm let jsme něco budovali a tohle byla odměna. Z oslav jsem teda moc nestihl, protože jsem musel další den odletět do Bulharska. Ale ukradl jsem si pohár a skončil jsem s ním v půl šesté ráno v posteli (směje se). A jádro týmu slavilo dlouhé tři dny. Zaslouží si to.

Povedete Akademiky i nadále?

Chtěl bych začátek příští sezony strávit na různých stážích. Sbírat zkušenosti, kontakty a zdokonalit angličtinu. Měl jsem nabídku trénovat střední školu v Kanadě, je to v řešení. Stejně tak jako stáž v americké univerzitní lize NCAA. Po návratu bych převzal Akademiky a do toho ještě vedl Bulharsko. Ale zatím je to jen takový nástřel.

A do toho ještě působíte jako skills coach s vlastní firmou TCC.

No je to těžké stíhat (usmívá se). Hokej prostě zbožňuju a baví mě dělat všechny tyhle pozice. Měl jsem možnost koučovat třeba Dominika Simona, i když jen chviličku. Prostě mi najednou předminulé léto přišla zpráva „Ahoj, já jsem Dominik Simon a chci s tebou trénovat." Co si budeme, šokovalo mě to. To bylo za odměnu. Dlouhodobě pracuju s obránci Davidem Němečkem a Davidem Skleničkou.

Co by vás lákalo ve vzdálenější budoucnosti? Máte ty nejvyšší trenérské cíle?

Jo, profesionální ambice určitě mám. Ale netlačím na to. Nenosím růžové brýle, že bych měl po titulu v univerzitní lize dostat laso z extraligy. Pořád se chci zlepšovat, proto spolupracuju i se sportovní psycholožkou Evou Šauerovou, která pomáhala třeba olympijskému vítězi Davidu Kosteleckému. Trenér musí být pedagog, ale i psycholog. Tohle je cesta pro hodně zapálené kouče, proniknout do hlavy sportovce. Ale k profesionálnímu angažmá to pro mě bude pořád hodně dlouhá štreka. Pokud se na ni vrhnu, pravděpodobně půjdu přes zahraničí.