Od stávky ke Stanley Cupu. Eliáš popisuje životní góly i legendární zadovku

Jsem rád, že jsme to stihli ještě před přerušením sezony. Ten víkend byl fantastický. Bylo neskutečný vidět zase kluky, i to, jak jsme zestárli... Přitom pocit jsem měl vlastně stejný jako před lety. Vzpomínali jsme, povídali, ceremoniál během zápasu se povedl. Myslím, že to bylo parádní i pro současný tým Devils, aby to zažili a viděli.

Já se cítím pořád mladý. Manželka mi říkala, že po konci kariéry jsem zažil druhou pubertu. Pořád někde lítám, sportuju a užívám si s rodinou. Čas strašně letí, ale na druhou stranu za těch minulých 20 let jsem zažil neskutečné věci. Takže je to asi objektivní.

Já si vůbec nepamatuju, že jsme prohráli s Pittsburghem... V prvním kole jo? Ani si ty zápasy nevybavím. To je zajímavý, jak si to paměť vyselektuje. Teď se mi v karanténě stalo, že dávali v televizi zápas z mistrovství světa 2009 a to už jsem taky pozapomněl, že jsem tam vlastně byl. Spíš si vybavím, že jsme vypadli v prvním kole s Ottawou jako favoriti v roce 1998. A pak začátek sezony 1999-2000, protože jsem vlastně stávkoval.

Začali jsme sezonu v Pardubicích a v Třebíči. Já nevěděl, jak to pak bude probíhat. Kdo znal našeho generálního manažera Lou Lamoriella, jak se choval a jak nahlížel na hráče, kteří stávkovali nebo šli k arbitráži, tak ví, že u Devils moc dlouho nevydrželi. V tu dobu jsem trochu zariskoval. Když jsem se vrátil, tak jsem si říkal, jak se ke mně bude chovat, jestli tam zůstanu, nezůstanu. Ale naštěstí tam byl jako kouč Robbie Ftorek, který mě měl rád, trénoval mě můj první rok na farmě a byl vlastně strůjcem mého úspěchu. Posunul mě výkonnostně někam jinam. A hlavně to byl on, kdo nás dal dohromady s Jasonem Arnottem a Sykim (Petrem Sýkorou). Spolupráce fungovala a sezona se krásně rozjela.

Bylo to nečekané, ale rychle jsem si uvědomil, co je Lamoriello za manažera. Že mu jde o týmový úspěch a udělá klidně rozhodnutí, která v tu chvíli lidem moc nedávají smysl. Ale jemu šlo o pocit toho týmu. Mohli jsme vyhrávat, ale když tam nebyl správný pocit, tak vždycky udělal nějakou změnu. My vedli konferenci, jenže posledních deset zápasů, než byl Robbie odvolaný, jsme šest prohráli. Lou cítil, že to jde špatným směrem a před play off nechtěl, abychom šli výkonnostně dolů. Nečekal to nikdo, ale zpětně to asi udělal správně. Když taková změna vyjde, všichni říkají, jak je někdo skvělý manažer, ale taky to vyjít nemusí. Nikdo nemá knížku, jak v takových chvílích postupovat.

Larry byl povahově jiný. Měl rád zábavu, byl pozitivní, klidný. Neměl rád konflikty, ale trenér to byl taky fantastický. A hlavně nás neskutečně nakopl jeho proslov v sérii s Philadelphií.

Necítili jsme bezmoc, spíš naštvanost, že jsme nehráli, čeho jsme schopni. Nikdo nečekal, že Larry bude tak naštvanej a začne tam házet odpadkovým košem. Ale nás to probudilo a nějak jsme tu sérii obrátili.

Pamatuju si je pořád, to jsou nejdůležitější góly mojí kariéry. První z přesilovky, ten druhý přišel dvě a půl minuty před koncem zápasu. Byla to fantazie. My se tehdy s Jasonem a Sykim věnovali vizualizaci, kterou s námi dělal pán z Německa, co pracoval i pro fotbalový Bayern. Nám to strašně pomohlo, když jsme si představovali sami sebe, jak se nám daří a budeme těmi, co zápas rozhodnou.

