Článek
Jak se vyrovnáváte s tím, že vás mnozí lidé považují až za fanatického blázna a myslí si o vás své?
Je problém Českého svazu ledního hokeje, že k tomu přistupuje takto. Pracuju s velkým množstvím rodičů, které moje myšlenky zajímají a chtějí konzultace a informace.
Nevnímáte to tedy tak, že jste byl na svého syna až příliš přísný?
Všechno je to o etice výchovy. Hranice mezi tím, kdy pro dítě děláte to nejlepší, sloužíte mu a vedete ho správnou cestou, a tím, kdy to přeženete a dítě mučíte a tyranizujete, je strašně tenká. Člověk může nějakým excesem ve výchově všechno zbortit a zkazit. Rozvoj může být pro dítě úžasná věc a nádherné dobrodružství, stejně jako taky to může být dril u jednostranné činnosti, kterou musí denně provozovat třeba čtyři hodiny. Musíte se sám sebe ptát, jestli právě takový dril je pro dítě to nejlepší, i když díky tomu může být úspěšné. Odpověď musí být, že to nejlepší není.
| Co je to Kamevéda? |
|---|
| Komplexní výchova založená od narození na rovnováze intelektuálního a pohybového rozvoje dítěte. Tento vývoj probíhá v obdobích a v množství i intenzitě, kterou jiné výchovné filozofie dříve nikdy nedokázaly podobným způsobem uchopit a využít. |
| Zdroj: kameveda.com |
Vy jste tu hranici, kterou nesmíte překročit, dokázal rozpoznat?
Dítě musí už od útlého věku s činností, kterou pro daný den vyberete, souhlasit. Nesmíte mu nadiktovat program. Je třeba něco navrhnout a zdůvodnit, proč je to důležité. Právě souhlas dítěte je tou hranicí.
Neměl jste spíš štěstí, že Pavel má takovou povahu, že se vším souhlasí?
Určitě ano. Ale volají mi třeba rodiče s tím, že mají představu, že jejich dcera, které ještě nejsou ani tři roky, bude dělat krasobruslení a tenis. A říkají mi, že s ní jdou do divadla, jehož světem je úplně fascinována. Proto jim radím, aby poslouchali ten signál od ní, že její parketou je divadlo a ne tenis.
U svého syna jste podobný problém nemusel řešit?
Pavel miloval jenom hokej a basketbal. Kdybych ho narval do tenisu, v němž byl v určité fázi lepší než v hokeji, bylo by to špatné. Ani v pubertě jsem s Pavlem neměl jediný problém. Třeba Jarda Jágr říkal, že v určité době toho měl plné zuby a rodiče na něj museli zatlačit. Mně Pavel nikdy neřekl, že ho hokej nebaví a už aby ta sezóna skončila. Pro rodiče je jednoduchá situace, když se děcko v dané činnosti vidí a spíš ho od ní musíte trhat. Kdybyste ho musel nutit k tréninkům, to ať radši skončí.
Nebál jste se, že Pavel za vámi jednoho dne přijde s tím, že už ho hokej tolik nebaví, a celá vaše piplačka tak přijde vniveč?
Věděl jsem, že se to může stát, je to vysoce riziková věc. Měl jsem strach, že konkurence bude taková, že jí Pavel nebude stačit. S tím člověk nic neudělá. Ale sám Pavel ví, že díky dřině je teď pro něj svět atraktivní. Vždyť on v devatenácti řeší, jestli si koupí byt na Floridě kvůli daním, teď si objednal třílitrového špičkového bavoráka, jede na dovolenou na Bahamy. Prostě má dost peněz, aby byl pánem svého života. A do toho vidí svoje vrstevníky, jaké řeší problémy, jestli jít na brigádu do supermarketu. To jsou tak diametrálně odlišné světy... I proto chce strašně moc uspět, jen si všechno musí pojistit po zdravotní stránce. Už nedělá tolik jako dřív, už nemá devět tréninků denně, ale třeba jenom tři. Moje práce byla do jeho sedmnácti let, teď je to na něm.
Mluvíte někdy s Pavlem o vaší netradiční výchově?
Velmi málo. Není na to čas, protože každý den řešíme spoustu běžných věcí. Ale sám uznává, že bez té práce by nebyl tam, kde je. O tom není pochyb.
Takže bez vaší tvrdé ruky by v hokeji neměl šanci?
