Byl jsem v cele s dědečkem kanibalem, který rozřezal a snědl podnájemníka, šokovala ruská hvězda

„Nejhorší byly první měsíce po zatčení, kdy nás na jedné cele drželi třeba i sedmnáct. Nikdo netušil, co může od spoluvězně očekávat, protože mezi nimi bylo devět brutálních vrahů. Pak jsem se ale dostal do Možasku kousek za Moskvou, kde už bylo vězení snesitelnější," vzpomíná Tatarinov na jedenáct nejhrůznějších měsíců svého života.

„Tedy snesitelnější... Dostal jsem se do cely se sedmdesátiletým dědečkem. Milým, nesmírně chytrým a vzdělaným panem profesorem. Působil skutečně jako pohádkový stařeček. Až jednou v noci se mi přiznal, že sedí také za vraždu. Zabil mladého kluka, který u něho žil v podnájmu. A jen proto, že se nějak podivně podíval na jeho paní. Rozřezal ho, kus těla uvařil a snědl. Hrůzná představa, že jsem na pár čtverečních metrech den co den s dědečkem kanibalem."

Před Tatarinovem se přitom na konci osmdesátých letech otvíral celý svět. S mladou sovětskou sbornou vyhrál dvakrát po sobě světový šampionát dvacítek, s moskevským Dynamem, kde našel azyl po úprku z Kyjeva, odkud po výbuchu atomové elektrárny v Černobylu odjel kvapně taxíkem do hlavního města, se stal v devadesátém roce mistrem Sovětského svazu.

A z mistrovství světa v roce 1990 ve Švýcarsku přivezl se seniorskou sbornou dokonce zlatou medaili. Navrch i s plaketou stvrzující, že právě Michail Tatarinov, skvělý bruslař, před nikým neuhýbající bijec a bek s úžasně tvrdou střelou, byl vyhlášen nejlepším obráncem celého turnaje.

„To už jsem byl vyléčeným alkoholikem. V Moskvě jsem začal pít. Co pít, já chlastal tak, že jsem vypitou vodku nepočítal na litry, ale jak je u nás v Rusku zvykem na kila. Třeba i celý týden jsem se v klubu neobjevil a trenér Igor Tuzik mě hledal s milicí po celé Moskvě. On to byl, kdo mě poprvé zachránil. Domluvil mi léčení v nemocnici KGB u známého narkologa Dovženka, který měl pod dohledem děcka prominentních komunistických potentátů holdujících alkoholu stejně nezřízeně jako já. Ten mě vysvobodil. Pět let jsem se nedotkl skleničky a nevypil ani hlt alkoholu," rozjímá v otevřené zpovědi pro ruský Sport express o svém zpackaném životě Tatarinov.

„Za mou první alkoholickou eskapádou mohla zimní olympiáda v Calgary v osmaosmdesátém roce. Figuroval jsem v nominaci sborné, měl jsem letět do Kanady, jenže na jednom z posledních tréninků mi Biljaletdinov zlomil čelist. A na dvakrát. Nevím, zda v tom nebyl úmysl, ale do Calgary, kde sborná získala zlaté olympijské medaile, vzali místo mě Kravčuka a já začal utápět hořkost a zklamání ve vodce."

Mistrovství světa ve Švýcarsku v devadesátém roce, kde sovětská sborná triumfovala, Tatarinovi prožité zklamání vynahradilo. Odešel za moře, v dresu Washingtonu si vedl jako nováček NHL hned v první sezoně báječně, klub si nemohl jeho angažování vynachválit. Ovšem jen do chvíle, než přišlo play off.

Ruský obránce se zranil a místo aby se léčil ve Washingtonu, odletěl užívat si života a opalovat se do Baltimoru. Samo sebou, že klub ztratil o další služby nedisciplinovaného ruského obránce zájem, takže následovaly další štace. V Quebecu a poté v Bostonu...

