Snad doma nemáme skrytou kameru, bál se Bednář. Modrý pruh musí zmizet

Vůbec, bylo vždycky mým snem zahrát si v Kanadě, ale jenom proto, že je tam hokej náboženstvím a fanoušci ho fakt žerou. Detroit je ale srovnatelný, jde o hokejové město, má skvělé fandy. Jsem maximálně spokojenej a šťastnej, že si mě vybrala tak dobrá organizace s obrovskou tradicí. Všichni, co v ní pracují, ví, o čem mluví. Nemůžu se dočkat, až se s nimi osobně seznámím.

Jako malej jsem měl nejradši New York Rangers. Mám dokonce v pokoji červenej a modrej pruh, a když mi po draftu volal skaut z Detroitu, říkal mi, že si ten modrej budu muset přemalovat (úsměv). NHL sleduju odmalička a vždycky jsem měl nejradši mužstva z Original Six (týmy ze zakládající šestky NHL), kam patří i Detroit. I jemu jsem tedy docela fandil.

Je to pro mě opravdu veliká motivace dokázat to stejné, co kluci přede mnou. Nebo je třeba ještě překonat...

Že po dvaceti letech asi přestane fandit Chicagu... (smích). Byl moc rád! Už před začátkem draftu jsem věděl, že se o mě zajímají tři týmy z Kanady a tři z USA. Takže jsem byl vždycky trošku nervózní, když někdo z této šestice vybíral od třetího kola. Držel jsem palce i ostatním klukům. Měl jsem radost, když vybrali někoho, koho jsem znal a doufal, že co nejdřív dojde i na mě. Musel jsem si nakonec počkat dýl, než možná někteří lidé čekali (celkově 107. pozice), ale to mi nevadilo.

Ano, s rodinou. Přišli i známí a bylo to moc hezký. Jeden z mých největších zážitků v životě. Mohl jsem to s nimi oslavit a užít společně. Bylo by samozřejmě úžasný, kdybych na draft letěl. Ale ani při standardním průběhu bych asi necestoval. Akorát jsem měl trošku strach, jestli doma nemáme nainstalovanou skrytou kameru. Zabírali některé draftované kluky, seděli doma a měli tam tedy kameru. Bál jsem se, že nás tady natáčejí. Byli jsme všichni v teplácích a tričku... (smích)

Docela dost. Celý večer jsem se snažil odpovědět co nejvíc lidem. Je hezký, když to někdo sleduje a pogratuluje vám, zahřeje vás to u srdíčka. Bezprostředně poté, co mě draftovali, jsem 45 minut jenom telefonoval. Mluvil jsem s lidmi z Detroitu, agenty, trenéry...

Jako první mi volal člověk, který má v Detroitu na starosti development brankářů. Potom kouč Varů Martin Pešout, můj bývalý trenér brankářů z juniorky, kamarádi... Nechci jmenovat, abych na někoho nezapomněl. Všech gratulací si ale strašně vážím. Psali mi i kluci z Detroitu Filip Zadina s Filipem Hronkem, který mi říkal, že kdybych cokoliv potřeboval, že se mu mám kdykoliv ozvat. Opravdu příjemnej pocit.

To se ukáže za tři, čtyři nebo pět let. Teď je na mně, abych jim dokázal, že umím chytat a že si místo v kabině zasloužím. Nevidím v tom ale žádnou vědu, buď na to mít budu, nebo ne. Udělám všechno proto, abych šanci dostal.

Popravdě moc nevím, jaká je tam gólmanská situace. Vím, že podepsali Greisse a Boylea, který chytal v Anaheimu. Mají Berniera, Pickarda, ale pokud jde o mladé gólmany, moc se v tom neorientuju. Navíc stejně bude záležet na mně, jestli chci NHL někdy chytat, musím být lepší než všichni ostatní.

Jsem pořád ve Varech. Už jsem měl objednaný letenky, ale odlet ztroskotal na jednom papíru z kanadského ministerstva zdravotnictví, který mi chyběl a nemám ho doteď. Čekání je dlouhé, snad budu moct odletět každým dnem. Dokud to šlo a nebyly ještě zavřené stadiony, připravoval jsem se s Vary, které se ke mně zachovaly suprově.

Ano, s trenéry a spoluhráči. Sezona se jim už rozběhla a jsem rád, že jim vstup vyšel. Udělali pár výher, což je důležitý. Je na mně, abych se dobře připravoval a až do Ameriky odletím, abych mužstvu co nejvíc pomohl.