Článek
Prezident Českého hokeje se sice spoluprací s vojenskou kontrarozvědkou netají, nicméně tvrdí, že spis o něm je pravdivý jen z dvaceti procent a zbylých osmdesát jsou lži. Je opravdu možné, aby bylo takové procento uváděných informací v dokumentech vylhaných?
Osmdesát procent lží, to je hodně nadhodnocené. Takhle to prostě nebylo. Kontrarozvědka nebyla anarchistická instituce. Na práci se spolupracovníky a evidenci svazků byly přísné předpisy. Samozřejmě vše jde obejít, ale nebylo možné si úplně vymýšlet. Navíc z odposlechů vyplývalo, že byl Král spolehlivý. Mohli si z nich ověřit, že souhlasí to, co tvrdí v hlášeních. To navíc zapadalo do toho, co tvrdili i jiní spolupracovníci.
Hokejový šéf třeba rozporoval počet konspirativních schůzek. Ve spise se uvádí, že jich proběhlo dvaadvacet, on sám připouští tři, maximálně pět. Opět tedy otázka: je takový nepoměr mezi informacemi ze spisu a tím, co tvrdí pan Král, reálný?
Ten rozdíl v počtu schůzek, které se uvádějí ve spisu a které si pamatuje pan Král, se mi zdá velmi nepravděpodobný. Píše se ale, že schůzky se konaly v terénu. To znamená, že se nesetkávali třeba v objektech k tomu určených. Někdy se to odehrávalo například na různých rautech. Je možné, že si pan Král nemusí řadu schůzek pamatovat. Od jeho vojenské služby uplynula už spousta let.
A připadá vám v tehdejší době proveditelné, že se pan Král se svým nadřízeným, na něhož měl donášet, domlouval na tom, co dá do hlášení?
Stát se to mohlo, ale mně se to nezdá moc pravděpodobné, že by se na všem domluvili. I když popřít to nemůžeme. V drtivé většině případů k tomu takto nedošlo. Sankce za něco takového byly tvrdé. To, co psala kontrarozvědka, to on (Král) určitě pod kontrolou neměl.
Historik Libor Svoboda působí v ÚSTR v Oddělení výzkumu represe 1938-1989.
Prezident Českého hokeje vyprávěl o svojí spolupráci s kontrarozvědkou takovým způsobem, který moc neodrážel image této instituce vykreslované ve vyprávěních pamětníků služby z dob Československé lidové armády jako celkem strašidelná organizace. Odpovídají tedy vzpomínky pamětníků realitě?
Vojenská kontrarozvědka nebyla nějaká parta přátel, kteří tam jen tak fungovali. Byla to složka, jejíž cílem bylo mít pod kontrolou armádu a pohraniční stráž. Mně osobně se jeví jako dost nechutný spolek. Jedna z těch nejhorších a nejšpinavějších složek celého státněbezpečnostního systému. I když čtete výpovědi důstojníků, vojáků z povolání, nikdo lidi z kontrarozvědky neměl rád, všichni se jich báli. Nebyli součástí armády, ale ministerstva vnitra. Dělali si, co chtěli, bez ohledu na vojenské velení. Prakticky je nešlo kontrolovat.
Jak byste tedy vyhodnotil působení pana Krále v kontrarozvědce na základě údajů ve spisu?
Na mě to působí tak, že chtěl mít ze spolupráce zcela určitě prospěch. Nebo ho očekával. Určitě nespolupracoval z ideových důvodů. Prostě se z toho dá vyčíst snaha co nejlépe proklouznout systémem. Tak to působí na mě. Ale samozřejmě jsem u toho nebyl, tak je těžké hodnotit pohnutky pana Krále. Ani je nechci soudit.
A jak na vás působil celý spis, když jste ho studoval?
Ten svazek z mého pohledu ukazuje situaci v Československé armádě, a vůbec ve společnosti v poměrně děsivém světle. Dost nechutně je tam vidět vše, co bylo pro tu dobu charakteristické. Vekslování s bony, velmi rozšířený alkoholismus v armádě, různé kšeftování. Nějakému plukovníkovi se tam domlouvá umístění dětí na střední školu, místo pro manželku. Zkrátka taková ta drobná korupce. Jak se těžilo z pozic v rámci systému se tam ukazuje v celé nahotě.
Pan Král i přes přiznanou spolupráci uvedl, že se nemá za co omlouvat, protože nikomu neublížil. Jsou taková slova namístě?
Jsme pod vlivem spisu Darebák, na kterého byl úkolován. Ale ty jeho úkoly byly širší, byl zaměřen i na další kolegy, vojáky. Měl hlídat i věci jako ideovou diverzi či vyzrazování vojenských tajemství. A zda jsou spisy na tyhle další osoby, to by bylo na další zkoumání. On se stal spolupracovníkem této služby a jenom on sám ví, jaké to mělo důsledky pro ty lidi a zda by se měl za to stydět, nebo ne. Abychom byli objektivní, tam těch spolupracovníků v tomto případě je dost a někteří působí opravdu odpudivě. Mnohem víc než Král. Na základě jeho hlášení nedošlo k žádnému odhalení, ale utvrzuje představu o něm (nadřízeném) jako o nespolehlivém člověku, který pije. Kontrarozvědka si skládala mozaiku i ze zdánlivě banálních informací, které ve výsledku ovlivňovaly osudy lidí.
Jak bylo vlastně těžké podobnou nabídku na spolupráci s vojenskou kontrarozvědkou odmítnout?
Záleželo na tom, k jakým jste se dostali lidem a na dalších okolnostech. Setkal jsem se s řadou lidí, kteří spolupráci odmítli. Pak byly případy, kdy dotyční podepsali spolupráci, která ale pak nebyla vůbec realizovaná. Jsou doklady na to, že se jí vyhýbali. Někteří měli odvahu napřímo odmítnout, jiní se ke spolupráci zavázali, ale pak různě lavírovali, třeba nechodili na schůzky. Našel jsem i případy, kdy se spolupracovníci sami vyzradili, dekonspirovali. A třeba v 70. a 80. letech už jsem za to nedohledal žádný větší postih pro ty lidi. Ale neznamená to, že k němu nemohlo v žádném případě dojít.
