Článek
„Důležitý není obal, ale to, co se skrývá uvnitř. Už kolikrát se mi stalo, že krabice byla přepychová, obsah však zase až za tolik nestál. Tahle koruna je ale nádherná. Přímo skvostná," laskal v rukou křišťálovou trofej, ztvárněnou a vyrobenou sochařkou, výtvarnicí a návrhářkou skla Alenou Matějka, kterou jsou králové a královny českého sportu korunováni od roku 1993.
„Doma mi udělali parádní Síň slávy, takže koruna bude nejprve pod stromečkem a pak na nejvýznamnějším místě mezi všemi trofejemi a cenami, které jsem v kariéře zatím získal. Dvě velké mám ještě v Bostonu, ale i ty dovezu domů" ujišťoval, jak moc pro něho znamená, že se stal nejlepším Sportovcem roku. Za dvaašedesát let existence ankety teprve jako čtvrtý hokejista po Josefu Mikolášovi, Dominiku Haškovi a Jaromíru Jágrovi.
„Neskutečné, nikdy jsem si nedokázal představit, že bych se stál Sportovcem roku jako oni. Hokej je přece jen kolektivním sportem, takže na jednotlivce se pohlíží jinak. Teď jen doufám, že do Ameriky se tahle zpráva nedostane. A sám se tím v Bostonu rozhodně chlubit nebudu, protože bych musel pozvat celé mužstvo na večeři. Korunu za moře už teprve nepovezu, protože kdyby ji uviděl Brand Marchand, určitě by se mu strašně moc líbila a ukradl by mi ji," zavtipkoval si David Pastrňák na úkor kanadského spoluhráče ze „své" lajny v Boston Bruins.
To se svým spoluhráčům skutečně nepochlubíte, že jste se ve své zemi stal nejlepším sportovcem?
To tak, chtěli by půlku. Bergeron by mi k ní pogratuloval, ale kdyby Marchi viděl, jak je nádherná, snažil by se mi ji ukrást.
Divil byste se? Vždyť i díky nim jste se stal nejlepším střelcem základní části NHL a získal tolik ceněnou Maurice Richard Trophy, i oni se vlastně postarali o to, že se z vás stal nejlepší sportovec roku České republiky.
Však já vím. Odvádějí obrovský kus práce, jsme sehraní a bez jejich přihrávek bych góly nedával.
V základní části NHL jste jich nakonec nastřílel v sedmdesáti zápasech osmačtyřicet. Mrzelo hodně, že jste nedosáhl na magickou padesátku?
Spíš mě mrzelo, že jsem se nedostal přes sto bodů v kanadském bodování. Vždyť scházelo pouze pět bodů...
Ale dát o jeden dva góly víc, mohla Maurice Richard Trophy patřit jen vám a nemusel jste se o ni dělit s ruským snajprem Alexandrem Ovečkinem.
Ale to je přece něco úžasného dělit se o ni právě s ním. Vždyť Ovečkin ji vyhrál už mnohokrát, takže to pro něho nebylo a není nic nového. Zato já z ní měl obrovskou radost a než abych ji vyhrál sám, rád jsem se s ním o cenu podělil.
Příště už třeba nebudete muset.
Také doufám, že mi to bude padat do soupeřových branek dál a jednou oněch padesát gólů nastřílených v základní části překonám. Vždyť jsem střelec a za góly jsem placený. Ale musí se toho sejít strašně moc.
Co především.
Štěstí, spoluhráči v lajně...
A samozřejmě absence zranění a tudíž zdraví. O tom byste mohl po uplynulé sezoně ostatně vyprávět.
Měl jsem skutečně našlápnuto na nejlepší sezonu v kariéře a byl jsem moc spokojený. Cítil jsem se výborně, zdraví drželo, hokejem jsem se bavil. A když z něho mám radost, hraju nejlépe. Jenže pak přišel covid, a když se konečně rozběhlo play off, nastaly problémy. Nevyšlo nám, k tomu se přidalo zranění, s nímž jsem hrál.
Bylo patrné, že vás limituje...
A hodně, především bruslařsky. Nedostával jsem se do pozic, jako kdybych byl zdravý, proto jsem se rozhodl pro operaci.
Operaci kyčle máte už tři měsíce za sebou. Jak se cítíte?