Bezesporu. Je nesmysl, když si rodiče myslí, že jejich děti jsou geniální a mohou spoléhat na talent. Souhlasím s Ivanem Lendlem, který říká, že talent stačí do patnácti šestnácti let. Pak tohle skončí a ten, který je zvyklý na sobě pracovat, talent převálcuje. Všechno je o opakování a drilování. Lidi, kteří to dělají, jsou napřed. Platí to i v jiných oborech, je jedno, jestli hrajete na klavír, jestli počítáte. Získáte kvalitu, kterou nejde překonat. Když pak přichází těžké chvíle, máte se o co opřít.
Jenže kolik procent rodičů si může dovolit vychovávat své potomky podle vašeho vzoru? Určitě to není laciný způsob...
Těžko můžete dělat golf, lední hokej nebo tenis, to jsou drahé sporty. Atletiku a fotbal si ale může dovolit téměř každý. Narážíme jen na motivaci. Tahle výchova vás může katapultovat do nejvyšších pater, můžete dosáhnout absolutně všeho.
To zní až bláhově, nemyslíte?
Ale vůbec ne. Hlavně se děcko musí vyhnout lenosti. Ta je největším nepřítelem rozvoje. Nejhorší je říkat si: „To stačí, zítra je taky den." To je jed. Člověk musí dítě naučit pracovat, protože v pubertě je pozdě. I já dnes trpím, když vidím, jak Pavel dělá spoustu věcí špatně.
Obrací se na vás hodně rodičů s žádostí o radu?
Hodně, až mě to v určité fázi začalo zahlcovat. Když jsem vydal první knížku a ráno našel dva tři e-maily s dotazy, bylo to krásný. Pak se mi ale stalo, že jsem neviděl na konec dotazů a odpovídal jsem až po čtrnácti dnech. Musel jsem odpovědi zestručnit, jinak bych ani nedokončil druhou knihu. Proto pořádám i přednášky, na kterých můžu oslovit víc lidí. Ve druhé knize mám kapitolu o intelektuální výchově dětí, která má podle mě obrovský potenciál. Dřív jsem ji bral jako kompenzaci k pohybovému rozvoji. Teď jsem zjistil, že i ona má minimálně stejné možnosti, jak vytvořit genialitu a briliantový mozek. To jsem dřív netušil.
O čem dalším ještě ve své druhé knize píšete?
Třeba o mateřství manželek vrcholových lidí z Wall Streetu, což je teda brutální Kamevéda.
Proč?
Funguje v ní přísný systém odměňování, manželka dostává velkou finanční odměnu za to, že dítě prosperuje ve škole nebo ve sportu. Třeba mým dcerám se to strašně nelíbilo a považovaly to za nemorální. Mně to až tak nemorální nepřipadalo. Nebo mě uchvátila podobnost Kamevédy s antickou aristokratickou výchovou.
V jakém smyslu?
Jsem tu za exota, že se má na dítě působit už od kolébky, ale už Seneca tvrdil, že pokud chcete vychovat špičkového rétora, což byla v antice snad nejcennější profese, musíte s tím začít strašně brzo. Ideálně hned od kolébky. Aristokraté si nemohli dovolit u prvorozeného syna neúspěch, proto měla výchova jasné parametry. Já v tom vidím i s dnešní dobou velkou podobnost. Chci přesvědčit rodiče, že právě tudy vede cesta. Že možnost k výchově má každý.
Odkud čerpáte informace?
Snažím se monitorovat tisk, zkoumám i návyky na výchovu dětí z různých částí světa. Jeden táta z Anglie, který dělá fotbalového trenéra, mi shrnul profil tamních rodičů na čtyři skupiny. Někteří nechávají své děti úplně být a ty si pak dělají, co chtějí. Což degraduje jejich trénink. Pak jsou strašně ambiciózní rodiče, jejichž děti na to viditelně nemají. Ti si léčí svoje mindráky, což je katastrofa. Třetí jsou rodiče, kteří své děti nepodporují, a je jim to jedno. A poslední jsou ti, kteří děti naopak strašně podporují, ale stojí stranou, protože nevědí, co mají dělat.
Cítíte zadostiučinění, když vám lidé poděkují, že jste jim pomohl?
Vidím v tom smysl. Jednou jsme s manželkou, která mé cestě moc nevěřila, zastavili na benzínce u Humpolce a potkali se tam s tátou, kterému se narodil syn. Říkal mi: „Pane Zacho, já jsem tak šťastný, že jste!" Když manželka viděla to nadšení, malinko změnila názor. Dneska jsou tomu synovi tři roky a má před ostatními strašný náskok.
