Jak zničit zlatou generaci. Hokejisté před sedmdesáti lety vyslechli šílené rozsudky

Na soudní přelíčení čekali obžalovaní ve vazbě už od března, měli za sebou nekonečné výslechy plné útrap, bití a ponižování. Předem bylo jasné, že odsouzení žádný z hráčů první zlaté generace tehdejšího Československa neujde. Tak znělo i zadaní.

Všechno začalo tím, že mužstvo plné mistrů světa z let 1947 a 1949 nemohlo odcestovat obhajovat titul na šampionát do Londýna s odůvodněním, že britská ambasáda nevydala cestovní víza rozhlasovým reportérům Laufrovi s Procházkou. Jak se později ukázalo, šlo jen o záminku.

Roztrpčení hokejisté se pak sešli v restauraci U Herclíků a tam dokola rozebírali příčiny zmařené cesty do Londýna. Trochu se napili, zápasili se smutkem. Navíc jednomu z reprezentantů Jiřímu Macelisovi se nedávno narodil syn, tak pozval kamarády na oslavu.

Tam byli hokejisté po provokaci Státní bezpečnosti zatčeni a v kriminále vzápětí skončil i legendární brankář Bohumil Modrý, který přitom do Londýna vůbec necestoval. On byl později označen za hlavní postavu spikleneckého centra.

Vyšetřovatelé hokejisty nejprve nařkli, že chtěli ilegálně opustit republiku, nakonec z toho ale byl monstr proces, při němž padly rozsudky za špionáž a vlastizradu.

Řada z odsouzených byla přesvědčena, že komunistický režim jednal na základě pokynů sovětských poradců a jejich tajné policie NKVD. „Nikdy se nic nepotvrdilo, ale osobně si myslím, že za tím vším byli právě Sověti. Potřebovali se dostat mezi světovou hokejovou špičku. Co pro ně bylo nejjednodušší? Přece zlikvidovat nás, kteří jsme reprezentovali jeden z jejich satelitů," tvrdil útočník Stanislav Konopásek v životopisné knize Hráč, který přežil.

Šlo o neuvěřitelnou nespravedlnost. Prokuratura prý dokonce původně požadovala pro Bohumila Modrého a Augustina Bubníka trest smrti. Hráči prakticky nedostali právo k obhajobě, soudce vynesl verdikt v neveřejném řízení. Tresty byly omračující. Dvanáct nevinných lidí byla odsouzeno k trestu odnětí svobody v úhrnné délce 77 let a 8 měsíců!

Všichni pak trpěli v kriminále a prožili si peklo nucených prací v uranových dolech. Pětici s tresty na deset a víc let na svobodu pustila teprve prezidentská amnestie v roce 1955. Většina odsouzených se už k aktivnímu hokeji nevrátila, a právě Modrý se vrátil z kriminálu s tak podlomeným zdravím, že brzy poté zemřel. Už nežije nikdo z nich, ale jako memento musí zůstat jejich osud v paměti navěky.