JÁGR V PITTSBURGHU: Nezapomenu na gesto Lemieuxe. Na Constantinea koukal Jarda jako na blázna, prozrazuje Šlégr

Jako první z hráčů narozených v Československu šel při draftu v roce 1990 celkově druhý v pořadí Petr Nedvěd, ten byl ale kvůli své emigraci veden jako Kanaďan.

Když si pak jako pětku vybral Pittsburgh Jágra, kamery zabraly vedle něho z jedné strany sedící rodiče a z druhé Šlégra.

„Ta naše stejná saka teď vypadají komicky. Vyfasovali jsme je předtím pro mistrovství světa dvacítek ve Finsku, tak jsme si je vzali i do Vancouveru. Celkově to byl nezapomenutelný zážitek. Ani jeden jsme neuměli anglicky, takže nás všude museli vodit s překladatelem,“ vybavuje si Šlégr, na něhož si nakonec, stejně jako na Nedvěda, ukázal Vancouver.

Cesty Jágra se Šlégrem, kteří spolu nastupovali za mládežnické reprezentace i tu seniorskou, se sedm let po draftu protnuly i na klubové úrovni, když byl důrazný obránce vyměněn do Penguins.

„A byla to ta nejkrásnější léta mé kariéry,“ míní Šlégr a připomíná sezonu 2000/2001; svou poslední v Pittsburghu, kdy v klubu působilo hned 11 Čechů a k tomu střídačce šéfoval trenér Ivan Hlinka.

„Nikdo nerozlišoval, jestli je někdo Kanaďan, Švéd, Rus nebo Čech. Měli jsme senzační partu, a že nás bylo tolik Čechů, byl bonus. V kabině jela čeština, hrály se české písničky. Všichni to akceptovali,“ říká Šlégr.

Jágr tehdy, od roku 1998 do 2001, tedy se Šlégrem v týmu, vždy získal Art Ross Trophy pro nejproduktivnějšího hráče NHL. A Šlégr platil za ochránce svého krajana, pokud si na něj chtěl někdo ze soupeřů na ledě vyšlápnout.

„Za nálepku Jágrova ochránce jsem se nikdy nestyděl. Ba naopak mě to těšilo, vždyť to byl náš klenot. Pokud jsem viděl, že se na něm nebo komkoliv jiném někdo dopustil křivdy, vždycky jsem se ho šel zastat. U Jardy to ale vždycky bylo daleko víc vidět,“ hrdě hlásí.

Hráčů, které trenéři soupeře posílali na Jágra, bylo víc. „Nikdo ho nechtěl masakrovat, když ale měli příležitost, rádi ho trefili. Myslím ale, že se Jarda kvůli mé přítomnosti cítil na ledě bezpečněji,“ soudí Šlégr.

K dobru dává jednu veselou historku, i když už si nevzpomene na jméno protihráče.

„S Jardou jezdil po celém hřišti. Jednou, když se hrálo v našem obranném pásmu, si Jarda schválně stoupl na útočnou modrou a on jel hned za ním. Celá naše střídačka se v ten moment začala chechtat,“ usmívá se Šlégr.

Přiznává, že Jágr coby hvězda nejen Penguins, ale i celé soutěže měl oproti ostatním v týmu určité výsady.

„Když v roce 1997 nastoupil trenér Kevin Constantine a maloval nám sprejem na led čáry, kudy budeme jezdit, tak na něj Jarda koukal jako na blázna,“ říká Šlégr.

„Pak pochopil, že Jarda musí hrát hokej a ne mu malovat čáry. Jeho lajnu nechal hrát, co chce, a my ostatní jezdili po čarách. A fungovalo nám to, s průměrným týmem a jednou výbornou lajnou Jágr, Francis, Barnes jsme vyhráli základní část Východní konference,“ připomíná Šlégr.

