Myslím, že je konec, tělo mě dál nepustí, přiznává Hanzal

Na té nejvyšší úrovni už mi to zdraví nedovolí, takže si myslím, že je konec... Ještě to ale nechám otevřené. Počkám, až mi vyprší smlouva s Dallasem, a uvidím, co bude dál.

To vůbec ne, cítím se stoprocentně. Občas se jdu i sklouznout na led, většinou jednou týdně, to mi taky problém nedělá. Ale z té větší zátěže mám strach.

Já jsem to říkal i dřív, že když jsem začínal v Budějovicích, tak bych tu chtěl i skončit. Jenže se zdravím je to u mě složité. Měl jsem třikrát operovaná záda, a to si člověk rozmyslí, jestli mu to za to stojí. Byl bych rád, kdybych si zahrál v Motoru, ale už nemá cenu riskovat.

Probíráme to, pořád se mě ptá... Je tady ještě možnost týmu, který jsme dali dohromady na krajskou soutěž. To bych třeba i naskočil, kdybych se cítil dobře. A když ne, tak je asi hotovo.

Chuť jsem měl, ale po operaci to bylo komplikované. Deset měsíců jsem se připravoval s bolestmi. Pak to odeznělo, nastoupil jsem k zápasům a bolest byla zpátky. Měl jsem ještě možnost další operace, jenže já už si nedokázal v mých letech představit, že bych zase rok trpěl a pak mi nikdo nemohl zaručit, že by to bylo dobrý. Když vstáváte, něco vás bolí, máte trénovat a pak vás to bolí ještě víc, tak chuť postupně opadává.

Přesně tak. Po první operaci, to mi bylo nějakých 21 let, jsem šel pod nůž v červenci a v září jsem normálně hrál. Ale po druhé už trvalo déle, než jsem se do toho zase dostal, a taky jsem měl i nějaké bolesti. A po té třetí... Dá se s tím žít, jenže po těch sedmi zápasech jsem cítil, že to není ono. I když jsem se snažil vydat maximum, tělo už mě dál nepustí.

Když jsem začínal, tak byl hokej úplně jiný. Hlavně u nás v Pacifické divizi byli samí velcí hráči a hodně se to řezalo. Dneska se jde do rychlosti a techniky, aby padalo víc gólů a diváky to víc bavilo. Pamatuju, jak Johnnymu Gaudreauovi z Calgary před čtyřmi lety nějakou sekerou zlomili prst a NHL to okamžitě řešila. Oni si ty hvězdy chrání, protože je to v první řadě byznys. Kdyby zase zranili McDavida, tak by to znamenalo i menší sledovanost.

O tuhle popularitu mi nikdy nešlo. Já se vždycky snažil být platný pro tým. Stal se ze mě hráč, který chodil na oslabení, před branku v přesilovkách, byl jsem silný na buly. Ve Phoenixu nás sledovalo míň lidí, jinde by asi byla větší šance vyhrát Stanley Cup. Ale kdybych byl draftovaný třeba do New Yorku, tak jsem šanci nemusel dostat hned, mohl jsem se plácat roky na farmě a bůh ví, jestli bych NHL vůbec hrál. Jsem rád, že jsem tu možnost dostal, třeba i v relativně slabším klubu. NHL jsem hrál přes deset let a jsem za to hrozně rád.

Možná měli, ale neuhráli jsme to. (směje se) I tak to byl parádní rok, kdy se všechno sešlo. Přišli i majitelé a řekli, že navýší rozpočet natolik, abychom měli šanci vyhrát. Skoro se to povedlo... Byla tam parádní parta, a dokonce jsme ovládli Pacifickou divizi. V play off jsme vyřadili Chicago i Nashville. Jenže Los Angeles, které postoupilo z osmého místa, pak chytlo takovou fazonu, že převálcovalo úplně všechny. Byla to škoda, v konferenčním finále nám utekly první zápasy doma. Když se na to podívám zpětně, tak to mrzí ještě o trochu víc.

Pro mě bylo skvělý, že když jsem tam přišel a všechno bylo nové, tak jsem mohl bydlet u Zbyni Michálků. Pak přišel Radim Vrbata, Petr Průcha, Michal Rozsíval, Rosťa Klesla. Čechů bylo pořád dost. Jen jeden rok jsem byl sirotek, když šel Zbyňa do Pittsburghu a Vrbič do Tampy, ale pak se zase vrátili a společně to bylo vždycky lepší.

