Článek
Stará fráze o tom, že v Čechách se úspěch neodpouští, začala nabírat obludné rozměry v někdejším lokálu U Herclíků, přezdívaném Zlatá hospůdka. Právě tady skupinka hokejistů 13. března 1950 zapíjela rozhořčení nad rozhodnutím úřadů neodcestovat k obhajobě zlatých medailí na mistrovství světa do Londýna.
Komunističtí pohlaváři zdůvodnili tento krok údajným neudělením vstupních víz pro rozhlasové reportéry Josefa Laufra a Otakara Procházku. Byla to ale jen lživá záminka. O pár dnů později Britská informační služba vystavila fotokopie víz ve výloze svého sídla v Praze a způsobila tím slušný skandál...
Před 70 lety, 13. března 1950, se stali z úspěšných hokejistů československého národního týmu přes noc trestanci. Místo do Londýna, kde měli šanci obhájit titul mistrů světa, putovali do vězení. Příběh Augustina Bubníka: Odsouzeni pro výstrahu: https://t.co/qpzO75iEKh pic.twitter.com/44TVhtSpo0
— Paměť národa (@Pametnaroda) March 13, 2020
Pravým důvodem absence na šampionátu v Anglii byly obavy nového vedení státu z emigrace hráčů. Když v listopadu 1948 zmizelo nad kanálem La Manche letadlo s hokejisty Zdeňkem Jarkovským, Miloslavem Pokorným, Vilibaldem Šťovíkem, Zdeňkem Švarcem, Ladislavem Trojákem a Karlem Stiborem, byli komunisté nějakou dobu přesvědčeni, že se nejedná o tragédii, ale o útěk...
Do emigrace odešli i Josef Maleček, Oldřich Zábrodský, Miroslav Sláma, za hranice zamířili také mistr světa z roku 1947 a pozdější tenisový šampion Jaroslav Drobný, krasobruslařka Ája Vrzáňová...
Hokejová reprezentace se o rozhodnutí vzdát se obhajoby dozvěděla na soustředění v Kladně. Čtveřice hráčů z Moravy (Miloslav Blažek, Vladimír Bouzek, Václav a Vlastimil Bubníkovi) hned vyrazila domů vlakem. Zbytek týmu kromě kapitána Vladimíra Zábrodského se večer sešel U Herclíků, aby zapil žal nad zmařenou cestou do Londýna a zároveň oslavil narození potomků Václava Roziňáka a Jiřího Macelise.
Augustin Bubník na dobovém snímku.
„Něco se vypilo a my začali nadávat na režim. Vybíhali jsme na ulici, kde jsme vykřikovali, že chceme svobodu..." vzpomínal Augustin Bubník, tehdy ve 21 letech reprezentační benjamínek. „Blázniví mladí janci, tak jsme křičeli, jak chceme mít křídla a chceme být volní," pamatoval si.
„Měl jsem doma měsíčního kluka a manželka mi říkala, ať už radši nikam nechodím. Já jí ale slíbil, že přijdu brzy. Jenže to ani jeden z nás netušil, že se znovu obejmeme až po pěti letech," líčil krátce před svou smrtí Roziňák.
A začala ta nejhorší noční můra. Po návratu z dovolené byl zatčen i brankář Bohumil Modrý, jenž byl označen za hlavu celého „spiknutí" proti lidově-demokratickému zřízení, i když v té době už vůbec nebyl členem národního týmu.
Hokejisté byli převezeni do tzv. Domečku na Hradčanech, kde měla vyšetřovnu a mučírnu Státní bezpečnost. V roce 1949 vítal mistry světa ze Stockholmu na nádraží komunistický ministr informací Václav Kopecký, o rok později byli titíž hráči vydáni do rukou bestiálních sadistů v čele s psychopatickým vyšetřovatelem Františkem Perglem.
