Na lenost není čas. Každý kompromis je v NHL potrestaný, říká český gólman, který ohromil Colorado

Je pravda, že to utíká hrozně rychle, jak je hodně zápasů a cestování. Máme necelé dva týdny do Vánoc a mně to připadá, že jsem před dvěma týdny přiletěl. Stala se toho spousta. Mikko Rantanen byl dlouho zraněný, kapitán Landeskog chyběl nějakých šest týdnů. Byl to určitě velký test pro tým i hráče, co přišli z farmy. Ale obstáli v něm všichni. Týmu se dařilo sbírat body a ukázalo to velkou sílu našeho jádra.

U nás dokáže i třetí a čtvrtá lajna soupeři zatopit. Ale MacKinnon byl ve všech zápasech ten, který nám ukázal cestu a vzal to na sebe. Suverénně je to náš nejužitečnější hráč.

Neřekl bych, že jsem si zvyknul, ale člověk se už tomu tolik nediví. Snažím se na to adaptovat. Teď už mi to tempo přijde normální, ale zároveň si plně uvědomuju, že se to všechno děje v nejvyšší možné rychlosti. Člověk si musí zvyknout.

Koukal jsem na to, protože mě zajímalo, co se tam přihodilo. V té situaci jsem se soustředil na puk a pak se mi najednou úplně zatmělo, když do mě soupeř narazil. Asi to nebyl faul, myslím si, že náš obránce ho tam trochu nasměroval. Ale Scheifele tam šel v pozici, že mu muselo být jasné, jak to může dopadnout. Neměl snahu se vyhnout a pak už ani nebylo jak.

Hned říkal, že nechtěl, ale já ani naštvaný nebyl. Hraje se to v rychlosti, podobné situace se stanou a vyšlo to na mě. Já měl štěstí v neštěstí, že to nemělo velké následky a mohl jsem být za deset dnů zpátky.

Hned po tom úrazu jsem dělal test, který ukázal, že nejsem v pohodě a mám otřes mozku. Z toho vyšetření se pak vychází, když se chcete vrátit. První dva dny jsem měl velké bolesti hlavy a hodně jsem spal. Největší problém byla ale krční páteř, která ten náraz odnesla nejvíc. Naštěstí máme v klubu výborného fyzioterapeuta, který mě rozhýbal a během čtyř dnů mi to dal původního stavu. Pak i bolest hlavy polevila a docela rychle jsem se cítil dobře. Následně jsem musel projít těmi formalitami, udělat znovu testy. A ukázalo se, že už problém není.

V tom prvním zápase po návratu byl jeden moment, kdy se na mě někdo řítil a měl jsem takový pocit, že jsem ztuhnul... Ale pak jsme si to srovnal v hlavě, že tomu člověk prostě nemůže zabránit a teď věřím, že už se to nestane. Spíš mám starost o to, abych nedostal gól a zabránil akci, než abych přemýšlel, že na mě někdo spadne nebo do mě narazí.

To vůbec. V Coloradu mají lidi hokej hodně rádi, ale pořád je to až třetí sport v pořadí oblíbenosti. Denver je hrozně veliký. Naše největší hvězdy lidi poznávají, ale mě ne. Stalo se mi jen jednou, že jsem si šel vyzvednout řidičák a úředník se ptal, jestli vyhrajeme pohár. Já chvíli nerozuměl, kam tím směřuje. Až pak jsem si uvědomil, že se ptá na hokej. To byla ale výjimka.

Místní reportéři mi nejdřív říkali 'Frenkůz' a přišli se zeptat, jestli je to tak správně. Když jsem jim to vysvětlil, tak přišli s variantou 'Frensůz'. Letos se šli ujistit, jestli je to správně a nakonec se dobrali k tomu, že moje jméno vyslovují výborně Francouz... Ale já jim hned říkal, že mi nevadí ani ten 'Frenkůz', to mi přišlo docela fajn.

To můžu podepsat. Pořád musím studovat hru, sledovat s trenéry video, spoustu detailů. Když jako gólman uděláte něco jen napůl, tak většinou dostanete gól. Každý kompromis je v NHL docela rychle potrestaný. Na lenost není čas. Musíte se držet plánu.

Hokej není individuální sport. Závisí na tom, jak hrají spoluhráči před vámi. Jedno je propletené s druhým. Taky jsem neodchytal nějak velkou porci zápasů. Nedávám tomu zase takovou váhu.

Hlavně mi hrozně moc dalo Rusko, kde to bylo náročné psychicky. Tam mě to zocelilo mentálně. Když jsem tady jako druhý gólman, jdu do branky třeba jednou za týden a určitě mi pomáhá, že mám něco za sebou, i když v jiných soutěžích. Člověk je zkušenější a ví, jak se zachovat. Že jsem na začátku tolik nechytal, jsem se snažil brát pozitivně. Říkal jsem si, že jsem odpočatý fyzicky a mentálně, než abych naříkal, jak se to bude vyvíjet.

Jsem v kontaktu s trenérem brankářů a ten mi psal, že mi fandí na dálku. Lidi z managementu klubu se občas ozvou a jsou rádi, že jsem v NHL. Někdy se mi po Čeljabinsku docela zasteskne, po těch lidech, ke kterým jsem měl docela blízko, ale šel jsem prostě touhle cestou.

Pro mě byl výjimečný zápas v Montrealu. Vždycky to byl můj oblíbený tým, měl jsem hodně rád gólmana Price. Sice proti mně nechytal, ale na tom ledě to bylo i tak výjimečné. I kluci mi říkali, že ta aréna má zajímavou atmosféru. Byl to zážitek jak blázen.

Bylo vidět, jaký tady má Pasta respekt i třeba u mých spoluhráčů. Když jsme se na zápas s Bostonem připravovali, tak jsme se chystali vyloženě na něj. Mně to bylo v tu chvíli i příjemné, že patří k té nejužší špičce NHL. Když pak byl na ledě, tak to vždycky smrdělo... My měli štěstí, že zrovna nehrál Bergeron, Bruins nebyli v plné síle, což nám pomohlo.

V každém utkání má člověk pocit, že mohl udělat něco víc. Mrzela mě prohra doma s Anaheimem, kdy jsme měli bodovat a nesedlo nám to jako týmu. Před pár dny jsme zase hráli divoký zápas s Calgary a skončilo to 4:5 v prodloužení. Ale brali jsme bod, tak jsem se v tom moc nehrabal. Jen jsme si k tomu s trenérem gólmanů řekli pár věcí jako vždycky.

Právě v Montrealu to nebylo špatné. Oni měli ve třetí třetině obrovský tlak, ale nepodařilo se jim vyrovnat. Tam jsem cítil, že jsem nějakými zákroky pomohl k výhře.

Tři gólmani v NHL je takový standard. Od dob Dominika Haška bylo vždycky koho sledovat. Byli tu Vokoun, Pavelec, Michal Neuvirth, pak už Mráza. Já jsem jenom rád, když se klukům daří.

Spíš si myslím, že všechno se dělo z nějakého důvodu a mělo svou logiku. Postupně jsem se dostával dál a dál. Já věřím, že kdybych do NHL šel mladší, nebyl bych takhle připravený.