Článek
Čím vás zaujala nabídka trénovat v tak hokejově netradiční zemi?
Líbilo se mi, že už jako tak mladý můžu trénovat nějakou reprezentaci. Vedl jsem v tu dobu 3. třídu v HC Smíchov, za který jsem i hrál krajský přebor, předtím jsem dělal asistenta u 6. a 8. třídy ve Spartě. Lákalo mě jít do zahraničí. Navíc mi nabídli velmi dobré finanční podmínky.
Jak se mladý začínající kouč dostane k takové možnosti?
Informace ke mně přišla náhodou. Od ředitele mezinárodního kempu v Nymburce, kde jsem každoročně trénoval. Proběhlo výběrové řízení. Byl jsem až třetí v pořadí. Přede mnou byli koučové z Německa a z Ruska, ale s nimi se saúdští funkcionáři nedohodli. Líbilo se jim, že já jsem mladší.
Co jste do té doby věděl o hokeji v Saúdské Arábii?
Samozřejmě skoro nic. Zjistit si informace nebylo snadné. Na zmiňovaném kempu jsem se potkal alespoň s hráči z Kuvajtu nebo Spojených arabských emirátů, takže jsem měl drobnou představu, co od tamního hokeje očekávat. Dostal jsem taky od svazu nějaká videa a našel jsem záznamy pár zápasů. A něco mi řekl i Pavel Arnošt, který trénuje reprezentaci Kuvajtu.
Když jste pak viděl hráče, které máte vést, co se vám honilo hlavou?
Popravdě jsem čekal, že individuální schopnosti hráčů jako bruslení nebo práce s pukem budou horší. To mě příjemně překvapilo. Nicméně na tragické úrovni byly návyky z utkání. Není se čemu divit, vždyť za rok odehráli třeba čtyři zápasy. Oficiální soutěž tam neexistuje. Působí tam jen asi pět týmů, z toho čtyři v Džiddě, kde je hokejová základna.
Česká stopa v hokejové exotice. Petr Vecko jako trenér hokejistů Saúdské Arábie.
Z kolika hokejistů jste měl možnost si vybrat?
Dali mi k dispozici padesát nejlepších hráčů. Z nich jsem vybral třiadvacítku, která dostala status reprezentace. Ani ti nejlepší si hokejem nevydělají. Jen občas dostanou nějakou finanční podporu. Jsou to ale většinou mladí kluci, studenti vysokých škol. Takže tolik neřeší, že nejsou profesionálové.
Jsou dobře tvární, trénovatelní?
Výborně. Díky tomu, že jim je třeba třiadvacet let. Čtyřicátníky už bych těžko mohl zdokonalit, ale tihle kluci se ještě můžou o dost posunout. Sice jsem jim musel vysvětlovat taktické pokyny, které u nás umí malé děti, ale pochopili všechno dost rychle. Mají ohromnou chuť a vnitřní motivaci. Trénují šestkrát týdně s nejasným cílem. Na mistrovství světa vyšších divizí si asi jen tak nezahrají. Ale jsou ohromně hrdí, že mohou reprezentovat svůj národ a oblékat dres s vlajkou své země. Věří, že můžou v hokeji něco dokázat.
Bavil jste se se svěřenci, proč si v Saúdské Arábii vybrali zrovna hokej?
Důvody jsou rozdílné. Jeden z kluků říkal, že jeho táta postavil stadion, a tak to zkusil. Další, protože měl rád kolečkové brusle. Hokej se tam snaží popularizovat. Saúdská Arábie už si podala přihlášku do IIHF. Také získala pořadatelstvích zimních asijských her 2029. Konečně vznikne samostatná federace zaštiťující lední hokej. Samozřejmě nikdy nebude stejně populární jako třeba fotbal, navíc po přestupu Ronalda a skalpu Argentiny na mistrovství světa. Ale pokouší se tam dostat hokej do podvědomí. Zorganizovali kemp, na který přijeli i nějací čeští trenéři. Konaly se tréninky bruslení. Spoustu lidí lákalo, že zatímco venku se paří ve vedru, na stadionu je přijatelná teplota.
Jak se dá ve čtyřiceti stupních udržet kvalitní led?
Nejprve to kupodivu šlo. O led se staral Ukrajinec, který téhle „vědě" rozuměl. Jenže kvůli válce odjel domů a teď má kluziště obstarává nějaký Filipínec. A rozdíl je znát.
Kolik je vlastně v Saúdské Arábii zimních stadionů?
Jediný stadion s rozměry hokejového hřiště je v Džiddě, kde se staví i větší aréna. Ta nedávno vznikla i v hlavním městě Rijádu a má kapacitu asi pět tisíc.
Petr Vecko v Saúdské Arábii trénoval mužský i ženský národní tým. Do exotiky se chce vrátit.
Vedle mužské reprezentace jste trénoval i ženskou. Jaké to pro vás bylo, když jste ženy předtím nikdy nevedl?
Nebyla to velká změna. Pro mě je zásadní charakter hráče. Vedlejší je, jestli jde o muže, nebo ženu, Saúda, nebo Čecha. Samozřejmě jsem se trochu bál, jak mě holky vezmou. Ale žádné problémy nebyly. Berou dobře, když je trénuje Evropan. Jsou taky dost mladé, ani nechodí zahalené.
Jak se vám povedlo srovnat s kulturními rozdíly?
Arabové jsou velmi přátelští, k cizincům ještě víc. S týmem jsem od začátku trávil hromadu času a hodně jsme se sblížili. Už jsme taková polorodina. S komunikací není problém, všichni mluví obstojně anglicky.
Ani na začátku jste se kulturní bariéry nebál?
Samozřejmě, že trochu jo. Nikdy předtím jsem nebyl v žádné arabské zemi. Ani na dovolené v Egyptě. Saúdskou Arábii ale navštívil před čtyřmi roky můj táta, takže od něj jsem měl spoustu poznatků. Každopádně už při čekání na letišti v Dauhá jsem byl nesvůj, když všude chodili zahalení lidé v topech, tradičním arabském oblečení. V Džiddě ho nosí 90 procent lidí. Byl to pro mě kulturní šok. Nepříjemná je také teplota. Už při příletu na konci dubna byla obrovská vedra. A aby toho nebylo málo, přicestoval jsem zrovna na začátek Ramadánu.
Co vás nejvíc překvapilo na životě v Saúdské Arábii?
Vlastně tam nejsou chodníky, všude se jezdí autem. A řídit se tam nedá. Provoz nemá pravidla. Vytočený jsem už po třech minutách za volantem. A taky čas je pro Saúdy jen orientační. Všechno se řeší ne na poslední chvíli, ale až po deadlinu. S ničím se nestresují. Ale na tréninky jsem hráče naučil chodit včas. Sám nechápu, jak jsem to dokázal (směje se). Byl jsem na ně tvrdý.
