Článek
Kolikrát se vás ve Finsku zeptali na basketbalistu Michaela Jordana?
Spíš v zámoří jsem to měl celkem často na talíři, ve Finsku se ta shoda jmen tolik neřeší. Když jsem měl v NHL tři zápasy, 0 bodů a 0 titulů, dali na Instagram moje srovnání s Jordanem, kolik on má zápasů, bodů a titulů. Ale je jasné, že i tady se to na sociálních sítích objevilo. A má univerzální odpověď? Že já jsem ten opravdový Jordán!
Na startu finského angažmá však prostor na legraci nebyl, dvakrát za sebou jste zápas kvůli vyloučení nedohrál, hodně vás kritizovali zdejší novináři. Jak vám bylo?
Začátek byl složitější. Neznáte město, lidi, liga je taky trošku jiná. A ty dva tresty do konce tomu nepomohly. Naštěstí v klubu se k tomu postavili tak, že mám hrát pořád stejně. Tedy víc do těla, proto mě sem brali. I oni měli názor, že zákroky určitě nebyly na vyloučení do konce.
Musel jste si zvykat na jiný styl rozhodování?
Tahle liga trestá zákroky na hlavu celkem striktně. Nemusí být primárně trefená, ale když to do ní hráč během střetu nějak dostane, viník automaticky dohrál. Mně se to přihodilo v osmém zápase, to se ještě komise podívala na video a řekla, že o faul nešlo. Ani deváté utkání jsem nedokončil, tehdy už jsem dostal stopku na tři zápasy. Pak se to uklidnilo.
V úvodu sezony to drhlo i týmu. Proč?
Protože jsme hráli Ligu mistrů a cestování bylo fakt zabijácké. Neměli jsme vlastní letadlo, takže autobusem do Helsinek, leteckou linkou do Milána, čtyři hodiny autobusem do Bolzana, po zápase ve čtyři ráno na letiště a hned na sever do Oulu, odtud zase do Salcburku. Pak nastoupíte v lize s někým, kdo má jen dva zápasy týdně, čeká na vás odpočatý a brousí si zuby, aby vás porazil. My v těch utkáních sílu neměli. Nechci se vymlouvat, ale s odstupem času to vypadá jako příčina. Když jsme z Ligy mistrů vypadli, začali jsme podávat výborné výkony. Naštěstí v klubu nebyla absolutně žádná panika, to se o Finech ví. Zvlášť v Lahti. Snaží se tady dělat hokej jinak. Tak, aby bylo všechno pozitivní. Žádná ultimáta.
Jak vám ta klubová pohoda pomáhá?
Pro mě je to příjemné překvapení po letech v Rusku, kde bylo jasně dané: Nehraješ dobře, promiň, musíme se s tebou rozloučit. Tady vědí, že tým má velkou kvalitu a že je jen otázka času, kdy se to projeví. I tato trpělivost hrála velkou roli v tom, kde jsme teď. Máme vizi a za ní si jdeme.
Michal Jordán na loňském květnovém turnaji v Brně.
Je tou vizí zlato? Loni bylo Lahti stříbrné.
Cítím tu touhu, o to víc, že Lahti nikdy titul nevyhrálo. Minulý rok bylo druhé a pokaždé se chcete posunout výš. I proto jsem kývl na jeho nabídku, tedy kromě toho, že mají výbornou mládež a zázemí na vysoké úrovni. Zatím máme za cíl první šestku v základní části, abychom se vyhnuli předkolu, což se zatím daří.
O finské lize se říká, že je bruslivá a útok střídá útok. Jaká je vaše zkušenost?
Hraje tady hodně mladých Finů, což se promítá na ledě. Jsou šikovní, bruslařsky vybavení, nebojí se jim šanci dát. Liga je živelná, ale zase systémová. U nás si zakládají na tom, že všech pět na ledě musí být pospolu a vědět, co jeden od druhého čekat. Když to jeden neplní, celá hra se sesype. Liga je náročná, skutečně hodně o bruslení, ofenzivní. Nestřílí se ale bezmyšlenkovitě, jen aby naskákaly střely do statistik. Když nejsou ve vyložené pozici, spíš puk podrží a počkají si. Někdy je jen 25 střel za zápas, z toho ale sedm osm tutovek, proto je úspěšnost zákroků gólmanů nízká.
I vy jste se na vaše poměry nebývale rozstřílel a dal už osm gólů.
