Nominace na slavné Nagano se „upekla“ v bítešské restauraci

„Ta karta má svůj zvláštní příběh. Pamětníci si jistě vzpomínají, že Ivan Hlinka v bujaré náladě vystoupil před fanoušky a novináře na pódiu Staromáku, kde mimo Michala Davida a dalších osobností byl také Lešek Semelka, který si na tu slávu pořídil velký černý klobouk. Neměl ho však dlouho. Šťastnému Ivanovi se pokrývka hlavy natolik zalíbila, že ho Leškovi vzal, nasadil si ho sám, a pak v něm i vystupoval, odpovídal na dotazy novinářů. Jak mi však při jedné ze svých návštěv zpěvák popsal, Ivan nechtěl klobouk zadarmo. Ještě na pódiu ho s Leškem vyměnil právě za tuto akreditační kartu. A protože Lešek ví, jak moc si vážím všeho, co je s hokejem spojeno, tak mi kartu daroval. Vedle dresů, či vlastnoručních podpisů hokejistů, které zde také máme, je karta určitě tím nejcennějším pokladem," popsal Právu Jiří Rauš.

Bíteš se svým věčně zaplněným náměstím je vcelku zvyklá na silniční koráby - autobusy označené nápisy sportovních klubů, které zajíždějí na svých cestách za utkáními právě k Raušům. Zdejší salónek zažil a stále zažívá desítky porad „lodivodů" z Českého svazu ledního hokeje či Asociace profesionálních klubů (APKLH), ovšem lednové zasedání před pětadvaceti léty ze kterého vzešla právě vítězná sestava pro Nagano už zřejmě nikdy nic nemůže překonat.

„Na to se nedá zapomenout. Bylo to dlouhé jednání, při kterém Karel Gut, jako tehdejší předseda ČSLH neustále všechny upozorňoval, že nesmí nikdo ani naznačit přítomným novinářům, jak bude sestava vypadat. Bylo zakázáno vynést z jednacího salonku, byť jediné jméno, neboť nominaci musel ještě posvětit i tehdejší Český olympijský výbor. Všichni účastníci jednáni skutečně po skončení bez pardonu odmítali. A čekalo se na jediné. Až se znovu objeví Gut. Ten se po příchodu okamžitě ocitnul v obležení novinářů. Zjevně si to užíval, když poznamenal že si musí nejprve najít brejle. A poté již přečetl soupisku se všemi jmény," zavzpomínal pro Právo Rauš.

"Ivan Hlinka, který měl tenkrát poradní hlas, už v té chvíli seděl s dalšímu u stolu, popíjel kávu, pokuřoval. Když viděl, jak Karel Gut čte jména hráčů, jen se usmál a jako by mimochodem ke svým společníkům prohodil: Vidíte ho dědka, my nesmíme nic říct a on zas bude slavnej. Ovšem bral to všechno s nadhledem a duší charismatického chlapa. Byl to borec, který procestoval kus světa a jistě ochutnal ledasco, ale kdykoli přijel k nám, vždycky se už dopředu ptal na svíčkovou, guláš nebo ptáčky. A nepohrdnul ani domácím koláčem. To byla jeho zamilovaná jídla, Ostatně, vzpomenu si na něj vždycky, když jdu kolem restaurace po našem takzvaném Velkobítešském chodníku slávy, kde mají své hvězdy v bronzu a mramoru různé osobnosti. Bohužel Ivan svou hvězdu jako jediný dostal až po smrti. Ale kdo by si ji zasloužil, když ne on?" dodal Rauš.