Článek
„Důležité pro úspěch knih je Jardova osobnost. Je to velmi inteligentní člověk, k tomu hrozně vtipný, a dokáže zaujmout,“ říká Šmíd. Rozhovor s ním patří do série článků, které Sport.cz připravil k nedělnímu slavnostnímu vyvěšení Jágrova dresu v Pittsburghu.
Popište, jak se zrodila ta kniha?
Byl jsem v Americe zpravodajem rozhlasu a na mé první setkání s Jardou si pamatuji přesně. Hrál se Zápas hvězd ve Filadelfii (18. ledna 1992) a já tam s ním udělal rozhovor. Když jsme skončili, zeptal se mě, co mám teď za práci. A že ať s ním jdu na hotel, kde jsme si povídali dál a vzniklo přátelství. Když mi práce dovolila, jel jsem na zápas do Pittsburghu nebo se objevil v New Yorku, když tam hráli. O pár měsíců později vyhráli podruhé Stanley Cup, všechno kolem něj bylo zajímavé, u nás byla velká euforie, tak jsem knížku Jardovi nabídl. Zavolal jsem mu den před zápasem s Islanders do hotelu, během 20 minut mu vylíčil, jak bych si to asi představoval. Že bych chtěl klást důraz na detaily, protože třeba na dvou stránkách popisuji jednu akci a co mu běželo hlavou. Jemu se to zalíbilo a začali jsme spolupracovat.
Novinář Jan Šmíd a Jaromír Jágr.
Jaký byl? Protože coby novinář, který s ním roky dělává rozhovory, vím, že to není nic snadného.
Hodně nedisciplinovaný ve smyslu, že na to musel mít náladu. Vím, jak Dominik Hašek s Robertem Zárubou, moji dobří přátelé, tvořili jejich knížku. Každou řádku kontrolovali a psali spolu. U Jardy to bylo nárazové a mnohdy komické. Třeba jsme se domluvili, že budeme pracovat a on mi najednou říká: ‚Hele, pojď si zaházet na koš.‘ Tak jsme hráli hodinu a půl, pak se doma najedli a Jarda povídá: ‚Půjdeme na to, ale ještě si dáme partičku šachů.‘ Hrál je velmi dobře. Po nich jsme si sedli do křesla, jenže Jarda si začal pohrávat s ovladačem a v televizi Chicago Bulls. A Jarda křičí: ‚Já na ně úplně zapomněl!‘ Že prý se budeme chvilku dívat a pak na to půjdeme. Nakonec nás to strhlo a pracovali jsme až druhý den. Já ale zároveň věděl, že když nemá náladu, tak to odbývá, je nepřesný a hodně obecný. A já potřeboval detaily.
A když náladu měl?
Bylo po zápase, který vyhráli. Šlo se nejdřív do klubu, pak jsme se vrátili domů. Byl dobře naložený a my si tři hodiny na zemi vedle postelí povídali. Já ho prosil, aby si pamatoval části dialogů z kabiny, abych to mohl rekonstruovat. A on po zápase vždycky přibíhal a křičel: ‚Něco pro tebe mám.‘ Někdy to bylo velice emotivní. Pamatuji si na vítěznou sérii s Washingtonem (1996), kde jeden ze zápasů rozhodl ve čtvrtém prodloužení Petr Nedvěd. Po sérii si podávali ruce, k Jardovi přišel trenér Capitals Jim Schoefeld a řekl mu: ‚Jsi super hráč, doveď je ke Stanley Cupu.‘ Díky Jardovi jsem měl taky naprosto volný přístup do kabiny, což by se už dnes nemohlo stát. Dobře jsem se znal s Kovaljovem, výborný byl Markus Näslund. Vzorem mi byla knížka Můj dres číslo 1 o fotbalovém brankáři Ivo Viktorovi. V ní se ukazuje, že když knihu napíše spisovatel (Dušan Hamšík), a ne sportovní novinář, má úplně jiný charakter. Ne, že by všechny knihy, které napíší sportovní novináři, byly špatné, ale spisovatel je spisovatel.