Asi ani minutu. (směje se) Mně se tam líbilo, bylo to fajn, nemůžu říct půl křivého slova, ale jsem Čech z Budějic. Já jsem spokojený tady na jihu, je to tady krásný.

Debutoval jsem na šampionátu v Québeku (2008) po mojí první sezoně v NHL. Bylo mi 21 let a byl jsem dost vyjukaný...

No jo, to je pravda, ale já byl tehdy mladej, mně to nevadilo. Vždyť já v NHL jel asi tak jeden nájezd za kariéru. (směje se) Tým jsme na mistrovství měli hrozně silný. Při koroně jsem se díval v televizi na zápasy a čtvrtfinále se Švédskem nám uteklo o kousek. Radim Vrbata dával z nájezdu na 2:1, ale pak tam nějak podrazili Hnildu v brance a vyrovnali chvíli před koncem. Velká škoda.

Je mu osm a hokej hraje. Ale já vím, kolik se musí sejít faktorů, musíte vydržet zdravý, takže já to moc nehrotím. Chci, aby ho to hlavně bavilo. Kolektivní sporty z vás dělají lepšího člověka. Dokážete se přizpůsobit, líp komunikovat, je tam nějaká sranda, musíte chodit včas na tréninky, neodfláknout zápasy. Pro charakter toho kluka je kolektivní sport důležitý. A jestli bude v NHL, v extralize, v první lize... To fakt neřeším.

Očima Radima Vrbaty: Občas jsme na Hanziho byli tvrdší. Pro jeho dobro

V NHL spolu prožili sedm sezon. Nejen v jednom týmu, ale většinou dokonce v jednom útoku. Radim Vrbata (39) zná Martina Hanzala po hokejové stránce lépe, než kdokoli jiný.

„Když mě vyměnili z Chicaga do Phoenixu, tak to byl Hanziho první rok, přišel jako mladý kluk z juniorky. My měli se Zbynďou Michálkem pár sezon za sebou a dostali jsme ho na starost. Martin to asi sám potvrdí, že jsme na něj občas byli tvrdší, než bylo zdrávo, ale pro jeho dobro. Když si vzpomenu, jak jsem dostával kapky pod koučem Hartleym v Coloradu, tak to se nedá srovnat. Gretzky, který nás vedl ve Phoenixu, byl ale k mladším hráčům benevolentní a hodně to klukům, jako byl Hanzi, usnadňoval.

Během prvního roku jsme mu hodně říkali, aby si vážil, jakou dostal šanci. Když se to porovná třeba s Jirkou Hudlerem, který se musel prokousat v Detroitu, nebo s Plekym (Tomáš Plekanec), který byl na farmě v Montrealu, tak v tom měl Hanzi štěstí na Phoenix, že mohl hrát NHL od 20 let. Když jsem se pak po jedné sezoně do Phoenixu vrátil, tak už byl opravdu důležitým hráčem a dalších deset let patřil k tahounům.

Z 95 procent jsme hráli spolu a točila se kolem nás křídla. Z jeho hry jsem těžil, on mi udělal prostor. Když se k nám pak přidal Ray Whitney, tak lajna seděla, jak měla a byla radost hrát.

Bohužel ke konci měl Hanzi zdravotní problémy, ale to bylo způsobené tím, jakým stylem se hrálo v Západní konferenci. Každý tým měl velké silné centry, naše lajna hrála proti nejlepším řadám soupeřů a on bránil Thorntona ze San Jose, Getzlafa z Anaheimu... A tělo si vybralo daň za ty nárazy a přetahování s těžkými hráči, není se co divit. Po první operaci byl v pohodě, ale pak se to začalo nasčítávat.

Každopádně těch zážitků máme spolu mraky. První rok jsme spolu i bydleli, takže jsme sledovali stejné seriály. Když jsem se do Phoenixu vrátil, tak já se dál držel seriálů a on už mastil karty. S klukama to hráli vždycky celé lety, zatímco já spíš odpočíval. Myslím, že Hanzi je na tyhle karty a kasina docela nadanej, takže většinou kluky, mám pocit, obíral. To se pak ani nedivím, že u toho vždycky vydržel celý let..."