JÁGR V PITTSBURGHU: V kasinu mluvil o svém idolu Lemieuxovi, kontroverzním odchodu i oblíbeném seriálu

Nikdy jsem nehrál hokej kvůli trofejím nebo aby mi vyvěsili dres. To nebyl můj cíl a možná je to i důvod, proč stále hraji. V životě není nic lepšího, než když děláte to, co milujete. To bych přál každému, protože pokud vaši práci nenávidíte a ztrácíte tím osm hodin denně, tak zabíjíte svůj život. Já měl velké štěstí, že mi Bůh dal schopnost hrát hokej a moji rodiče udělali maximum, abych ho mohl hrát. A já hokej miluji. Jsem ale samozřejmě (vyvěšením dresu) poctěn. Život totiž plyne, lidi na vás po pár letech zapomenou, protože přicházejí noví kluci. Jenže ten dres tam bude viset navždy. Za deset dvacet let přijdou na stadion noví fanoušci, podívají se ke stropu a řeknou: „Hele, tady v Pittsburghu hrál nějaký Jágr.“ Tak aspoň něco po mně zůstane.

Coby děti jsme měly v Československu jediný cíl: dostat se do reprezentace. Jako dítě hltáte zápasy nároďáku, sledujete mistrovství světa. Ale já koukal i na jiné země, třeba na Kanadu a Rusko (Sovětský svaz). To mělo na mistrovství světa vždycky nejlepší tým, protože profesionálové z NHL nejezdili. V roce 1985 se hrálo mistrovství světa v Praze a Kanada překvapila, když porazila Rusko 3:1. Mario vstřelil dva góly. Díky tomu měli Češi šanci získat zlato, takže všichni fandili Kanadě. Ten zápas se hrál pozdě večer, rodiče už spali a já byl z rodiny jediný, kdo na to utkání koukal. Ve škole jsme měli lavice, na které se nesmělo psát. Ale já všude měl napsané jméno Lemieux. Byl jsem do něj blázen. Chci o tom mluvit až v neděli při ceremoniálu, ovšem…

Věřím v Boha, ve vyšší moc. A věřím, že když si něco přejete, stane se to. Tenkrát jsem si přál, abych si s ním jednou zahrál. V roce 1990 se to stalo. Já jsem vždycky chtěl být nejlepší, ale nevadilo mi jim nebýt, když ten nejlepší hrál za stejný tým jako já. Já věděl, že když bude hrát (Mario), nikdy nebudu nejlepší střelec. Nevadilo mi to, protože jsem si ho neskutečně vážil.

Je to pravda tak z poloviny. Třem týmům jsem řekl, že půjdu na vojnu. Tenkrát byla armáda na dva roky, takže ty kluby nechtěly riskovat. Ale Bobby Clarke, generální manažer z Philadelphie (čtvrtá v pořadí), mě skutečně chtěl draftovat. Den před draftem ho ale vyhodili, a tak si to rozmysleli. Jinak bych šel do Philadelphie a musím říct, že mě to překvapilo, když si mě nevybrali. Takhle mě vzal Craig Patrick a dál už to znáte.

Nikdo nevěděl, jak se ke mně chovat a co se bude dít, když nebudu mluvit anglicky. Craig proto řekl: „Je mi jedno, jestli nebudeš hrát první dva měsíce. Nejdůležitější je chodit do školy a učit se rychle anglicky, abys rozuměl spoluhráčům a trenérům.“ Tak jsem chodil šest týdnů, šestkrát za týden od osmi do čtyř. Neměl jsem přestávku, nesměl se podívat do slovníku. Učitelé se střídali po hodině a já musel jen poslouchat a poslouchat. Po pěti týdnech jsem řekl, že končím, a odešel jsem.

Ano. Na seriál Ženatý se závazky! Můj oblíbený.

Hodně jsem trénoval. Já zůstával ještě dvě hodiny po tréninku a žil jsem si svůj sen. Nebudu lhát, ale stýskalo se mi po domově. Nebyly mobily, žádné aplikace. Teď když dítě odejde z domu, tak mu prostě zavoláte a vidíte se. Moje rodina ale telefon neměla. Volali jsme si jen v neděli v devět ráno, což byla jediná chvíle, kdy jsem s nimi mohl mluvit. Párkrát jsem brečel a chtěl se vrátit domů. Táta mi ale říkal: „Musíš mít trpělivost.“ Měl jsem štěstí, že jsem bydlel u Bryana Trottiera, který se mi věnoval. Sehnal slovník a snažil se mi vždycky všechno vysvětlit. Měl trpělivost. Kdybych možná narazil na někoho jiného, měl bych smůlu.

Nevím, kolik lidí vidělo The Last Dance o Michaelu Jordanovi. Ne, nejsem jako on, ale motivuje mě, když lidi říkají, že to nejde, že jsem starý. Když mi bylo 42, chtěl jsem ukázat, že NHL ještě mohu hrát. Není to o věku, je to o pracovní morálce. A taky mohu děkovat Bohu za perfektní načasování. Začal jsem hrát československou ligu v necelých 16. První rok jsem se trápil, druhý byl v pohodě a ve třetím jsem patřil k nejlepším. Najednou jsem šel do NHL, kde jsem na sebe musel tlačit, abych se dostal na další úroveň. Neměl jsem roky, kdybych se někde zasekl. Na začátku nás jiné týmy přehlížely, ale tady skončil trénink a celý tým zůstal. Půlhodiny jsme jezdili sprinty od modré k modré. Nikomu se nechtělo z ledu. Mě nejvíce ovlivnil Paul Coffey. Vzal mě do posilovny a řekl: „Odteď budeš jezdit na kole, budeš dělat sprinty.“ Jednu minutu naplno, jednu volno. Byla to nejtěžší věc, kterou jsem kdy v životě dělal. Párkrát jsem zvracel, nezvládal to, ale řekl jsem si, že to musím udělat. To byl další krok dál, protože já si do té doby myslel, že trénuji tvrdě, ale on mi ukázal jinou úroveň.

Neměl jsem šanci vysvětlil, co se vlastně stalo. Víme to jen já a Craig Patrick. Kdyby se Mario ten rok nevrátil, bodování bych nevyhrál. Nehrál jsem moc dobře ani jsme neměli opravdu dobrý tým. Než se Mario vrátil, ztrácel jsem snad 20 bodů na nejlepšího. Dostali jsme se do semifinále a naše druhá lajna byla Martin Straka, Alex Kovaljev a Robert Lang. Všichni byli dobří, ale taky jsme je neměli podepsané a já cítil, že neexistuje způsob, jak bychom je mohli podepsat. Můj plat byl vysoký. Říkal jsem, že není důvod si mě nechávat, když se vrátil Mario a fanoušci budou chodit na něj. A pokud nepodepíšeme ty tři kluky, nebudeme lepší. Věděl jsem, že je pro Craiga těžké mě vyměnit. Draftoval mě, byl jako můj otec. Sám by to neudělal, ale já mu řekl: „Vyměň mě, bude to lepší po klub.“ Možná si lidi mohou myslet, že lžu, ale nemám k tomu jediný důvod. Tohle je skutečný příběh.