„Myslel jsem, že nás opravdu pověsí"
„Přezdívali mu Suchá lípa. Nasazoval mi takovou helmu, kterou utahoval, až jsem si myslel, že mi praskne hlava. Pořád na mě dorážel, ať se přiznám, jenže já neměl k čemu," řekl Bubník. Bachaři z Domečku si mezitím cynicky pochvalovali, jakou mají hokejisté fyzičku a že se na nich mohou vyřádit víc než na běžných zatčených...
Režim chtěl z hokejistů vytvořit podobnou protistátní skupinu jako v případě procesu s Miladou Horákovou, v němž padaly tresty smrti. „V obžalobě jsme byli obviněni ze špionáže, velezrady, rozvracení republiky a hanobení státních činitelů. Myslel jsem si, že mě a Modrého opravdu pověsí. Když jsem pak dostal u soudu 14 let, byl jsem šťastný," popisoval své pocity Bubník. „O naší vině i výši trestů bylo jasno předem, nějaká obhajoba neměla smysl," napsal ve svých pamětech Stanislav Konopásek.
| TRESTY PRO HOKEJISTY | |
|---|---|
| Bohumil Modrý | 15 let |
| (1916–1963) | |
| Augustin Bubník | 14 let |
| (1928–2017) | |
| Stanislav Konopásek | 12 let |
| (1923–2008) | |
| Václav Roziňák | 10 let |
| (1922–1997) | |
| Vladimír Kobranov | 10 let |
| (1927–2015) | |
| Josef Jirka | 6 let |
| (1926–2000) | |
| Zlatko Červený | 3 roky |
| (1920–1992) | |
| Jiří Macelis | 2 roky |
| (1923–1998) | |
| Antonín Španinger | 1 rok |
| (1926–2010) | |
| Přemysl Hainý | 1 rok |
| (1925–1993) | |
| Josef Štock | 8 měsíců |
| (1926–1984) | |
Komunisté se ovšem báli reakcí veřejnosti a hokejisty v říjnu 1950 odsoudili tajně. Celkově ve vykonstruovaném procesu padly tresty v souhrnné výši přes 77 let, tři roky totiž dostal i hostinský Mojmír Ujčík (bratr sparťanského hokejového útočníka), hráčům byl zároveň s odsouzením zkonfiskován majetek.
Hokejisté byli vězněni nejprve na Borech, po rozsudku museli do lágru v Jáchymově, kde bez ochranných pomůcek těžili uran, který se nakládal do vagonů směřujících do Sovětského svazu. „Odsoudili nás za něco, co jsme neudělali a ani nechtěli udělat. Měli jsme pak jedinou touhu nějak přežít. Možná mi to přišlo víc zničující psychicky," přiznal Roziňák.
Až na začátku roku 1955 na základě mnoha intervencí udělil tehdejší prezident Antonín Zápotocký hráčům s nejdelšími tresty milost. Nejhůře odnesl věznění podlomeným zdravím gólman Modrý, který zemřel v pouhých 46 letech dřív, než by se dočkal rehabilitace.
Jeho spoluhráči už na násilně přervané reprezentační kariéry nenavázali, i když Konopásek, Roziňák, Kobranov ještě po návratu zkusili hrát hokej. „Jednou se mě na lágru velitel ptal, za co tam jsem, a já mu tak hořce odpověděl, že asi za to, že jsem pro republiku získal zlatou medaili z mistrovství světa. Pro mě zůstává nepochopitelné, jak si tohle mohl udělat jeden národ sobě navzájem, ale zřejmě jsme byli vytipováni za oběti," řekl v televizním dokumentu Vladimír Kobranov, jenž žil od roku 1968 ve Švýcarsku.
Vymazat tuto první zlatou generaci tuzemského hokeje z historie se ale přes různé pokusy o zamlžování případu nepodařilo. Pozadí bezprecedentního příběhu je však stále zahaleno tajemstvím. Podle některých indicií hráli klíčovou roli v tehdejších událostech sovětští poradci.