Na začátku jsem si o sobě přečetl nějaké negativní věci, pro rodinu to bylo náročné období. Pak jsem se uvolnil, neřešil jsem ptákoviny a najednou mi to začalo padat. Najednou co střela to gól, což jsem v kariéře nezažil. Pro sebevědomí jen dobře. Na ledě bývám přes dvacet minut na zápas. S tím jsem přicházel, že bude vytíženost vysoká. Jsem rád, že jsem to zvládl a dokážu týmu ve všech situacích pomoct.
Za áčko naskočili i krajané Filip Král, Adam Bareš a Luboš Horký. Držíte hlavně spolu?
Adam Bareš je v Lahti už delší čas a je fajn, že v průběhu sezony nastoupil za áčko. Luboš Horký je poprvé v zahraniční, i jemu pomůže, že se má s kým pobavit. Lahti má historicky výbornou zkušenost s českými hráči, můžeme si vážit toho, že jsme tu v takovém počtu. Další kluci jsou v mládeži včetně mého syna, který hraje za U16. Všichni jsme byli párkrát na jídle, pokecáme, pošleme si videa, dokážeme si pomoct. Ovšem partu tvoří celá kabina, Finové nás berou dobře.
Michal Jordán se svým synem po zisku bronzu z MS 2022.
Jací vůbec jsou Finové?
Hodně se o nich říkalo, že chladní, ale já mám v Lahti jen výborné zkušenosti. Velká výhoda je, že všichni kluci mluví anglicky. Město je menší, kolem sta tisíc obyvatel, lidé tady hokejem žijí. A prožívají ho, ať se nám daří, nebo nedaří. V obchodě vás vždycky pozdraví. A když řeknou, že jsou strašně moc rádi, že hrajete za Pelikány a že vám fandí, je to příjemné.
Kolik chodí fanoušků?
Na nás kolem čtyř tisíc, zimák je menší a starší, což má svoje kouzlo. Atmosféra je velmi dobrá. V Helsinkách nebo Tampere přijde i osm devět tisíc, na derby až jedenáct.
Z KHL jste se vyvázal, jak jen to šlo, přesto vám angažmá v ruské soutěži vyčítali fanoušci Kärpätu Oulu. Vzalo vás to?
Lidé v klubu a fanoušci se za mě postavili. Z Lahti mám jen pozitivní ohlasy. V Oulu příznivci vyjádřili nějaký názor. Máme svobodu slova, každý ho může projevit, oni vyvěsili transparenty. Šlo o jeden klub, dál se to neřešilo. V Lahti mám podporu od začátku velkou a na sociálních sítích příznivci psali, že jsou rádi za moje angažování.
Takže první setkání s Finskem je celkově pozitivní?
Určitě. Jsem dost spokojený. S čím jsem do Lahti přicházel, to se potvrdilo. Jsem moc rád za rozhodnutí, které jsme společně s Robertem Spálenkou a Radkem Hamplem ze Sport Investu udělali. Smlouvu tu mám ještě na další rok.
Jak se vám líbí město, které je střediskem zimních sportů?
Chodíme na běžky, manželku to vzalo hodně, bere i osmiletou dcerku. Líbí se mi, že město není velké, z jedné strany na druhou projedete za deset minut. Žádné zácpy. Dceři jsme našli trenéra na tenis, chodí na balet, gymnastiku. Párkrát jsme byli na výletě v Helsinkách, sednete na vlak a za padesát minut jste v centru hlavního města. A hokejové zázemí je na vysoké úrovni. Díky našemu Míšovi bych mohl hodiny vykládat, jak k mládeži přistupují. Dvakrát týdně k nim chodí skills kouč, řeší jeho jídelníček, spánek. Jsem překvapený, jak profesionálně se dívají už na patnáctileté kluky.
A co dlouhé finské noci? Nemáte deprese?
Abych řekl pravdu, z toho jsem měl velký strach. Kluci, kteří ve Finsku hráli, tvrdili, že to je hrozné. Ráno jdete v osm na zimák za tmy, po tréninku se vracíte v jednu a je zase tma. Jako rodina jsme si s tím poradili, nejsme unavení, pomáháme si vitaminem D. A když napadne sníh, tolik vám to nepřijde. Teď už se dny naštěstí prodlužují.
Ještě loni jste byl na mistrovství světa. Sníte o letošním šampionátu?
Myslím, že mám jednu z nejlepších sezon, každý den pracuju na sto procent. Samozřejmě Praha je lákadlo, i když jsem zatím na žádné akci reprezentace v sezoně nebyl. Ať už to klapne, nebo ne, reprezentace pro mě byla a je nejvíc. Jsem rád za zkušenosti, které jsem nasbíral za nároďák, za olympiádu a mistrovství světa, co jsem objezdil. Vážím si toho.
