JÁGR V PITTSBURGHU: Jak a proč se vlastně v NHL stal Tučňákem

Nejprve z úst generálního manažera týmu Pittsburgh Penguins Craiga Patricka zaznělo: „Kladno, Czechoslovakia“ a pak i lehce zkomolené jméno Jaromíra Jágra. Ten ve světlém saku vstal, políbil maminku, podal ruku tátovi, který to dění poctivě fotil. A pak vedle sedícího Jiřího Šlégra zamířil na pódium, aby přes hlavu přetáhl poprvé a naposledy pittsburský dres s jiným číslem než 68. „Jsem hrdý, že si měl vybral Pittsburgh a chtěl bych poděkovat rodině za podporu. Můj sen se splnil, budu hrát nejlepší ligu světa,“ řekl Jágr prostřednictvím překladatele.

Manželství s Penguins, které bylo na počátku zalité láskou, později po rozporech rozvedeno, aby nakonec přišlo usmíření, tak oficiálně 16. června 1990 začalo.

Je to pár let, co Craig Patrick do médií pustil domněnku, že Jágr první čtyři draftující kluby obelstil. A že při pohovorech s jejich zástupci blafoval. „Po letech jsem se dozvěděl, že s ostatními mluvil o tom, že chce ještě zůstat v Československu. Nám řekl, že pokud si ho vybereme, přiletí klidně zítra,“ uvedl Patrick v roce 2016.

Z pohledu Penguins to zní romanticky a z osmnáctiletého Jágra dělá přibarvený příběh až špiona s pokerovou tváří. A ač na každém šprochu pravdy trochu – stejně jako v tomto případě – tak Patrick měl vlastně velké štěstí, že Jágr ještě před jeho volbou zůstal v nabídce.

„Myslel jsem si, že půjdu jako čtvrtý do Philadelphie. Na 100 procent! Byli se mnou v kontaktu a říkali: ‚Bereme tě!‘ Takže když pak nevyslovili moje jméno, byl jsem překvapený,“ vzpomínal Jágr před pár lety pro Pittsburgh Post-Gazette.

Flyers ale sáhli po Miku Riccim.

Jágrova cesta do Pittsburghu však odstartovala mnohem dříve. Sametová revoluce neproměnila jen zavedené politické pořádky v zemi, ale svoboda otevřela i bránu hokejovým „snílkům“ ven, aniž by potřebovali dobrozdání soudruhů. To téměř ze dne na den dalo také klubům z NHL solidní příležitost ulovit talentované mladíky zpoza železné opony.

Sice i za komunistů po nich sahaly, jenže až v pozdějších kolech, protože nemělo smysl plýtvat volbou za někoho, kdo se nikdy nemusí za Atlantik dostat. Jako zářný příklad může posloužit Jiří Dudáček, jeho Buffalo v roce 1981 draftovalo v 1. kole, protože tehdejší kouč Scotty Bowman prohlásil, že je to nejlepší junior na světě. Dudáček ale o emigraci nikdy neuvažoval a američtí žurnalisté dnes označují tento výběr „nejhorším v historii Buffala“.

Druhým Čechem, jenž se dočkal v 1. kole (1984), byl pak Petr Svoboda, jenž už ale měl v té době status emigranta, a třetím Robert Holík (1989), jenž se odchodu i díky sestře Andree nebál.

Teď ale před Jágrovou volbou žádné politické překážky nestály, a tak začalo oťukávání a námluvy. V únoru 1990, v porevoluční euforii, se v Praze odehrála tenisová exhibice mezi Ivanem Lendlem a Miloslavem Mečířem. I kvůli ní se musela hokejová Sparta na semifinálovou sérii proti Kladnu přesunout ze Sportovní haly do Edenu a na jeden ze zápasů dorazil také Lendl, jenž vypomáhal klubu Hartford Whalers, a legendární Bobby Orr, jenž byl konzultantem týmu. Whalers už měli přitom z loňska Holíka.

„Lendl naznačil, že klub má o mě velký zájem. Jenže pak mluvil s mým tátou a dal mu jasně najevo, že jsem pro jeho mužstvo ztracen, protože budu podle jeho soudu stoprocentně draftován dřív, než na Hartford přijde řada (volili 15.),“ vypráví Jágr ve své autobiografii Z Kladna do Ameriky.

Za Jágrem do Kladna dorazila i delegace z Québec Nordiques, která měla právo prvního výběru a kterou vedl Peter Šťastný. „Slibovali v té době hory doly, říkali, že prý dohodnou s prezidentem Havlem, abych nemusel na vojnu, a dají mi pohádkovou smlouvu.“

Jenže do frankofonní části Kanady to Jágra vzhledem ke slabým ambicím klubu netáhlo, i proto v rozhovorech mluvil o budoucnosti nejistě, a tým se pak raději s předstihem domluvil na draftu Owena Nolana.