To nemělo nic s tím prvním zápasem, ale po obratu s Flyers už jsem věřil, že Dallas dáme. Člověk se během play off učí. Jde o to, jak kontrolovat pocity, aby se nedostal moc do pohody, aby byl soustředěný. Jeden moment to může všechno otočit.

Kromě toho prvního zápasu tam byly neskutečné výkony gólmanů. Jak našeho Brodeura, tak Belfoura. Chytali fantasticky a některé zákroky byly neuvěřitelné. Když se člověk podívá, kdo stál proti němu: Modano, Nieuwendyk, Zubov, Lehtinen, Langenbrunner, Hatcher, to jsou hokejové pojmy. Koukat na tuhle sérii je pořád zážitek.

Tak my s Petrem jsme to měli dané. Znali jsme se od juniorské reprezentace, i když tam jsme spolu nehráli. Já vždycky nastupoval s Vencou Varaďou a Josefem Marhou. Ale věděl jsem, jaký je Petr. Než jsme začali hrát stabilně v NHL, tak jsme se sehráli i na farmě, kde jsme byli necelou sezonu. A tam to fungovalo, oba jsme kreativní hráči, kteří rádi dávali góly, měli technickou hru, rychlost a dobrou střelu. Jason k nám skvěle zapadl, byl velký, fyzický, měl ránu, ale hokejové myšlení měl taky parádní. My jsme na trénincích pořád zkoušeli hrát dva na jednoho, tři na jednoho, různá křižování, což tehdy nebylo úplně obvyklé. Hodně času jsme spolu trávili i po tréninku, jen abychom si trochu zablbli s pukem a naslepo si dávali přihrávky. To se pak promítlo do zápasů. Když někdy koukám na ty sestřihy, tak si říkám, to snad není možný, že jsme o sobě takhle věděli. I když je to někdy i o náhodě.

Já se rychle podíval přes rameno a pak je to o tom, jak mozek zareaguje na to, co tam oči vidí. Byla to jen přirozená reakce.

To bylo ošklivý. Ale v tu dobu takových zákroků bylo víc a hokej byl jinej. Za něco takového by dnes dostal distanc na deset zápasů. Ale to pro nás byla další motivace navíc. Udělat odplatu za to, co se stalo. Pak jsme jeli s Arnottem a Bobby Holíkem pro Sykiho do nemocnice. Byli tam s námi i Lou a Larry.

Zpátky se letělo až další den. Ta bezprostřední oslava byla ta nejlepší. Hráči tam měli rodiny, se kterými jsme slavili v kabině a na ledě. Na hotel ale s námi nešli. Pro mě pak bylo nejhezčí, když jsme se sešli v místnosti, kde jsme jedli, dali jsme si pár piv a povídali si o pocitech z celého roku. Kromě mě, Jasona a Sykiho tam byl i Bobby Holík, Brylin, Němčinov, gólman Terreri, kouč Robinson. To bylo nejhezčí z celých oslav.

Na rovinu říkám, že určitě víc. Rozhodující zápas s Anaheimem se hrál v Jersey. Měl jsem tam víc známých a přátel, byl jsem strašně rozjařený a užíval si to. V tom roce 2000 jsme po příletu šli do restaurace ke Kenu Daneykovi, kam jsme ten rok hodně chodili na jídlo. A tam jsme měli party s rodinami a přáteli.

Tak bych to asi neřekl. Spíš, když mi to někdo připomene, nebo na nějaké podpisové akci k různým akcím. Občas se ptají i kluci ze současného týmu Devils. Teď jsem si ale nechal přehrát na flashku sestřihy nejlepších akcí, co nám dělal každý rok náš videokouč. Takže na to se občas rád podívám.