„Líbilo se mi tam, dostal jsem skvělou smlouvu, hráli tam i moji krajané Andrej Kovalenko, Alexej Gusarov a Valerij Kamenskij. Připadal jsem si jako v sedmém nebi. Jenže když jsme prohráli tři zápasy v řadě, došlo v klubu ke změnám a mě poslali na farmu do AHL. Jezdil jsem na zápasy s mladými kluky, kteří během cesty vypili tři čtyři plechovky piva, zatímco já do sebe obrátil celý karton. A ten jsem ještě zapíjel vodkou.  K tomu cigarety, hory cigaret. Najednou jsem byl zase tam, odkud jsem už jednou vydrápal. Alkohol mě zruinoval, takže Quebec se mnou zrušil smlouvu a já se musel vrátit do Ruska. Tam už můj pád na dno jenom pokračoval. Měl jsem sice nabídku, abych zase začal hrát za moskevské Dynamo, ozvalo se i několik švédských a finských klubů, jenže pro mě už představoval svět jen neustálý přísun vodky a k tomu karty. Ani nespočítám, kolik jsem prohrál. Přišel jsem i o prosperující autoservis, který jsem koupil ještě když jsem byl normálně myslícím člověkem."

Po jednom bujarém večírku spojeném s kartami se stal z Tatarinova vrah. Tu noc prohrál spoustu peněz a jeho kumpán si pro ně přišel. S nožem v ruce... Strhla se rvačka, Tatarinov se nože zmocnil a zabodl ho do útočníkova břicha.

„Ten chlap po čtyřech hodinách zemřel. Sebral jsem se a jel jsem na policejní stanici se udat. Státní žalobce pro mě požadoval čtrnáct let vězení, ale můj obhájce dosáhl toho, že soud rozhodl o vraždě v sebeobraně a ve stavu vášně. Za mříže jsem šel na jedenáct měsíců a k tomu dostal dvouletou podmínku. Ale ani za katrem jsem se nezměnil. Vyšel jsem na svobodu a mým nejlepším přítelem dál zůstala lahev vodky. Vypil jsem celou lahev na ex a hned jsem otvíral další. Manželka se se mnou rozvedla, já se stal bezdomovcem, který spal v kanalizaci, dny, týdny, měsíce jsem trávil mezi nejhorší moskevskou spodinou. A ke všemu po mně šel gang kluka, kterého jsem zabil. Kamarádovu smrt podsvětí neodpouští. Obzvlášť v Rusku ne."

Náhoda Tatarinova zachránila. Nebo vlastně jeho bývalá přítelkyně Ludmila, která se stala jeho andělem strážným. A bývalí spoluhráči z moskevského Dynama Fetisov, Bykov, Kamenskij , Žamnov rovněž.

„Nebýt Ludmily, možná bych už tady nebyl. Jednou přibrzdila u autobusové zastávky, kde jsem se schovával před dešťovou slotou. Poznala mě, viděla, jak nesnesitelnými bolestmi trpím, protože jsem měl v noze infekci. Naložila mě do auta, odvezla do špitálu a tím mě zachránila. Před amputací nohy i pro život. Díky ní jsem znovu podstoupil protialkoholní léčbu, skoncovat s pitím i kartami a automaty a začal nový život. Po dvaceti letech, kdy jsem byl úplně na dně. I spoluhráči mi pomohli... Všichni, které jsem jmenoval. Jednou jsem stál před halou Dynama a najednou vyšel Sláva Fetisov. Hned mě objal a ptal se, co potřebuju. ,Prachy,´ řekl jsem na rovinu. On sáhl do saka, vytáhl šek a vypsal ho na půl milionu rublů."

Dvacet let se brodila bývalá hvězda ruského hokeje v bahně, dvě desetiletí prožil Michail Tatarinov mezi lidskou spodinou.

Teď konečně našel cestu zpátky. Z Moskvy se s druhou manželkou Ludmilou a malým synem odstěhovali do rodného Angarsku a on se v Irskutském regionu vrátil i k hokeji. Začal se věnovat dětem, aby z kluků z jeho kraje jednou vyrostl tak skvělý hráč, jakým byl on.

Ale aby přitom šel jinou cestou, než na které utopil dvacet let svého života on sám.

I proto se dnes třiapadesátiletý Tatarinov nerozpakuje všem těm mladým klukům vyprávět svůj příběh.