Hokej mě zase baví. Fanoušci ve Švédsku chtějí, abych se vrátil, říká Bartošák

Ještě nevím. Řešíme to intenzivně, ale ty trhy jsou díky tomu, co se teď ve světě děje trošku zpomalené. Jednáme, ale nikdo moc neví, kdy se co rozjede a jaké budou možnosti týmů. Pár nabídek je a co můžu říct určitě je, že se v tuto chvíli bavíme se zahraničními týmy.

Je to jedna z variant. Moc se mi líbilo, jak ten klub funguje, jak se ke mně chovali a jaké měli ambice. Je velká škoda, že nás ten virus zastavil, protože jsme měli velkou šance postoupit do Elitserien. Řešíme, jestli tam zůstat, nebo jít někam jinam do nejvyšší soutěže. Je to v jednání.

Měl jsem podepsanou smlouvu, která by v případě postupu pokračovala i v dalším roce. Tím, že zůstali ve druhé lize, tak ta nabídka není taková, jako kdyby se postoupilo. Uvidíme, jak to dopadne. Chtěl bych mít jasno co nejdříve, na druhou stranu je ale stále ještě duben a nějak vyloženě nespěcháme.

Mě se tam strašně líbilo to, jak tam lidé hokej žrali. Jejich věrnost a nadšení, přestože před pár lety spadli do druhé ligy, byla neskutečná. Jeli jsme na zápas šest sedm hodin daleko a stejně bylo našich fandů více než domácích. To mě obrovsky bavilo. Když sezonu zrušili, tak fanoušci dál kupovali lístky na zápasy, aby finančně pomohli klubu. Úžasné!

Bylo to obrovské zklamání. V klubu podřídili postupu úplně všechno. A najednou to bylo pryč. Nebylo to příjemné, ale to se nedá nic dělat. Dopadlo to na celý svět, zastavila se i NHL. Někde, jako třeba u nás to vyřešili tak, že České Budějovice postoupily a možná se to mohlo podobně vyřešit i ve Švédsku. Ale rozhodli, že nikdo nepostoupí ani nesestoupí.

Do Švédska jste odešel v únoru, kdy se sezona blížila k vrcholu a Modo bylo na druhém místě. Jak vás vítali speciálně brankáři, kterým jste přišel vzít práci?

Čekal jsem nevraživost z jejich strany, protože týmu hodně pomohli. Ale nic takového se nedělo. Přijali mě perfektně a fanoušci snad ještě lépe. Po pár zápasech jsem cítil, že je mám na své straně a přetrvalo to až do teď. Pořád mi chodí na Instagramu nebo na Twitteru zprávy, že by chtěli, abych se vrátil. Cítím, že mě tam chtějí a to je jeden z faktorů, který hraje v jejich prospěch. V posledním roce jsem zažil, jaké to je hrát někde, kde jsem nebyl ze strany fanoušků úplně vítán. O to více si toho cením a byla to příjemná změna.

Byl to jeden z hlavních důvodů, proč jsem se rozhodl přijmout nabídku ze švédské druhé ligy. Mohl jsem jít do Českých Budějovic. Po rozhovorech s Vencou Prospalem (trenér Motoru) i Peťou Kváčou (do Třince, působil v Třinci jako gólman číslo dvě, přišel z Budějovic) jsem měl za to, že by to byla ideální štace v Česku. Ale nakonec jsem zvolil raději únik od všeho, co se za ten rok stalo. Chtěl jsem být zase trošku v klidu a s rodinou někde, kde nebudeme mít na očích veškerou minulost.

Ale jo, ptali se, lidi to zajímalo. Ale nijak dál se o tom nebavili. Šel jsem tam hrát hokej a podle toho se ke mně chovali. Neřešilo se tam co bylo v Česku. Přišel jsem jim pomoct k postupu a to je zajímalo. Nebyl důvod řešit něco jiného.

Začal jsem si především uvědomovat, že jsou důležitější věci než hokej. Vždycky jsem byl hodně cílevědomý a chtěl jsem být uznávaný. Sám na sebe jsem si pak vytvářel úplně zbytečně až enormní tlak, který mě semlel. Od hokeje a od všech stresových situací jsem začal utíkat. Během pauzy jsem si uvědomil, že je život úplně o něčem jiném.

Hokej je krásný, znovu mě hodně baví, je pro mě důležitý a krásně mě živí. Ale jsou na světě důležitější věci. Naučil jsem se svůj život dělit na více důležitých cest a pilířů, které jsou pro mě oporou, když se v hokeji zrovna nedaří. Život mi nabídl další role, kterých je třeba si vážit.

Například syna Damiána, který se narodil loni v květnu?

Dává mi radost. Začíná už žvatlat a stává se takovým parťákem. Už to není jen miminko, co doma leží. Ten mi v téhle době, kdy si nemůžeme zajít ani na večeři, dává nejvíce radosti. Takhle jsem to měl mít nastavené od jeho narození. Že tou hlavní radostí je on a rodina.

Jezdím hodně na kole. Poté, co jsme se vrátili ze Švédska, tak jsme byli čtrnáct dní v karanténě. To jsme dodrželi, ale teď se snažím hodně jezdit, abych shodil pár kil. Nebo s kamarádem opravujeme malý byt, který jsem koupil v Třinci v době, kdy jsem tam chytal. Byl v původním stavu, tak je tam hodně práce. A máme i pejska, který potřebuje venčit, takže se nenudíme. Furt je co dělat. Tím, že není hokej, tak přijdeme na jiné myšlenky a začal jsem rozvíjet i jiné skryté talenty. Začalo mě zase bavit hrát na baskytaru, takže tomu se věnuji.

Až ten nouzový stav skončí, tak mám od kamaráda, který hraje v ostravské kapele Coincident přislíbeno, že se slezeme a zahrajeme si. Ale jsem silný začátečník, tak budu jen takový doprovod. Ale třeba to jednou budu rozvíjet dál.

Zatím ne. Trénuju na kole a do větších věcí se do konce dubna nehrnu. Chci teď hlavně shodit nějaká kila a dostat se do základní kondice. S hokejovou přípravou začnu v květnu.

Jezdíme hlavně okolo komína. Měl jsem silniční kolo, teď jsem si koupil nové horské a jezdíme s kamarádem, nebo s bráchou (Darkem) po kopcích a po lesích. Dáme takových třicet pětatřicet kilometrů a mrskneme do toho nějaký ten kopec na zpocení. Ale nic velkého. Zatím to udržuju v mezích udržování a nahnání lehké kondice.