Článek
Všechny medaile jste v minulosti věnoval rodičům. Dostanou i tuhle plaketu?
To ještě nevím (usmívá se). Ale rodičům jsem ohromně vděčný, úspěchy jsou jejich zásluha. A už mám v krku knedlík...
Jste po vstupu mezi legendy českého a československého hokeje hodně dojatý?
Fakt jsem šťastný, že si na mě návrhová komise vzpomněla a můžu být součástí Síně slávy. Jako jedna ze 146 vybraných osobností, toho si opravdu vážím. Beru to jako zpětné ocenění všech úspěchů. Ty se blbě popisují. Všichni vidí jen zlaté medaile, ale je za nimi neskutečné množství dřiny. Hokeji jsem obětoval všechno.
Na co konkrétně nejvíc vzpomínáte?
Když rodiče v mých 12 letech dostali devizový příslib a odjeli na dva týdny do Jugoslávie, já jsem radši zůstal sám doma, abych mohl trénovat. Byl jsem blázen, ale neměnil bych. Láska k hokeji se mě držela celý život. Díky skvělým spoluhráčům, trenérům. Bavilo mě překonávat překážky, naštěstí jsem se nikdy nepral se zraněními. Akorát mi chybí šest zubů.
Jaký byl přechod do manažerské a trenérské role? Aktuálně působíte jako šéftrenér mládeže a hlavní kouč dorostu v Porubě.
Změna role nebyla úplně snadná. Byl jsem zvyklý na dané mantinely, měl jsem nalajnovaný program, ale najednou jsem se musel řídit sám. Byl jsem vpuštěný do džungle. Ale díky tomu, že hokej pořád miluju, mě práce naplňuje. Snažím se předat všechny zkušenosti, které jsem během života nabral. Aby kluci věděli, že si můžou hokej užít i bez větších úspěchů. Můžou se díky němu naučit zodpovědnosti nebo disciplíny.
Zleva bývalí hráči Patrik Eliáš, Petr Bříza, David Moravec a novinář Aleš Procházka byli slavnostně uvedeni do Síně slávy českého hokeje.
Je těžké v současnosti mladým hráčům vštípit motivaci a tu vášeň pro sport, kterou jste měl vy?
V dnešní zrychlené době popravdě jo. Máme chytré telefony, spoustu počítačových her, které ani nevím, jak se jmenují. Potřebujeme v dětech, ale i v šestnácti nebo osmnáctiletých hráčích probudit lásku k soutěživosti. Tak si třeba pojďme zahrát bago o to, kdo bude v kabině přednášet básničku nebo zpívat. Trenéři musí motivaci vymyslet.
K hokeji jste přivedl i aktuálně 17letého syna. Jste rád, že si vybral zrovna váš sport?
Asi by mi nevadilo, kdyby hrál třeba... No, šachy by mě úplně nenadchly (směje se). Ale například fotbal. Jeho cestu se už snažím sledovat spíš zpovzdálí, jen občas mu něco poradím. I když to nedává úplně najevo, tak poslouchá. Teď už je jen na něm, kam kariéru dotáhne a kolik práce bude dělat navíc. A určitě potřebuje i pořádnou dávku štěstí, jakou jsem měl já.
