Že jdu do Nashvillu, jsem zjistil na teletextu. Gólman Vokoun vzpomíná na nejlepší životní etapu

Za Montreal jste na své první zámořské štaci odchytal jedinou třetinu a následně pak působil jen na farmě. Měl jste indicie, že si vás Nashville vezme v rozšiřovacím draftu 1998?

Vůbec ne. Že si mě vybrali, jsem zjistil u kamaráda. Psali to na teletextu. Já se tehdy rozhodoval, jestli se vůbec do Ameriky vrátím. Že si mě vzali, bylo pro mě příjemné překvapení.

Predators si jako nový tým vybrali pět brankářů. S čím jste počítal?

Já byl hlavně rád, že je to nová štace. Nepřemýšlel jsem, kdo tam je. Ale vědělo se, že třeba Mike Richter tam už nepůjde a vzali ho, jen aby získali volbu v draftu. Tehdy jsem moc nevěděl, do čeho jdu, ale v Montrealu jsem už byl tak nějak v kolonce hráčů z farmy. Takže jsem byl vděčný, že budu mít možnost chytat NHL.

Než jste se stal jasnou nashvillskou jedničkou, střídal jste se tři roky s Mikem Dunhamem. Pak jste ovšem měl i 73 startů za sezonu. Jak jste ten, dnes už málo vídaný, zápřah zvládal?

Na to jsem si nikdy nestěžoval, že bych měl hodně zápasů. Na pozici jedničky se mi dařilo, ale pak následuje tvrdá práce si ten post udržet. Tehdy bylo v NHL třicet týmů, pro gólmany bylo jen šedesát míst. Musíte to odmakat.

V Nashvillu vás měl na starosti Mitch Korn, který jako kouč brankářů vedl v Buffalu i Dominika Haška. Jak na něj vzpomínáte?

V Montrealu se preferovala spíš poziční hra, kdežto Mitch měl úplně odlišný přístup. Uznával, že každý hráč je úplně jiný. Někdo větší, jiný zase ohebnější a každý potřebuje něco specifického. On pak vybral, co pro gólmana funguje. V tom byl geniální. A hlavně upřednostňoval opravdové chytání. Člověk měl díky němu mnohem víc nástrojů, jak zabránit šanci. Taky to byl skvělý člověk, na kterého rád vzpomínám.

První sezony v NHL ale musely být pro Predators složité.

Sice jsme nehráli v play off, ale tím, že řada hráčů dostala od Nashvillu druhé šance, tak všichni makali nadoraz. Nestávalo se, že bychom schytávali debakly. Navíc pro diváky v Tennessee byl hokej něčím novým, chodily na nás krásné návštěvy. To až tu čtvrtou sezonu, kdy se začalo psát, že už bychom měli být v play off, tak počty lidí v aréně klesaly. Ale tak je to vždycky, když se začne hrát na novém netradičním trhu.

První dvě sezony jste byli v Centrální divizi pouze s Detroitem, St. Louis a Chicagem. S kým byla největší rivalita?

To se rodilo až časem. Detroit měl v týmu nějakých sedm osm pozdějších členů Síně slávy. Když přijeli Red Wings, tak jsme doufali, že to nějak dopadne... Ale i St. Louis mělo tehdy výborný tým. Nebylo to pro nás snadné.

Když vás v roce 2007 Nashville vytrejdoval na Floridu, byl to šok? Vaši čeští spoluhráči Martin Erat a Marek Židlický z toho byli tehdy dost opaření.

Skoro deset let jsem byl součástí týmu, měl jsem to tam rád. Takže jsem byl zklamaný. Ale jedna z dobrých věcí na NHL je, že se nový klub o všechno postará. Navíc děti byly ještě malé. Starší dcera chodila do první třídy, mladší byl rok. Navíc jsem nešel někam do Winnipegu. V tom to bylo snadnější.

V Nashvillu byli ten poslední rok vašimi parťáky i Paul Kariya, Jason Arnott, Shea Weber. Panthers ale zdaleka tak silný kádr neměli.

Majitel Predators (Craig Leipold) ale tehdy zkoušel klub prodat a NHL to zablokovala. Nikdo moc nevěděl, co se bude dít. Kariya už nepodepsal novou smlouvu. Kimmo Timonen a Scott Hartnell odešli do Philadelphie, mě vyměnili na Floridu. Prostě se snažili zbavovat lepších hráčů. Ale netajím, že to byl šok, vůbec jsem to nečekal. V konečném stadiu jsme ale všichni majetek klubu. Jak se říká: Když vyměnili Waynea Gretzkyho, tak můžou vyměnit každého.

V Nashvillu jste poznal i kouče Barryho Trotze, který vedl tým od vstupu do NHL nepřetržitě 16 sezon. Vás začal trénovat, když mu bylo 36 let. Jaký tehdy byl?

Já ho znal už z AHL, kde vedl Portland Pirates. Barry je mimořádný člověk, velice inteligentní. Vždycky se dokázal obklopit lidmi, kteří do jeho konceptu výborně seděli.

Ještě větším unikátem je asi David Poile, který jako generální manažer šéfuje Predators už 25 let.

To je taky budoucí člen Síně slávy. Vede spoustu manažerských tabulek. Tuhle práci dělá snad stejně dlouho, jako jsem já na světě. Ukazuje, že je to člověk na svém místě. Přivedl do klubu vynikající lidi a zavedl skvělou kulturu. Trvalo to pár let, ale teď je Nashville pro hráče jednou z nejžádanějších destinací vůbec.

Vy jste u Predators stanovoval gólmanské rekordy, které později překonával Fin Pekka Rinne. Měli jste si možnost o tom někdy popovídat?

Asi dva roky, co jsem byl ještě v Nashvillu, už Pekka chytal na farmě a několikrát ho povolali nahoru. Byl jsem i na akcích, co Predators pořádali pro bývalé hráče, takže jsme si měli možnost promluvit. I s (dalším bývalým brankářem) Chrisem Masonem, který dělá pro klubovou televizi. Rád se tam vracím a jsem trochu nostalgický. Prožil jsem tam deset let, narodily se tam obě moje děti. Pro mě to byla asi nejlepší životní etapa. V novém klubu se taky můžete do jeho historie zapsat víc než třeba v Montrealu, kde je stoletá tradice. To je jasné.

Nashville teď v Praze ukázal, že má výborný tým. Gólmana Sarose, beka Josiho, útočníky Forsberga s Duchenem. Věříte, že by v dohledné době mohli Predators získat Stanley Cup?

Určitě je to mužstvo, které patří mezi deset nejlepších v NHL. Letos jim v play off hodně uškodilo, že se zranil Saros a hned narazili na Colorado, které to pak celé vyhrálo. Rozhoduje hodně faktorů. Uvidíme, jak to do sebe zapadne. Z vlastní zkušenosti vím, že vyhrát Stanley Cup je nepředstavitelně těžké. Každý rok si skoro 30 mužstev dělá naděje, že to vyjde zrovna jim.