Likvidací československého týmu měla být vydlážděna cesta reprezentaci SSSR, která pak od poloviny padesátých let začala dominovat evropskému hokeji. „Karel Gut mi před smrtí řekl, že za tím stáli (trenéři) Tarasov s Černyševem," povzdechl si v jednom z rozhovorů Bubník. Zda je to jen nepodložená domněnka, by mohly osvětlit ruské archivy. Jejich otevření se ale v dohledné době asi nedočkáme.
Vladimír Zábrodský (vlevo) a šéfem českého hokeje Tomášem Králem.
| Šéf s cejchem. Zábrodský krutému osudu unikl |
|---|
| Před pár dny se Vladimír Zábrodský ve Stockholmu dožil 97 let. Je tak posledním žijícím pamětníkem mistrovských titulů z let 1947 a 1949. Ve své době byl vysoký elegán jedním z nejlepších světových hokejistů, který dokonce dostal nabídku z NHL. Pro řadu lidí však stále zůstává rozporuplnou figurou, jejíž role v událostech roku 1950 zůstává nevyjasněná. |
| Střelec nechytatelných bekhendů, přezdívaný Vovka, nebo Šéf, unikl krutému osudu svých spoluhráčů, kteří se ocitli ve věznicích a pracovních lágrech po ostudném soudním procesu. |
| Někdo se domníval, že to bylo kvůli tomu, že je sám očernil, aby se zachránil. Augustin Bubník mnohokrát připomínal podivnou roli lídra týmu v celém případu, naopak „Vovkův“ spoluhráč z útoku Stanislav Konopásek vyloučil, že by se Zábrodský v celé věci jakkoli angažoval. On sám pak veškerá obvinění vytrvale odmítal. „Vyslechl jsem si toho už tolik, že nechci na toto téma vůbec mluvit,“ vyprávěl Zábordský při poslední návštěvě v Česku. |
| Zábrodského velkým vzorem byla předválečná hvězda Josef Maleček, jenž reprezentoval v hokeji i v tenise. Rodák z pražské Letné šel v jeho šlépějích a také si zahrál Davis Cup po boku Jaroslava Drobného a později Jiřího Javorského. |
| Když Maleček emigroval, dohmátla se Státní bezpečnost, že v Curychu na začátku roku 1949 zašel za hokejisty LTC Praha a nabídl jim, aby všichni zůstali v exilu. Zábrodský to jako kapitán přednesl mužstvu, po bouřlivé debatě většina odmítla, ale za hranicemi zůstal na vlastní pěst jeho mladší bratr Oldřich. |
| To, že komunistický režim v akci proti hokejovým šampionům vynechal nejvýraznější postavu, mohlo být také rafinovanou hrou, která mezi fanoušky spustila tolik oblíbenou šeptandu a na zbytek života byl Zábrodský ocejchován. |
| On sám totiž vyvázl jen se zákazem činnosti, později byl omilostněn a reprezentoval ještě na dvou světových šampionátech a zimní olympiádě v roce 1956 v Cortině d’Ampezzo. O devět let později sbalil rodinu a přes Jugoslávii emigroval také. Nakonec se usídlil ve Švédsku, kde ještě s úspěchem trénoval v nejvyšší soutěži. |
| „Snažím se každé ráno dostat tělo trošku do pohybu, ale abych praktikoval nějakou zvláštní tréninkovou metodu, tak to ne. Piju pivo, víno, rád si dám koňak a whisky, ale vše s mírou. Nechci to nějak přehánět,“ líčil před sedmi lety při mistrovství světa ve Stockholmu, kde se setkal s českou reprezentací. |
| V roce 1997 byl Zábrodský uveden do Síně slávy Mezinárodní hokejové federace. Pod stropem O2 areny připomíná velkého borce i dres s číslem 15, které nosil ve Spartě. Na očích je tak všem, kteří jeho jméno považují už jen za dávnou kapitolu z české hokejové historie. |
