Článek
S letitým kamarádem ze Žďáru Martinem Nečasem jste si zahráli tenis. Co dalšího děláte, abyste neztratil fyzičku?
Běhám třeba do kopců nebo dělám dřepy na jedný noze. Já mám radši, když můžu trénovat v posilovně, zvedat činky a těžký váhy. Ale nedá se nic dělat. Chodíme sportovat s Nečim, furt se snažíme něco dělat. Být zkrátka připravení, kdyby nám zavolali, abychom se vrátili na play off. Byť si to nedokážu moc představit.
Když jste balil kufry a mířil do Česka, jaká panovala v Denveru situace?
Nebylo to tam tak vážné, stejně jako v celém Coloradu. Problém byl zpočátku s toaletním papírem, ale trvanlivých potravin bylo dostatek. Roušky nám s Francikem (Pavel Francouz) zařídil klubový lékař. Akorát když jsem s ní vyrazil jako jediný do obchodu, dívali se na mě všichni divně. Brali to tam zkraje na lehkou váhu.
Po vašem návratu do Česka oznámili Avalanche tři případy nakažených hráčů. Měl jste v tu chvíli strach?
Spíš byli vystrašení rodiče. Já ani ne. Protože jakmile se soutěž přerušila, všichni letěli domů, ale já ještě zůstával týden v Americe. Když nakažené ohlásili, já byl v té době už 14 dnů doma a inkubační doba je myslím právě dva týdny. Takže jsem si říkal, že bych měl být v bezpečí. Spíš jsem se bál, jestli jsem virus nechytil při zpáteční cestě na letišti. Letěl jsem komplikovaně přes Chicago a Dublin... Ale cítil jsem se celou dobu dobře, což platí pořád.
Nezvažoval jste po návratu, že byste se nechal testovat?
Přemýšlel jsem o tom a tuhle otázku dostával furt od mamky. Nemám ale vůbec žádné příznaky, takže jsem nešel. Z Colorada mi psali, jak se cítím, jestli mám nějaké symptomy. Odepisoval jsem jim, že jsem v pohodě a dál jsme to neřešili.
V klubu tedy nevládla žádná panika?
Ne, vůbec.
Těsně před přerušením NHL jste v ní začal sbírat první starty, na které jste čekal rok a půl. Zklamalo vás hodně, když vás loni v létě po kempu poslali opět na farmu?
Ne že bych s tím vyloženě počítal, ale situace byla taková, že čtrnáct hráčů mělo jednocestnou smlouvu. Nechtěli je hned strkat na farmu, aby si je někdo stáhl z waiver listu. Věděl jsem tedy, že karty jsou nějak rozdaný. Ale samozřejmě mě to mrzelo, i kvůli tomu, že jsem měl dobrou přípravu.
V prvních deseti zápasech na farmě jste navíc nebodoval. Bylo to frustrující období?
Za to jsem si ale mohl sám. Bylo to jenom v mojí hlavě, byl jsem naštvanej, že jsem na farmě. Vůbec jsem nehrál svůj hokej. Pak přišlo navíc zranění, kdy jsem měl otřes mozku a dva měsíce nehrál.
Co se tehdy přihodilo?
To se podle mě stane jenom mně... Došlo k tomu při rozbruslení před zápasem. Jeli jsme dva na jednoho, obránce si lehl do nahrávky, a přitom mě podrazil. Byl ve velký rychlosti a já narazil hlavou do mantinelu.
Nastaly vám skličující časy, několik týdnů jste si doslova protrpěl...
To bylo moje nejhorší období v Americe. Nemohl jsem se dívat ani na televizi, jak mě bolela hlava. Knížku jsem mohl číst jenom asi deset minut. Akorát jsem ležel a koukal do blba. Bylo to dlouhý. Kdyby tam se mnou někdo byl, utíkalo by mi to možná líp. Ale zase už nejsem mladej desetiletej zobák, takže jsem to nějak vydržel. Uzdravil se a začalo se mi dařit.
A dostal hodně hřejivou náplast. Jak jste prožíval povolávací rozkaz do prvního týmu?
Koukal jsem zrovna na zápas Colorada s Tampou, Rantanen v něm nějak špatně narazil a nedohrál. Trochu jsem doufal, že by mi mohli zavolat. Jenže bylo hodinu po utkání a nikdo se neozýval. Říkal jsem si, nic, jedu dál. O půl dvanáctý mi ale zavolal hlavní kouč, že se mám další den hlásit u nich. Byl jsem hrozně rád, volal jsem rodičům, ti byli taky šťastní a nemohli z toho dva dny spát. Ostatně já taky ne, usnul jsem asi až ve čtyři ráno a pak jel na trénink.
Debutoval jste 19. února proti New York Islanders. Jak jste si premiéru vychutnal?
Já jsem si užíval úplně všechno. První střídání i rozbruslení, na které jsem musel jít bez helmy, protože mi ji kluci schovali. Říkám jim, že nechci machrovat, že jdu bez ní, a oni ať se na to vykašlu (úsměv). Mohl jsem dát dokonce hned v prvním zápase gól, akorát jsem nějak netrefil bránu. Bohužel se stane...
Vše jste si vynahradil o týden později proti Buffalu, na který dorazila i vaše matka.
Ano, byl to její první zápas v NHL a já v něm dal hned gól. Dost dobře to pro ni vyšlo, byla hodně šťastná. Dá se říct, že mi přinesla štěstí. Užívala si se mnou i cestování.
Puk máte doma schovaný?
Colorado mi ho nechalo zarámovat a měli by mi ho dát po skončení sezony. Ještě ho tedy nemám. Každý den se mě mamka ptala, kdy už ho pošlou. Musí holt ještě vydržet.