Byl tu navíc pro zámořské týmy ještě jeden zádrhel. V době bez internetu, omezeného telefonního spojení i silné izolace neměly o adeptech z východní Evropy dost informací. Ustojí vůbec drsnější hru? Jako ideální prověrka, co je Jágr vlastně zač, se ukázalo dubnové mistrovství světa ve Švýcarsku, kam Pavel Wohl se Stanislavem Neveselým vzali i lajnu „mladých pušek“ Holík, Reichel, Jágr.

Sjeli se sem samozřejmě i skauti a zámořští kouči. Bob Johnson, od nové sezony trenér Penguins, dal svým hráčům za úkol, aby Jágra pořádně prověřili a zmáčkli. „Paul Coffey si asi myslel, že se v Pittsburghu zbláznili, když chtěli draftovat takové dítě,“ vzpomíná Jágr v autobiografii s tím, že legendární bek kroutil hlavou, když spatřil Jágra před utkáním hrát fotbalové bago – dnes už tradiční rozcvičku i u zámořských výběrů – s Robertem Reichlem.

Jenže v Bernu pozorně Jágra sledoval také Inge Hammarström, skaut Flyers. Po zápase s Kanadou Švéd hned zavolal do Philadelphie generálnímu manažerovi Bobbymu Clarkovi: „V letošním draftu není nikdo, kdo by se Jágrovi blížil!“

A popisoval, jak mládežnická lajna v každém střídání Kanadu při výhře 3:2 zatlačila.

Pro Jágra – jinak neznalého poměrů NHL – posloužil turnaj i jako vzdělávací seminář o fungování této soutěže. Jeho učitelem se stal Robert Holík, jenž mu při cestách na zápasy i na hotelovém pokoji téměř neustále vyprávěl, jakým se hraje systémem, kdo postupuje do play off… Dominik Hašek později popisoval, jak tím lezli mazákům na nervy, protože koncentrace na nároďák nebyla stoprocentní. I tak Čechoslováci získali bronz.

Víc a víc se blížil červnový draft ve Vancouveru a taky víc a víc krystalizovalo, kdo po Jágrovi sáhne. Den před finále ještě s tátou a tlumočníkem absolvoval dvě klíčové schůzky. Ve 20. patře hotelu se nejprve setkal s Patrickem a Johnsonem, kteří chtěli slyšet, že je Jágr ochoten přijít do NHL už v následující sezoně.

Ujištění dostal, stejně tak Patrick, který ještě ráno před draftem čekal před hotelem na Jágrova tátu: „Dáš za něj ruku do ohně, že přijde?“

„Ano,“ odvětil Jágr senior pittsburskému manažerovi.

Jenže stejné ujištění logicky dostali i Flyers.

Tehdejší majitel klubu Ed Snider a skaut Hammarström vzali Jágra a jeho rodinu den před draftem na večeři. „Kde budeš příští rok hrát?“ optal se Snider.

„V NHL,“ vyřkl Jágr.

Snider se pak obrátil na Hammarströma. „Myslíš, že může hrát NHL?

„Klidně od zítřka a sedm dní v týdnu,“ řekl skaut.

A vzhledem k tomu, že Flyers měli dřívější výběr, nabral Jágr i jeho rodina dojmu, že příští hokejovou zastávkou bude nepochybně Philadelphia.

Nebyla. V noci před draftem Hammarströma ostatní skauti Flyers přehlasovali a sáhli po Riccim. Švéd svou prohru obrečel a později říkal: „Kdyby si Flyers vybrali Jágra, určitě by už s ním měli pár Stanley Cupů navíc.“

Takhle je s ním získali Penguins, protože ani kluby před Pittsburghem Jágra nebraly. Dvojkou draftu byl kupříkladu Petr Nedvěd, u kterého však měl Vancouver jistotu, že bude k dispozici. Detroit ze třetí pozice zase nechtěl Evropana a tady skutečně mohl Jágr svým blafováním volbu částečně ovlivnit.

Jenže bezprostředně po draftu stejně útočník říkal, že se k týmu Penguins připojí až po prosincovém mistrovství světa dvacítek v Kanadě. K tomu se Kladno ohánělo smlouvou, kterou Jágr podepsal v šestnácti, a začalo se s Pittsburghem handrkovat o odstupném. Po několika schůzkách, navyšování částky, nakonec do stolu bouchl Jágrův otec a domluvilo se místo přemrštěných 750 tisíc dolarů kompromisních 200 tisíc.

Stejnou částku bral ročně i samotný Jágr. Manažer Patrick mu navíc řekl, že jestli bude otálet a připojí se k týmu až po Novém roce, kabina ho jen těžko přijme. Mladík ho poslechl, a tak už v polovině července se Jágr coby první Evropan v historii klubu hlásil do služeb Penguins. A úžasný příběh, který bude v neděli korunován vyvěšením dresu, se rozjel.