Vám někdo pomáhal, dával zpětnou vazbu?
Jedním z prvních, kdo tu knihu četl, byl Arnošt Lustig. Říkal mi, že aby to byla literatura, tak musím měnit časové roviny, rozvíjet postavy. Já se snažil, aby to bylo co nejzajímavější. Setkal jsem se při Zápase hvězd ve Vancouveru s panem Beranem, což byl jeden z prvních trenérů Jardy. Manželé Jágrovi mi dávali fotografie z Jardových začátků. Později jsem byl nespokojený, že jsem moc popisný, tak jsem se vrátil k těm zajímavostem. Knížku jsem dokončil v Torontu a pak jsme na Kladně dělali závěrečnou revizi. Seděli jsme u toho osm hodin v kuse, paní Jágrová nám nosila buchty a my jeli. Jarda doplnil několik věcí. Ale podle mě je druhý díl (Má léta v Pittsburghu) lépe napsaný. To je opravdu velký příběh, Jarda je tam víc jako člověk a má to literárnější ambice. Ten první (Z Kladna do Ameriky) je spíše faktografický, ale zase se kniha dostala na trh, kdy nic podobného nebylo. Mě moc potěšilo, když mi paní Jágrová říkala, že ji četli dětem ve školách.
Věřte, že vám z vlastní zkušenosti mohu říct, že byla skoro povinnou četbou pro všechny tehdejší kluky. I já si pamatuji, jak a kde jsem si ji koupil a zhltnul za pár dní. Tehdy nebyl internet, nic moc se o Jágrovi nevědělo.
Ano. Vědělo se, že vyhrál dvakrát Stanley Cup, byl velkou hvězdou, ale já se trefil do doby, že nebyly jiné informace. Pamatuji si na velkou autogramiádu na Václaváku, kde bylo úplně narváno. Těšilo mě to. V té knize byla řada zajímavých věcí, jak Jarda trénuje, jak si plní americký sen, ale taky bylo zřejmé, že pro úspěch Jarda hodně udělal. Často jsem mluvil s Marianem Jelínkem, který byl jeho osobní trenér, a ten vyprávěl, že se Jarda nevědomky trefoval do období, kdy to tělo roste a intuitivně dělal věci, které potřeboval. Dobře jedl, od maminky dostával to nejlepší. Dost trénoval i mimo led, dával si kovovou obruč na hokejku a neustále s ní kvedlal. A to bylo motivují i pro děti, takže nejspíš díky Jardovi a možná i té knížce vyrostla řada dalších hokejistů.
Jaromír Jágr na tréninku svých kladenských Rytířů.
Jeden sociolog mi kdysi Jágrův příběh přirovnal k pohádce o českém Honzovi, který vyrazí do světa a dobude ho. Souhlasíte?
Určitě! To je důležitý rozměr. Naši sportovci nemohli kvůli železné oponě jít legálně do zahraničí. Najednou se objevil někdo, kdo se stal jedním z nejlepších hráčů na světě ve sportu, který jsme milovali. A svým způsobem dobyl Ameriku. Důležitá věc je i Jardova osobnost. Třebaže nemá formální vzdělání, tak je to velmi inteligentní člověk, hrozně vtipný a dokázal zaujmout. Proto ho měli rádi v Americe. Neplácal obecné řeči, on byl vždy něčím zajímavý. Dokázal si získat mediální svět, hodně se o něm psalo. Proto byl tak přitažlivý pro tamní publikum. Já si pamatuji, jak jeden čas byl skvělý Rus Fjodorov, ale v Americe to bylo každému tak trochu jedno. O Jardovi věděl každý. Kdyby tehdejší Jarda žil v dnešní době Instagramu, tak je jeho hvězda ještě větší a měl by miliony sledujících. Jen podívejte, jak byl na Facebooku úspěšný se svou hokejovou rodinou.
