Když na led létaly krysy a Jágr nechápal... Straka vzpomíná na floridskou jízdu do finále. Jak říká Tkachukovi?

Pro vás ale ta slavná sezona, která skončila až ve finále, byla dost cestovatelská. Začal jste ji v Ottawě, pak jste se stěhoval do New York Islanders a skončil na Floridě. Jak se to seběhlo?

Začátek byl dost nepovedený, hlavně mojí chybou. Fyzicky, kondičně jsem nebyl dobře nachystaný. A vleklo se to. Ale Florida pro mě byla záchytný bod, že si mě vzala jako nechráněného hráče. Mančaft šlapal, lidi chodili, navíc Florida je krásná, pořád bylo co dělat. Moc jsem si to užil.

S koučem Dougem MacLeanem jste vycházel v klidu?

Nějaké věci jsme tam měli, já byl mladej kluk, a on sázel hodně na ty hráče, co už tam působili delší dobu. Celkově to byl tým bez hvězd, samí bojovníci. Gólman Vanbiesbrouck se ale dostal do životní formy. Kouč mě tam hodně točil, první kolo s Bostonem jsem ještě nehrál, ale šel jsem tam až proti Flyers a pak proti Pittsburghu.

Taky s vámi hráli za Panthers Radek Dvořák a slovenský bek Róbert Švehla.

Klucí mi pomohli. Na Švehlíka se hodně spoléhalo, obrana na něm stála. Ale jak už jsem říkal, krásný byl i ten život okolo. Kdyby vás vyměnili do nějaké horší destinace, tak ty pocity byly jiné.

Před play off jste ale určitě nepatřili mezi favority.

Kouč ale nachystal skvělý systém, postavený na defenzívě a gólmanovi. Nikdo nám nesměl odjíždět na 2 na 1, 3 na 2, takže soupeři jezdili pořád do plných. Centr se držel vzadu a levaso s pravasem měly při napadání úkol získat puk. A když měl puk soupeř, tak šel minimálně do tří, to byl geniální tah, my už takhle začali hrát pět šest zápasů do konce základní části, abychom si zvykli.

Flyers v čele s ‚Legií zkázy' (LeClair, Lindros, Renberg) asi koukali, co?

Nedostali se k ničemu. Že by jeli sami na bránu, tak to neexistovalo. A když se výjimečně stalo, že se útočník někde zapomněl, tak už ty soupeře naši kluci zase naháněli zezadu. Já se o tom pak po sérii s Pittsburghem (4:3 na zápasy) bavil s Jardou Jágrem a ten mi říkal, že to bylo strašný. Nechápal, že vůbec na nic neměli čas. Pořád na ně někdo tlačil.

Co finále, byla tam proti Coloradu (0:4 na zápasy) nějaká šance?

To už nám došly fyzické síly a bohužel jsme neměli takové osobnosti jako Colorado.

Další finále už jste si pak nikdy nezahrál, vzpomínáte kvůli tomu na Floridu častěji?

Jo, vzpomínám určitě. Na památku jsme tehdy dostali minipohár od majitele (H. Wayne Huizenga), který byl fantastický. Měli jsme pak i akci v naší hale, kam přišlo 14 tisíc lidí. Úžasný.

Tehdy diváci házeli na led po gólech Panthers umělé krysy. (Na začátku sezony Scott Mellanby zabil v kabině krysu a stejnou hokejkou dal v utkání ještě dva góly, čímž dovršil rat-trick. Krysa se pak stala symbolem floridské jízdy do finále - pozn.) Jaké to bylo?

Mánie! Měli jsme toho po zápasech vždycky plnou kabinu. Pak už to ale NHL po sezoně zakázala a nic se na led házet nesmělo.

Miami Arena, kde jste tehdy hráli, už dnes neexistuje. Jaká to byla hala?

Nádherná, ale trošku bokem. Tréninkovku jsme měli asi 50 minut od arény. Na ty domácí zápasy, abychom se někde nezasekli v provozu, jsme bydleli poblíž v hotelu a jen po zápase nás pustili domů. A pak jsme další den po tréninku a obědě zase jeli na hotel. Ale taky to mělo svoje kouzlo.

V NHL jste spojený hlavně s Pittsburghem. Berete Floridu ještě trochu jako svůj tým?

Je to pro mě hlavně nádherná vzpomínka. Já to dneska povídám klukům, že nejhorší je, když prohrajete finále Stanley Cupu třeba v 19, 20 letech. Člověk si myslí, jak to vyhraje příště, ale pak uběhne 12, 15 let a nic. Když ta šance je, tak je potřeba jí využít.

Co letos, dotáhnou to Panthers?

Já myslím, že jo. Viděl jsem hodně jejich zápasů už v prvním kole proti Bostonu, kde byla Florida lepší. Mlátili je od první minuty. A když přes Bruins přešli, nakoplo je to a povzbudilo.

Hlavně Matthew Tkachuk ukázal, že je to ideální hráč pro play off.

On je přesně jako jeho táta Keith. Klasická svině (směje se). To je úplně to samé. Píchne vás hokejkou, sekne, pak sám simuluje, ale spoustu zápasů taky rozhodne.

S Keithem Tkachukem máte podobné zkušenosti?

Ten mi vyhodil rameno, když mě vyměnili z Pittsburghu do Los Angeles (2003). Kings byli na tripu, takže jsem letěl za nimi do St. Louis, kde už na mě čekal fyzio a lékařský štáb, aby omrkli, jak na tom jsem. To je běžné, že se na vás podívají, jestli nemáte nějaké problémy. Já byl předtím na dvou operacích kolena, ale ramena, lokty, to všechno bylo v pořádku, což si hned zkontrolovali na magnetické rezonanci. Takže jsem šel hrát a v páté minutě mi Tkachuk vyhodil rameno... V kabině mi ho nahodili zpátky, ale nemohl jsem asi dva týdny hrát a do konce sezony jsem pak nastupoval s ortézou.

A ještě váš tip na počet zápasů finálové série?

Bude to určitě hezkej hokej, tyhle dva mančafty jsou hodně vyrovnané.

Takže na sedm?

Může být.