Článek
"Měli jsme k sobě opravdu hodně blízko a jak se říká - byli jsme naladěni na jednu stejnou notu," řekl ČTK Pospíšil. "Vzpomínky mám proto jedině dobré, protože jsme si rozuměli jak sportovně, tak i lidsky. Říkával jsem, že jsme 'dubňáci', protože já jsem narozený 2. dubna a on byl osmnáctého, tak třeba to bylo i v tom. Prožili jsme spolu parádní léta, na která se nedá zapomenout," doplnil Pospíšil.
Se smrtí blízkého přítele se však nemohl smířit, přestože dobře věděl o Machačových zdravotních potížích. "Věděl jsem, že je nemocný, byl jsem za ním i na návštěvě, takže bylo patrné, že na tom není moc dobře, ale ta smrt vás vždycky překvapí... Dozvěděl jsem se to dnes ráno v půl šesté od jeho ženy a bylo mi z toho hodně špatně," řekl Pospíšil.
I když bydleli daleko od sebe, zůstali v kontaktu i po skončení kariéry a rádi se navštěvovali. "Určitě jsme se pokaždé rádi viděli, když byla příležitost. Jakmile jel okolo a byl blízko Prahy, hned se ozýval. Naopak když my jsme zase byli na Moravě, tak jsme se zastavili na vínečko," přiblížil Pospíšil.
Oldřich Machač na archivním snímku z 8. října 1970.foto: ČTK/Jiří Karas
Machače má zafixovaného jako vynikajícího hokejistu, který byl obrovsky zdatný a mrštný, i když na to třeba zrovna nevypadal. "Proti němu jsme my byli normální dřeva," vzpomínal Pospíšil. "A ty jeho pověstné a nebezpečné bodyčeky kyčlí... Někteří si z toho odnesli i sádru; hodně to bolelo a oni si to pak dlouho pamatovali," vyzdvihl Pospíšil jeden z hlavních prvků Machačovy hry, který ho proslavil.
Jako dvojice se na ledě skvěle doplňovali. "Byli jsme skvěle sehraní. Kritika člověka zrovna moc nepovzbudí, ale samozřejmě došlo i na ni. My to ale brali tak, že se jeden vždy zamyslel, jak to ten druhý myslel. Dobře jsme věděli, že jde o to, abychom mužstvu neudělali ostudu," vysvětlil sedmašedesátiletý Pospíšil.
Už za dob společného působení v národním mužstvu k sobě měli blízko i lidsky. "Dříve byla mnohem více stabilizovaná sestava, což dnes už není, ale tehdy ti hráči byli spolu v přípravě dlouho. Vůbec si ovšem nevybavuji, že by na nás někdy přišla ponorková nemoc, nikdy. Mnohdy jsme si ty první dny soustředění povídali, co je nového v životě toho druhého a v klubech. Padli jsme si zkrátka do noty," konstatoval Pospíšil.
Ctižádostivý a férový člověk
Svého parťáka z obrany si velmi vážil také kvůli jeho lidským vlastnostem. "On byl obrovsky ctižádostivý. Měl i obchodního ducha a dovedl nad věcmi přemýšlet. Byl to hodně schopný a férový člověk, který ale na nikoho nedělal žádné 'boudy', prostě klasická stará škola. A i proto si získal spoustu dobrých vlivných kontaktů," přiblížil Pospíšil.
Společně toho hodně zažili na ledě i mimo něj, nejvíce mu ale utkvělo v paměti vítězství na světovém šampionátu v Praze 1972. "Na to hrozně rád vzpomínám dodneška," podotkl Pospíšil. "Ale je i spousta dalších vzpomínek. Když jsme přijeli z Katovic, teprve tady jsme si uvědomili, jak hladce se nám podařilo projít celým turnajem," připomněl Pospíšil rok 1976.
Z třetího společného zlata se radovali o rok později, k čemuž přispěla překvapivá porážka tehdejšího Sovětského svazu se Švédy. "Tam to tehdy bylo i trochu negativní, neboť když jsme přijeli z Vídně, tak mnozí hned od našeho příjezdu hlásili, jak jsme vyhráli jen díky Švédům. Jenže Rusáci to ale zase na druhou stranu několikrát vyhráli díky tomu, že Švédové porazili nás," řekl Pospíšil.
Společně s Machačem se dočkali ocenění svých výkonů v roce 1999, kdy byli oba najednou uvedeni do Síně slávy. "Tehdy se to uskutečnilo na Floridě a pro nás to bylo hodně slavnostní. Byli jsme rádi, že jsme tam byli uvedeni oba najednou, ale bylo fajn, že tam byli i hráči, s nimiž jsme se potkávali na ledě, jako například Saša Malcev. A nechyběli i další velikáni jako Sven Tumba Johansson a další," uvedl Pospíšil.