Rekonvalescence je dlouhá, Jde to pomalu a jen krůček po krůčku. Před operací jsem měl návrat naplánovaný na polovinu února, takže teprve uvidím, jak se po lékařské kontrole bude všechno vyvíjet, jak mi to na ledě půjde a jak se budu cítit. Vždyť já od operace ještě nestál na bruslích.
Po tak dlouhé době bude těžké se vracet. A hlavně navázat na formu, kterou jste měl v minulé sezoně...
Vždy záleží na tom, jaké zranění člověk prodělal. Když jsem měl pochroumaný kotník, nebyl s návratem problém. Cítil jsem se výborně... S poraněným palcem už to bylo horší. Natrénováno jsem měl, ale držet hokejku, s tím byla potíž. A teď kyčel. Kondice se natrénuje a dohoní, ale nějaký čas budu potřebovat, abych byl zase v pohodě. Vždyť když to sečtu, nebyl jsem na ledě šest a půl měsíce. Nejdřív čtvrt roku při karanténě, teď tři a půl po operaci.
Asi hodně náročné na psychiku...
Pro mě obzvlášť. Kdo mě zná, ví, jak jsem ulítaný. Ráno vypadnu z baráku, stihnu během dne čtyři sporty a domů přijdu až večer. Teď už sice mám to nejhorší za sebou, ale na hlavu to fakt náročné bylo, i když jsem se snažil brát všechno z pozitivní stránky.
Motivovat vás může teď i to, že jste se stal nejlepším Sportovcem roku.
Pro mě něco neskutečného. V individuálních sportech, jako je tenis, lyžování jede člověk sám na sebe a dělá všechno, aby vyhrál a byl nejlepší. Také bych takový byl a soustředil se jen na své úspěchy. Jenže ve fotbale či hokeji je kolektivní úspěch víc než individuální cena. S kluky vyrůstáš odmalička v kabině a hlavu máš nastavenou trochu jinak.
Když se zmiňujete o individuálních sportech, jaký byste chtěl zkusit a zazářit v něm, jako některý či některá z těch, jež jste nechal v letošní anketě za sebou?
Snowboard, tenis, lyžování. To jsou sporty, které mě berou nejvíc a pravidelně na ně v televizi koukám.
A co třeba dlouhé nože, na nichž závodí a sbírá medaile Martina Sáblíková?
Tak ty jsem zatím nikdy nevyzkoušel a docela by mě zajímalo, co by to s kterýmkoli hokejistou udělalo, kdyby se na ně postavil. Rychlobruslařské brusle jsou úplně jiné než hokejové nebo krasobruslařské. Třeba to jednou zkusím.
Takže kdybyste měl nejlepší sportovce roku uplynulého roku vybírat vy, na koho byste vsadil?
Na Sáblíkovou a Ledeckou. U Ester obdivuju, že dokáže vyhrávat na snowboardu i lyžích, u Martiny zase její neskutečnou vůli. Nikdo u nás v tuzemsku a ani na celém světe nemá takovou, jako ona. A přitom, co bych za to dal, kdybych měl vůli jako ona. A to nemluvím o tom, co dokázala a kolik medailí přivezla domů.
Třeba po skončení nové sezony NHL také nějakou trofej domů dovezete.
Uvidíme, jak všechno bude probíhat a jak sezona nakonec dopadne. Začne se zase bez diváků, přitom stadiony jsou veliké a hrát před prázdnými hledišti není nic příjemného. Zvlášť za mořem, kde fanoušci svůj klub milují.
A vy navíc půjdete s Bostonem do nové sezony bez vašeho velkého kamaráda, o pět let staršího Torey Kruga, který z klubu odešel, a nejspíš i bez kapitána Zdena Cháry...
Doufejme, že Zdeno ještě u nás podepíše novou smlouvu. Je to nejen kapitán, ale i obrovský lídr, který mi hrozně pomohl, když jsem byl mladý a do Bostonu přišel. Jsem rád, že jsem mohl být v jeho týmu. Odchod Kruga představuje samozřejmě velkou ztrátu, protože je to skvělý obránce, kterého měli v kabině všichni rádi. Já obzvlášť, takže jsme spolu chodili na večeře prakticky v jednom kuse. Teď budou v mužstvu dostávat ale šanci mladší hráči a doufejme, že se prosadí.