Co jeho soukromý život v Americe?
Život hokejisty je strašně jednotvárný a monotónní. A život Jardy se odvíjel v pravidelných rituálech – trénink, zápas, jedlo se, šlo se spát. Nikdy nebyl venku před zápasem. To se pak odrazilo i na vztazích. Mluvil jsem s Ivou Kubelkovou, Andreou Verešovou. Rozchod s Ivou byl pro oba vážně bolestivý a je to jediná věc, kterou mi Jarda z knížky vyndal. Bylo to moc osobní. Pro ty holky to bylo těžké, protože buď chce hokejista hrát a být na vrcholu, a pak tomu obětuje všechno. Nebo si žije normální život, ale pak nemůže být na vrcholu.
Jaromír Jágr a se svou tehdejší přítelkyní Ivou Kubelkovou
Jaký byl Pittsburgh v 90. letech?
Zrovna v létě jsem mluvil s hokejistou Honzou Ruttou a ten mi říkal, že se Pittsburgh výrazně změnil. Pamatuji, jak měl Petr Nedvěd nádherný byt s proskleným výhledem na město, kde se sbíhají řeky. Dnes je to prý velmi nebezpečná čtvrť, jsou tam zatlučené okenice. Ale zpět do 90. let. Po zápasech stáli fanoušci u stadionu a ty fronty měly 200 až 300 metrů. Kdyby se Jarda podepsal všem, tak je tam tři hodiny. Zájem byl obrovský, že jsem to nikdy neviděl. Dopisů dostával tuny.
Zůstali jste v kontaktu, i když jste se přestěhoval do Francie? A není škoda, že zatím nevyšla další autobiografie, která by pokrývala období po roce 2000?
Jardu jsem vídával v létě, psali jsme si esemesky. Jsem v kontaktu i s Vaškem Bartošem, jeho kamarádem. I s Jardou jsem o autobiografii mluvil a vím, že už byly situace, kdy další knížka byla na spadnutí. Nevím, proč to nedokončil. Já to přičítám tomu, že na to potřebuje náladu a vy se musíte trefit. Ale je to škoda, protože nějaká bilanční věc by byla dobrá. Ty dva díly obsáhly vedle Pittsburghu už jen Washington. Jarda je navíc zajímavý, že pak zkoušel různé věci, snažil se posunout dál. S Pavlem Kolářem mluvil o těle, o mimosmyslovém vnímání. Jeden čas dělal karate kvůli lepší koordinaci. A historie mu dává za pravdu, že když i v tomto věku pořád hraje ligu, tak co dělal, mělo smysl. Četl jsem životopis Gretzkého a tam to měl autor těžké, protože Wayne se nedokázal otevřít a není tak zajímavý. Jarda je.
Zpravodaj České televize ve Francii a také autor několika knih Jan Šmíd.
Ale taky se vám musel otevřít, museli jste si kápnout do noty.
Pomohlo, že když jsme se seznámili, byl v Americe jen dva roky. Moc blízkých lidí kolem sebe neznal, byl jsem tam jediný český novinář a byli jsme si věkově blízko. Asi to přeskočilo. Když jsem za ním jel poprvé do Pittsburghu, bydlel jsem u kamaráda, pak už ale u vždy u Jardy. Kdybych nebyl součástí rodiny, tak by kniha vypadala jinak. Měl jsem štěstí, že jsem mu byl nablízku. A i on se vyvíjel a já si říkám, v jaké době by ho bylo nejlepší zachytit. Jestli v období, kdy byl ‚kluk‘ a ‚jenom‘ hrál hokej, nebo když i díky literatuře víc vnímal svět. Já byl tehdy taky mladý, byla to moje první knížka, psal jsem ji srdcem. Jarda byl velmi velkorysý a vtipný. Věřte, že pro spisovatele je to strašně zajímavý předmět.
