Článek
Eric Bryant Lindros přišel na svět 28. února 1973 ve městě London v kanadské provincii Ontario. Ve dvou letech už uměl bruslit a od čtyř hrál hokej. Skvěle mu to šlo i s trumpetou. Láska ke sportu ale nakonec zvítězila nad hudbou…
Už jako junior válel za Oshawu Generals, během devadesáti pěti utkání nasbíral 216 bodů. Navíc v letech 1990 a 1991 získal se spoluhráči na mistrovství světa juniorů zlaté medaile.
Svým agresivním stylem hry a schopností dávat góly upoutal pozornost fanoušků. Stal se nejpopulárnějším hokejovým teenagerem a všichni o něm mluvili jako o nástupci Wayna Gretzkého. Ani nabídka z NHL na sebe nenechala dlouho čekat. Eric ale tehdejšího zájemce Quebec odmítl a další sezónu ještě odehrál v juniorském dresu.
Frankofonní Quebec se však nevzdával a v roce 1991 Lindrose draftoval jako absolutní jedničku. Talentovanému mladíčkovi se to ale nelíbilo. Nechtěl jít do klubu, ve kterém pro sebe neviděl žádnou budoucnost. V následujícím ročníku za Quebec nenastoupil ani v jednom zápasu NHL. Hokej ale přesto hrál.
Kouč reprezentačního výběru Kanady si jej vybral do týmu a na olympijských hrách v Albertville 1992 pomohl Lindros k zisku stříbrných medailí. Vedení NHL tlačilo na Quebec, aby nadějného hokejistu vyměnil. O několik měsíců později se tak Lindros stěhoval do klubu Philadelphia Flyers. První roky v NHL pro něj byly úžasné. Již v sezóně 1993/1994 atakoval hranici sto bodů.
Úspěchy bohužel neměly dlouhého trvání
Skvělé období ale nemělo mít dlouhého trvání. V roce 1995 získal Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče aLester B. Pearson Award - cenu udělovanou Hráčskou asociací, která volí ze svého středu hokejistu, jenž byl v dané sezóně nejlepší a nejužitečnější pro svůj tým. Erikovi bylo teprve dvaadvacet let a nikdo netušil, že jsou to jeho první a zároveň poslední ocenění, která v kariéře získal.
V sezóně 1996/1997 přivedl jako kapitán Fleyers do finále Stanely Cupu. Avšak ani jedna z nejproduktivnějších řad NHL - Legie zkázy - složená z Lindrose, Johna LeClaira a Mikaela Renberga nedokázala odvrátit prohry s Detroitem. Letci na nejcennější pohár nedosáhli. I přesto se ale stal nejproduktivnějším hráčem play-off. Následující roky už ale nebyly tak úspěšné…
Eric Lindros v souboji s Českou republikou na olympiádě 2002.
Otřesy mozku prokletím
Když v roce 1996 musel v jednadvaceti letech předčasně ukončit kariéru talent New Yorku Islanders Brett Lindros, málokoho by napadlo, že otřesy mozku budou prokletím rodu Lindrosů. Mladší bratr Erika se musel vzdát hokeje právě kvůli častým poraněním hlavy. Bohužel starší bratr šel nechtěně v jeho stopách.Probíhal ročník 1997/1998. V jednom ze zápasů do Erika Lindrose narazil obránce Tučňáků Darius Kasparaitis a kanadský útočník musel vynechat následujících osmnáct utkání kvůli otřesu mozku. I přesto se mu povedlo dosáhnout na pěti stý kanadský bod své kariéry.
Na olympiádě v Naganu vedl Kanadu jako kapitán. I on si v semifinále při nájezdech vylámal zuby na Dominiku Haškovi a nakonec se musel smířit se čtvrtým místem.
Zdravotní problémy poté nabíraly na intenzitě. Kvůli vzniku post-otřesového syndromu vynechal většinu sezóny 1999/2000. Navíc se začaly stále více vyhrocovat vztahy s generálním manažerem Philadelphie Bobby Clarkem. Lindros obvinil vedení klubu ze zanedbání lékařské péče a následně přišel o kapitánskou pásku. Chtěl přestoupit do svého vysněného klubu Toronto Maple Leafs. Clark ho ale nepustil.
Eric Lindros
Vysněný přestup do Toronta a konec kariéry
V roce 2001 byl Lindros vyměněn do New Yorku Rangers, kde působil další tři roky. Stále patřil mezi vynikající hokejisty, i když jeho zdraví bylo již velmi podlomené a příliš často opouštěl led s poraněním hlavy. Na olympijských hrách 2002 v Salt Lake City se dočkal zlaté medaile. To byl jeho poslední velký úspěch. Ke konci ledna 2004 utrpěl osmý otřes mozku a lékaři mu doporučovali, aby ukončil kariéru.
Hráč s číslem 88 na zádech je ale neuposlechl a 11. srpna 2005 si splnil svůj dětský sen. Konečně přestoupil do Toronta. Nikdo mu ale nevěřil, že by návrat do velkého hokeje mohl zvládnout. Vždyť od posledního poranění hlavy nehrál. Ani v dresu Javorových listů ale nezářil.O rok později opět měnil působiště, tentokrát zamířil do Dallasu.
V listopadu 2007 oznámil konec kariéry. Při té příležitosti věnoval pět miliónů dolarů na účet londýnského Ústavu zdravotních věd, kde byl při svých otřesech mozku častým pacientem. Charitě se věnuje dodnes.
V roce 2016 byl rodák z kanadského Londonu uveden do hokejové síně slávy, o dva roky později byl jeho dres „letců“ s číslem 88 vyvěšen ke stropu Wells Fargo Center v Philadelphii. Se svou manželkou má tři děti a v současnosti bydlí v kanadském Torontu.
