Článek
Vás neznervózňuje nejistota, zda budete moct se Znojmem v polovině září vstoupit do dalšího ročníku mezinárodní EBEL ligy?
Ale ano, avšak rozhodně to teď není to úplně nejdůležitější. V současném období jde pořád hlavně o zdraví nás všech. Hokej je momentálně jeden z posledních článků jakési pomyslné společenské mozaiky. Pro náš klub je ale samozřejmě hodně nepříjemné, když nevíme, na čem jsme. Já jsem sice celoživotní optimista, avšak v tuto chvíli si myslím, že se naše soutěž v řádném termínu nezačne. Kromě nás v ní působí i mužstva z Rakouska, Itálie, Slovenska a Maďarska. Hodně se cestuje a prakticky všechny evropské země mají teď hranice uzavřené. Navíc by asi do hlediště minimálně zpočátku nemohli diváci, a já jsem zásadním odpůrcem zápasů před prázdnými tribunami.
Proč?
Není to ono. Připomíná mi to spíš trénink part, které si to rozdají na dvě brány. Když hráči nevidí na tribunách ani živáčka, nevyždímají ze sebe všechno. Je hrozné, že když některý z nich kýchne, je to slyšet na celou halu.
Náhradním řešením by pro vás byl návrat do českých soutěží? Je známo, že vlastníte licenci na druhou ligu...
A třeba bude k mání v současné ekonomické situaci i první. Ale ani druhou ligu bych nebral jako krok zpátky. V této blbé době pohlížím na nadcházející sezonu jako na překlenovací. Bude dobře, pokud se vůbec hokej bude hrát, a když se budou moct vrátit na stadiony fanoušci. Kupříkladu ve Znojmě by určitě přišli v hojném počtu na jakoukoliv soutěž, po dlouhé pauze bude po hokeji hlad.
Ve znojemském klubu vykonáváte zároveň i funkci sportovního manažera. Jak se vám tvoří kádr, když nevíte, co můžete potenciálním posilám nabídnout?
Není to vůbec jednoduché. Máme ale vytvořenou kostru mužstva z českých hráčů, kteří jsou připraveni vstoupit do kterékoliv ze tří možných soutěží, které pro nás přicházejí v úvahu. Nově jsme se domluvili s Vojtou Němcem z Plzně, vracejí se obránce Tejnor a náš odchovanec Havlík. A až budeme mít jasněji, tým během léta doplníme. Neměl by to být velký problém, protože volných hokejistů bude zřejmě letos dostatek. Určitě bude z čeho vybírat. Mám indicie, že kupříkladu v Německu by se obě nejvyšší soutěže nemusely v nadcházející sezoně začít vůbec.
Miroslav Fryčer na archivním snímku v dresu Toronta.
Sledujete bedlivě, co se děje v zámoří kolem dohrání NHL, v níž jste ve čtyřech klubech deset let nastupoval?
Ano, a moc nerozumím té urputné snaze NHL dokončit. Já k tomu nevidím za dané situace, jaká zejména ve Spojených státech kvůli koronaviru panuje, žádný zásadní důvod. Snad jedině ekonomický. Před prázdnými tribunami nebudou mít zápasy valnou úroveň, podle mého názoru by ani diváci doma u televizorů nebyli z parodie na hokej moc nadšeni.
Když jste odcházel do NHL vy, musel jste za minulého režimu zvolit začátkem osmdesátých let cestu emigrace. Závidíte vašim následovníkům, kteří dnes mohou o místo v nejslavnější soutěži usilovat už v nízkém hokejovém věku a v případě nezdaru mají otevřenou cestu zpátky?
Určitě ne. Je dobře, že se doba diametrálně změnila, a v odchodu do NHL teď talentovaným klukům nikdo nebrání. Ze srdce jim to přeju. Já jsem sice před lety odcházel za docela dobrodružných okolností, avšak v zámoří je už situace pro všechny skoro stejná. Každý si musí místo v některém z klubů NHL vydobýt především hokejovými schopnostmi. To, že já jsem tehdy už neměl cestu zpět, pro mě byla paradoxně tak trochu i výhoda. Musel jsem kvůli tomu zatnout zuby a skousnout i různé věci, které se mně třeba moc nelíbily, a byly pro mě nepříjemné. Dneska mají hráči v povědomí, že třeba v KHL či jinde v Evropě mohou dostat podobné peníze, a snahu prosadit se do nejkvalitnější soutěže na světě předčasně vzdají.
Hrál a trénoval jste i v Itálii, kterou pandemie koronaviru nebývale zasáhla. Sledujete, jak se tam situace vyvíjí?
Samozřejmě. Vždyť mám v Itálii spoustu kamarádů a známých. Ty počty nakažených a zemřelých byly ještě donedávna příšerné. Zaplaťpánbůh, že teď už odtud přicházejí mnohem příznivější zprávy. Ale zatímco u nás už začali mnozí řešit hlavně to, zda budou moct v létě na dovolenou k moři, tam má pořád dost lidí úplně jiné starosti.
Trenér hokejistů Znojma Miroslav Fryčer
Vy se netajíte, že byste se v Itálii rád na důchod usadil. To vám tak učarovala?
Je to tak. Itálie je krásná země, strašně moc se mi tam líbí. Zamlouvá se mně životní styl i mentalita tamních lidí. Jsou to většinou pohodáři, na nic příliš nespěchají. V případě koronaviru ale na tuto vlastnost možná paradoxně doplatili. Nějaký čas jim trvalo, než se rozhoupali a přistoupili k razantnějším opatřením.
Váš záměr se tam v budoucnu natrvalo přestěhovat jste nepřehodnotil?
Ne. Rádi bychom s manželkou v Itálii dožili. Teď to ale samozřejmě odložíme. Pochopitelně počkáme, až se tam situace uklidní. Já teď mám stejně ještě rozdělanou práci ve Znojmě. Dokud mě tady majitel klubu bude chtít, budu pro Orly pracovat, jak nejlíp umím.
Několik měsíců před vaším útěkem do zámoří jste v roce 1981 získal s Vítkovicemi v tehdejší federální lize mistrovský titul. Jak na to vzpomínáte?
Jako na nejkrásnější okamžiky v kariéře. Ani to, že jsem byl v NHL v sezoně 1985/86 nejproduktivnějším hráčem Toronta nebo že jsem se jako vůbec první Čech zúčastnil All Star Game, pro mě neznamená víc. Nikdy nezapomenu, jak fenomenální atmosféru tenkrát vytvořili diváci na starém ostravském zimáku. A v kabině jsme měli neskutečnou partu.
Trenér hokejistů Znojma Miroslav Fryčer
S kým jste byl tehdy největší kamarád?
Asi s Láďou Svozilem, který byl centrem našeho prvního útoku. Oba jsme byli mladí a trochu divocí. V závěru mistrovské sezony s námi nastupoval na křídle Franta Černík, jenž už toho měl naopak v té době dost za sebou. Moc jsem si považoval, že s ním mohu sedět v jedné kabině. Vždyť on dokázal dát za nároďák Rusům hattrick, a to bylo tehdy něco.
Příští rok uplyne od vašeho triumfu s Vítkovicemi rovných čtyřicet let. Uvítal byste nějaké společné setkání?
Stoprocentně ano. Vím, že jich při předchozích jubileích už pár proběhlo, ale já jsem se nikdy kvůli hokejovým povinnostem nemohl zúčastnit. Pokud by to jen trochu šlo, tentokrát bych rozhodně dorazil. Zavzpomínáme a v našem pokročilejším věku možná taky trochu probereme, jaké prášky kdo z nás užívá. (úsměv)
