Článek
Zug (od našeho zpravodaje) – Dvaatřicetiletý hokejový útočník s rodinou žije na břehu Zugského jezera už čtvrtý rok a město i klub si nemůže vynachválit. A fanoušci zase nedají dopustit na něj…
V týmu, který vyhrál poslední dva ročníky švýcarské ligy, jste kapitánem. Můžete si na tréninku dětí v klidu posedět, nebo za vámi chodí fanoušci?
Občas mě někdo zastaví a pokecáme, ale jak jsem tu na trénincích často, mám svůj klid.
Máte radost, že i šestiletý syn se dal na hokej?
Těší mě to, ale je spíš úsměvné sledovat malé děti, jak mají v očích ten zápal, padají a vstávají, a pořád je to baví.
Táhne to syna do útoku po vás?
Občas. Někdy má období, že by byl radši v brance, odkud se ho snažím vyhánět dopředu.
Takže spíš vliv vašeho bratra Jakuba, gólmana hokejové Sparty…
Když se dívám na zápasy bráchy, tak jsem nervózní 60 minut. Takže pro spokojenost rodičů by bylo lepší, kdyby kluk zůstal někde v poli. (úsměv) Ale je vidět, že ho to baví a snaží se. Má svůj koníček a zároveň se učí uznávat trenéry jako autority, což je také hodně důležité.
Jan Kovář v dresu EV Zug.
Chodí se dívat na vaše zápasy?
Moc ne, hrajeme pozdě večer a kluci chodí brzo spát. Kdyby zůstali na zápasech, je to strašně dlouhé, a kdyby chodili koukat třeba jen na třetinu, museli by ten zápas dohrát, tak by to ještě mlátili doma. Mladšímu Sebastianovi budou tři, na hokej má ještě čas, ale doma s hokejkou ho to baví. Taky ho to táhne do brány. Nejhorší je, když chce, abych ho trefil do lapačky, což není pokaždé jednoduché trefit, tak se pak vzteká, že to nechytil. (úsměv)
Čím vám Švýcarsko přirostlo k srdci? Právě tím, že můžete být víc s rodinou?
Ono je to zdánlivé, jak se hraje pozdě, tak třikrát týdne přijdu domů po půlnoci, děti už spí. Takže sice jsem každou noc doma, ale večery s dětmi stejně mívá na starosti manželka. Ale celkově jsem tady spokojený se vším. Život, město, jak tu dělají hokej…
Jan Kovář na tréninkovém stadionu v Zugu, kde hraje jeho syn.
Podle jedné ankety mezi lidmi žijícími v zahraničí je Zug nejlepší místo k životu…
Není velký, není tu takový frmol. Zároveň jste za půl hodiny autem v Curychu i v Lucernu, což je krásné město. Je tu příroda, jezero s plážičkami, kde jsme přes léto denně, děti můžou běhat celý den venku. Zároveň jsou v Zugu nejnižší daně ze švýcarských kantonů, tak tu bydlí hodně bohatých lidí, firmy tady mají sídla, tak se i investuje do okolí, aby to tu nějak vypadalo.
Jak daleko bydlíte od haly?
Máme tréninkové centrum, takže sem jezdíme jen na zápasy. Mám to nějakých deset dvanáct minut. Když je zima, vyrazím autem, ale často na zápasy jezdím na kole.
Prodloužil jste v Zugu smlouvu až do roku 2025. Umíte si představit tu dohrát kariéru?
Jsme tu spokojeni, starší syn chodí do školky, líbí se mu tam, tak teď vůbec nepřemýšlíme o návratu. Smlouvu mám ještě na další dva roky, kdybych měl výkonnost, rád bych tu ještě byl. Ale když ji mít nebudu, tak nemá cenu se vracet ani domů, to bych tam byl za šaška. Rozhodnutí padne za ty necelé tři roky, hodně bude záležet na dětech.
Dostal jste kapitánské céčko, i z toho je vidět, jak si vás tu váží.
Za ty tři roky se tým hrozně obměnil, ve Švýcarsku hráči hodně pendlují, víc než v Česku. Každý rok jsme ztratili někoho z jádra týmu a když vznikla díra v kapitánském týmu, rozhodli se pro mě. Bral jsem jako čest, že jsem dostal takovou důvěru.
Ke spoluhráčům promlouváte německy?
Anglicky. Je tu takový mix, tolik se neřeší, kdo se jak baví. Na střídačce to lítá v němčině nebo italštině, když se baví Švýcaři, ale i trenér mluví anglicky. Já ze sebe německy něco dostanu, ve škole jsem se učil, ale pak jsem ji patnáct let nepoužíval. Navíc ta švýcarská němčina je totálně jiná.
Švýcarskou ligu jste dvakrát za sebou vyhráli, teď jste ve středu tabulky…
Ještě, než jsem sem přišel, vytvářely se podmínky, aby se mohla vyhrát liga, protože naposledy se to Zugu povedlo před 21 lety, prohráli pár finále… Já měl nabídky z více švýcarských klubů, ale Zug mi přišel, že byl hodně hladový po titulu. A to jsem chtěl, jít do týmu, který dělá vše proto, aby byl nejlepší. A z té cesty neuhýbáme, ambice jsou pořád stejné, i když je pravda, že zatím jsme tak letos v lize moc nehráli.
Ale dál si vy i Roman Červenka držíte pozici ligových hvězd, český hokej tu má jméno.
Vždycky mě těší, když někdo podepíše Čecha. A i ti kluci, kteří přicházejí, mají výborné jméno. Matěj Stránský vyhrál v minulé sezoně nejlepšího střelce, Seko (Jiří Sekáč) hraje výborně, Špágr s Chlápou (Michael Špaček a Filip Chlapík) neskutečně zvedli Ambri. O Čechy je zájem, máme tu jméno, což před pár lety nebylo.
Věříte, že se s Červenkou zase potkáte v reprezentaci? Turnaj Karjala jste vynechal…
Potřeboval jsem se dát trochu do kupy a četl jsem, že Červus teď jel jen na tenhle turnaj. Ale určitě bych si s ním moc rád zahrál na mistrovství světa.
U letošního bronzu na mistrovství světa jste kvůli zranění žeber nebyl…
Já byl hlavně rád, že medaile vyšla, trošku se uvolní atmosféra i směrem do budoucna. Ale že jsem u toho nebyl, neznamená, že bych se to vykašlal a už nechtěl jezdit dál.
Jste v kontaktu s Davidem Pastrňákem? V reprezentaci jste spolu dobře vycházeli…
Moc už v kontaktu nejsme, ale sleduju ho a kolikrát žasnu. Když si ráno v kabině pouštíme sestřihy z NHL, jsem pyšný, že kluk od nás z Česka takhle září, všichni se baví, jaký dal zase gól. Stejně tak Martin Nečas měl výborný začátek sezony, tak doufám, že v tom bude pokračovat a dostane se mezi hvězdy NHL.