Stejný zůstal Jágr i poté, co v roce 2000 převzal Tučňáky Ivan Hlinka. „Jarda chtěl hrát svůj hokej, podle sebe. Nebylo se čemu divit, protože on byl tím hráčem, který mužstvo táhnul. Tihle rozdíloví hráči si to můžou dovolit,“ ví Šlégr a odmítá, že by vztah mezi Jágrem a Hlinkou byl narušený a konfliktní, jak se neslo hokejovým zákulisím.

„Žádný zásadní konflikt, že by se pohádali nebo spolu nemluvili, mezi nimi nebyl. Že si občas vyměnili názory, je přirozené, když byl Jarda lídr týmu,“ přesvědčuje Šlégr.

Postupem času se však Jágr začal měnit. Ze solitéra se s přibývajícími roky stával hráč, kterému nade vše záleží na týmovém úspěchu. I Šlégrovi Jágrova metamorfóza pochopitelně nemohla uniknout.

„Klasická ukázka byl jeho zlomený malíček na šampionátu 2005 ve Vídni. Zatnul zuby a dovedl nás k titulu mistrů světa. Tady jsem poprvé viděl, že už hokej chápe trošku jinak. Že chce být součástí týmu,“ přikyvuje Šlégr a ještě patrnější to podle něj bylo o pět let později na nakonec rovněž zlatém MS v Německu.

„Klukům to nešlo, dokonce hrozilo, že vůbec poprvé v historii nepostoupíme do play off. Během turnaje jsme si s Jardou mnohokrát volali, takže vím, jak jednou přišel do kabiny a před spoluhráči řekl: ,Kluci, dneska už to neudělám já, dneska to vyhrajete vy.‘ A vzpomeňte si, že v klíčových zápasech, které mužstvo dokázalo otočit, Jarda vůbec nebyl na ledě,“ upozorňuje Šlégr, spolu právě s Jágrem jediní čeští členové prestižního Triple Gold Clubu sdružujícího vítěze MS, ZOH i Stanley Cupu.

Ale zpátky do Pittsburghu. Psal se rok 2000, když se po třech a půl letech od konce kariéry senzačně vrátil k hokeji legendární Mario Lemieux. V té době navíc Penguins vlastnil. Šlégr nezapomene na příhodu dokumentující, jak hluboký respekt ikonická „66“ k Jágrovi chovala.

„Před zápasy jsme chodili na led jako poslední. Jarda úplně poslední, já předposlední. Když se vracel Mario, který vždycky chodil poslední, ani nás nenapadlo, že by teď nešel. On nás ale zastavil a řekl, ať ten svůj rituál neměníme. Že půjde před námi. Nikdy nezapomenu, že taková ikona udělala k Jardovi tak velké gesto,“ je Šlégr rád za svého kamaráda.

Jágrovy vztahy s klubem se ale pošramotily. Hráč dával najevo svou touhu Pittsburgh opustit a v roce 2001 byl nakonec vyměněn do Washingtonu. Pro fanoušky Penguins těžká rána, stejně bolestné pak pro ně bylo, když se Jágr za dalších deset let domluvil na angažmá s Philadelphií. S úhlavním nepřítelem.

Když se pak do Pittsburghu vracel jako soupeř, nezanedbatelná část domácích příznivců na něj bučela. Dva Stanley Cupy, spousta individuálních cen a hlavně odvedené služby pro klub byly najednou zapomenuty.

„Jarda na Pittsburgh nedá dopustit, vždycky ho miloval a má na něj ty nejkrásnější vzpomínky a zážitky. Proto mu bučení muselo být strašně nepříjemné. Nikoho by netěšilo, že na vás v prostředí, kde se vám líbilo a dařilo, najednou lidé bučí,“ uvědomuje si Šlégr.

Je si však jistý, že tohle už je dávná minulost. Že až v neděli před zápasem s Los Angeles půjde Jágrův dres s číslem 68 ke stropu PPG Paints Areny, dočká se od přítomných diváků bouřlivého potlesku vestoje.

„Naprosto zaslouženě, protože pro Penguins toho odvedl strašně moc. Myslím, že Jarda bude pyšný a vnitřně strašně moc dojatý. A jak ho znám, tak se zase bude smát. Jsem o tom přesvědčený,“ míní Šlégr.