Článek
Lépe to ani dopadnout nemohlo, že souboj s výběrem Tre kronor vyšel zrovna na vaše narozeniny, že?
Sešlo se to velice dobře. Já jsem hlavně rád, že jsem se toho dožil, co jiného mám k tomu říct. Vidíte, od rodiny jsem odjel a oslavuju to s hokejisty, protože je miluju. S rodinou si sednu až o víkendu. Oslavit to musím taky se starými kamarády z hokeje.
Musím říct, že na svůj věk vypadáte výborně.
Hokej mi k tomu pomohl. Hokejisti, kteří něco dokázali, museli mít k tomu sportu lásku. Větší lásku, než mají k manželkám. To je prostě život. Teď mi tu největší energii do života dává práce s mládeží na Spartě. Každé ráno jsem připravený. Sedět doma bych nemohl. Chodím sice na ryby, ale u hokeje jsem pořád.
Práce s mládeží vás naplňuje?
Věřím, že to má smysl, když se legendy takhle zapojují. Kdo jiný by té mládeži mohl říct víc? Samozřejmě že za nás ty podmínky byly daleko horší, což by měli mít dneska i ti mladí. Protože mi přijde, že si neváží některých věcí, nepřemýšlejí o tom a nemají rytmus, chybí tady Dukla. Z kluka, který odešel v osmnácti devatenácti na vojnu, se vrátil super hráč, protože byl v Dukle Jihlava. Vím, že jsou dneska akademie, ale pořád si myslím, že je třeba těm klukům vysvětlit, aby si vážili těch a těch věcí. A především musí mít pokoru. Když chceš něco dokázat, musíš mít lásku k tomu sportu a pokoru.
Zleva Martin Straka, Radovan Svoboda, Jan „Gusta“ Havel, šéf návrhové komise Síně slávy Českého hokeje Bedřich Ščerban, prezident svazu Alois Hadamczik, Jiří Šejba a Jaroslav Pouzar.
Vždy jste říkal, že vaším největším snem bylo dostat se do národního týmu. Za něj jste nakonec odehrál 64 zápasů s bilancí 34 gólů, máte stříbro a bronz z olympiády i MS. Jakou nejsilnější vzpomínku máte spojenou s reprezentací?
V našich dobách bylo prvořadou věcí porazit Rusy. Když jsme to na MS dokázali, a přesto jsme třeba prohráli s Kanadou, lidi to stejně ocenili. Národ to miloval. Teď řeknu, že Rusové na mistrovství světa chybějí. Jsem přesvědčený, že kdyby na něm hráli, bylo by to o něčem jiném. Ale je jasné, že nesouhlasím s tím, co Rusko provádí na Ukrajině, jak bombardují školy, rodiny...
Někteří hráči po konci kariéry přestali hokej sledovat. Dokážete si představit, že byste se v něm přestal pohybovat?
Nedokážu. Hokej mi dal všechno, především život. Člověk se kolem toho léta točí. Někteří hráči skončí, odejdou domů k manželkám, zůstanou na zahrádkách a sedí doma. Ztratí lásku pro hokej. Holt pak skončí jinak, ale to je věc jednotlivce, jak se k tomu postaví. Já kdybych nebyl u sportu, nedovedu si představit, že budu sedět doma.
Hokej vám pořád dělá radost?
O Spartě teď nechci radši ani mluvit, ta je v depresi. Věřím ale, že se z toho dostanou a budou brzy zpátky v šestce. Národnímu mužstvu samozřejmě držím palce ze všech stran. Mrzí mě jen to, že tady máme dost trenérů, kteří jsou podle mého názoru vynikající, ale pak se musí volat trenér z Finska. I když je to kvalitní trenér a sám proti němu absolutně nic nemám. Myslím si však, že jsme hokejový národ a měli bychom tam mít své lidi. Také mě mrzí, když některý hráč z NHL odmítne reprezentaci. Myslím, že trošku chybí ta touha, jaká byla v nás - hrát za vlast, bojovat za ní a něco dokázat,
Nezávidíte současným reprezentantům jejich podmínky, možnost se finančně zabezpečit?
Nezávidím, přeju jim to. Na druhou stranu, až velké peníze můžou sportovce zkazit. My jsme hráli s láskou k vlasti, aby byl náš hokej na výsluní. Ano, mezi současnými kluky jsou ti, kteří jsou ochotní udělat všechno, ale jsou i ti, kteří to shodí, když to nejde. To je špatný.
Jan Gusta Havel na snímku z ledna 2014.
Nepostesknete si občas, že nežijete v dnešní hokejové době? Mohl byste hrát v zahraničí, vydělal byste si peníze...
Samozřejmě, napadne vás to. Nabídku jsem dostal někdy v roce 1969 ve Stockholmu na mistrovství světa, mohl jsem utéct. Přinesli mi peníze na pokoj, abych zůstal a do Česka se už nevracel. Že by mi pak dovezli i rodinu. Odmítl jsem. Byl jsem rád, že se nakonec prosadilo, že vysloužilí reprezentanti mohli vycestovat, to bylo ale až někdy v 70. letech. Stejně mě pak ale nepustili. Ale nevadí. Jsem za svou kariéru rád.
Co pro vás bylo největší odměnou?
Když nám komunisti; pan Štrougal (bývalý československý premiér); v roce 1971 dal za titul mistrů Evropy a vicemistrů světa odměnu 10 tisíc korun. To tehdá byly obrovské peníze. To ale bylo jedinkrát v životě. Jinak jsme hráli za 200 korun. Ale nechci to svádět na peníze, o nich to není. Je to o lásce k hokeji. Kluci musejí odmala tvrdě pracovat a bojovat o svůj sen. Tohle říkám dnešní mládeži a je otázka, kdo to chce poslouchat, a kdo ne.
Kdo je ze současných hokejistů hráč podle vašeho gusta?
Samozřejmě že Pastrňák. Znám ho odmala. Bylo na něm vidět, že je talent. Výborný hokejista, výborný kluk, kamarád. Ten jediný dodává národnímu týmu šťávu, když přijede. Dokáže tým vytáhnout nahoru, navíc je hrozně pokorný. Zná i lidi jako já, starou generaci. Vždycky se spolu pobavíme. Je jeden z mála Čechů na úplně nejvyšší úrovni.
Už jste nakousl Spartu. Jak moc vás její výkony, výsledky a postavení v tabulce drásají?
Ty mě drásají moc. Fandové za mnou chodí, abych vybral trenéra. Doteď nevíme, kdo to nakonec bude. Četl jsem o nějakém Švédovi, což si nedovedu představit. Snad ti, kteří Spartu vedou, najdou někoho, kdo tomu dá říz a zavládne tam tvrdou rukou. Jsme teď předposlední, ale věřím, že do šestky se ještě dostaneme a budeme hrát prim. Dostaneme se do toho.