Trefil jste se i proti Nashvillu. Specifický byl ale pro vás předchozí souboj proti Carolině, kdy jste se jako soupeř potkal na ledě s Nečasem. Měl jste při něm zvláštní pocit?
Užívali jsme si ho dost oba, ale ještě víc naše rodiny, vždyť jsme odmala spolu. Byli jsme proti sobě třikrát na ledě. Snažíte se soustředit sám na sebe, ale samozřejmě nejde jenom tak zapomenout, že jsme spolu v dětství trávili každý den. Trochu jsem se ho snažil provokovat, ale musel se pořád plně koncentrovat na hru a odmakat všechno na sto procent. Jsem rád, že jsme vyhráli, což je nejdůležitější. Máme to spolu 1:0. (úsměv)
Hecovali jste se před zápasem?
Ani ne, ale před utkáním jsme byli s Mrázou (Petr Mrázek) a Francikem na společné večeři. Byla by pro mě motivace dát Mrázovi gól, škoda, že nechytal.
Když jste poprvé rozrazil dveře kabiny Avalanche, posadili vás na místo, kde visí zarámovaný dres Milana Hejduka. Záměrně?
Nevím, jestli náhodou nebo naschvál, ale vůbec mi to nevadilo. Strašně se divili, že Milana znám. Asi nevěděli, že jsem hrál taky v Pardubicích. Byli hrozně překvapení.
Měl jste možnost s Milanem v sezoně mluvit?
On byl asi na mém zápase s Buffalem, protože mi po něm hned psal a gratuloval ke gólu. Ale on bydlí jiným směr než já, takže jsem se s ním nevídal. Byl ale před sezonou na golfu pro sponzory, tam jsem ho viděl.
Colorado si vás před dvěma lety vybralo v prvním kole draftu jako 16. v pořadí, přesto jste brány NHL rozrazil až letos. Nečekal jste to tehdy snazší?
Jo, tenkrát jsem měl v hlavě, že jsem byl šestnáctka, že si přede mnou sednou na prdel. Ale je to jenom číslo, na kterém vůbec nezáleží. Říkalo mi to hodně lidí a už vím, že mají prostě pravdu. Má to akorát trochu výhodu v přípravných zápasech, že dostáváte víc šancí, ale jinak to fakt nic neznamená. Jsem za ty dva roky rád, každý zápas byl pro mě obrovská zkušenost. Teď je jenom využít na příští sezonu, v ní bych chtěl být už stabilním členem kádru.
Hodně s vámi během sezony komunikoval generálním manažer klubu Joe Sakic?
Každý týden mi volal nebo psal, jak se mám. Radil mi, doporučoval cvičení, které jsem hodně dělal a trénoval navíc. Nemůžu si vůbec stěžovat, jsem moc rád, že máme takového GM. Ale určitě nejsem jeho vyvolený. On je férový. Myslím, že se takhle věnuje všem prospektům.
Jak se k vám chovaly největší hvězdy Avalanche?
Byl jsem překvapený. Kluci mě přivítali, jako bych hrál v NHL už deset sezon. Bylo jim jedno, že mi je teprve dvacet let. Právě naopak. Toho jsem se nejvíc bál, ale bylo to super, pomáhali mi. Mohl jsem se jich na cokoliv zeptat.
V Pardubicích jste často nastupoval s Treillem a Perretem, v Coloradu si několikrát zahrál v lajně s dalším Francouzem Bellemarem. Hodili jste spolu o tom řeč?
Treilleho a Perreta zná z reprezentace, takže jsme o nich mluvili. Pierre je jinak super kluk do kabiny. Manželku má Švédku, umí čtyři jazyky. Je to takovej defenzivní typ, když jsem s ním na ledě, tak vím, že se můžu spolehnout na obranu. Je v tom výbornej.
Jak často jste trávil čas s Pavlem Francouzem?
Když jsme byli oba doma, tak jsem se za nimi občas stavěl na jídlo. Ale mají roční miminko, nechtěl jsem jim hned přidělávat starost. Ale furt jsme si volali nebo psali. Ze začátku, když jsme byli ještě oba na farmě v Eagles, mi hodně pomáhal.
V Coloradu měl být letos původně dvojkou. Co jste říkal na jeho fazonu?
Jsem za něj moc rád. On je výbornej gólman, byla jenom otázka, kdy dostane šanci. Věděl jsem, že takhle zachytá. Když jsme měli řadu zraněných, stejně jsme s ním furt vyhrávali. Nastoupil jsem s ním do devíti zápasů a prohráli jediný v prodloužení.
Jak často za vámi rodiče létali do Ameriky?
Taťka byl asi jednou nebo dvakrát, mamka třikrát. Vždycky přiletěla na čtrnáct dnů, byla to pro mě příjemná změna. Navařila, udělala mi český jídla. Pohoda. Když jsem tam byl sám, snažil jsem se taky něco vařit, ale nejsem super kuchař. Musím se zlepšit. Spíš jsem si jídlo hodně objednával, nebo chodil na večeře s klukama.
Už jste vypiloval angličtinu?
Jo, když byl se mnou první rok Francik, tak jsme se bavili česky. Pak odešel, což člověka přinutí, aby se jazyk učil. Abyste před klukama nebyl za blba. Oni si taky váží, když vidí, že se snažíte a zlepšujete se.
Bydlel jste v Lovelandu, jaký tam byl život?
Je to předměstí, takže jsou tam jenom obchoďáky a zimák. Hodně kluků bydlelo ve Fort Collinsu, který je vzdálený asi patnáct kilometrů. Ale já zvolil Loveland, protože to mám jenom pět minut k zimáku. Chtěl jsem být takhle blízko. Nedá se tam nic moc dělat, ale když vyjedete třeba hoďku někam do hor, to je fakt nádherný.
