Jágr mě fascinoval, občas jsem zkoušel dřít jako on, hlásí Klapka z Kanady

Po snovém roce, kdy si poprvé zahrál v extralize, vstřelil v ní premiérový gól a dostal se až do národního týmu, si vysloužil i podpis dvoucestné smlouvy s Calgary Flames. Začátkem června odletěl do zámoří. Trénovat bude mimo jiné v Britské Kolumbii v městečku Kamloops na akademii NoBull Hockey Jana Ludviga. „Budu tam trávit celé léto a do Česka se už vracet nebudu. Snad až příští léto," říká.

Dal jste si předsevzetí, že v Calgary vydržíte za každou cenu?

Ano, i když vím, že může nastat situace, že bych nehrál. Tohle léto se proto chci soustředit jen na letní přípravu a hokej, abych pak na kempu byl co nejlepší a předvedl jsem, co umím a proč mě podepsali. Určitě tam chci ty dva roky zůstat a nechci se vracet zpátky do Česka. Zůstávám ale pokorný. Vím, že to bude hodně těžký, budou tam hráči světové úrovně. Jenže zdravé sebevědomí člověk mít musí, aby se tam mohl udržet.

Kolik procent si dáváte, že si NHL v příští sezoně zahrajete?

Netuším. Záleží, jak budu hrát. Ale myslím si, že právě Calgary má styl hry postavený na tvrdosti a agresivitě, což mi vyhovuje. Vím, že to nebude nic lehkého, ale určitě zabojuji, abych nějaký zápas dostal a popřípadě se tam i udržel. Chci se tam dostat! Ale nerad bych, aby to znělo nějak namyšleně, člověk si však musí dávat ty nejvyšší cíle, aby uspěl. A když budu jen na farmě, budu dělat maximum, abych se tam prosadil.

V zámoří to nezkoušíte poprvé, už jste působil v USA v týmu Tri-City Storm. Pomůžou tyhle zkušenosti?

Určitě. Strávil jsem tam rok a naučil jsem se anglicky. Po téhle stránce to budu mít určitě jednodušší. A hrozně moc mi tehdy otevřelo oči, když jsem viděl svoje spoluhráče. Zjistil jsem, že na sobě musím makat ještě víc.

Tehdy jste byl v zámoří sám, co nyní?

Teď budu sám jen dva měsíce, pak za mnou přiletí přítelkyně Eliška, uděláme si krátkou dovolenou, poznáme kanadskou přírodu. Jsem hrozně rád, že tu bude. Od té doby, co spolu žijeme, mi začal hokej jít mnohem lépe, než když jsem byl sám. Ona mi to i neustále připomíná, že co jsme spolu začali, jde mi to líp a líp. Asi je součástí mého hokejového vývoje. (usměje se)

Kdy jste s hokejem vůbec začal?

Když mi byly čtyři roky. Soused u nás na chatě měl malý rybníček, kam mě rodiče poprvé vzali. A pravidelně jsem ho začal hrát v nějakých pěti šesti letech, když mě strejda vzal na Kobru, kde hrál můj bratranec Tomáš.

Máte v rodině hokejové geny?

Právě, že vůbec. Táta hrál basketbal a ségra také.

Dokážu si představit, že vzhledem k vašim 202 centimetrům slýcháte otázky na basketbal často i vy. Je to tak?

Je to pravda, ale basketbal jsem nikdy ani nezkoušel. Jen hokej a fotbal, ale ten byl spíš doplňkovým sportem, abych dělal i něco jiného. Nakonec jsem se rozhodnul pro hokej. Bavilo mě to, byl jsem rád s kluky v šatně, a taky mi to celkem i šlo.

Kdy jste se tolik vytáhl do výšky?

Od malička jsem byl vyšší než všichni okolo, ale pamatuji si, že jeden rok v pubertě jsem vyrostl snad o 20 centimetrů. Jednu dobu to šlo fakt rychle.

Berete svou výšku jako výhodu?

Beru. Líp si podržím puk. Sice obratnost není kvůli ní úplně nejlepší, ale je na takové úrovni, že dokážu něco udělat i s pukem. Dřív v mladších kategoriích to bylo ještě výraznější. Byl jsem větší a tím pádem měl automaticky i větší sílu. Pro mě to tehdy byla velká výhoda a celkem jsem toho i využíval. Ale postupem času se to začalo vyrovnávat a mně došlo, že musím začít dělat něco víc než ostatní, abych dokázal hrát na nějaké úrovni a být jeden z těch lepších.

Co jste dělal navíc?

Začal jsem víc trénovat. Musím říct, že když jsem byl mladší, táta mě docela honil. Občas jsem byl fakt i naštvaný, že musím dělat něco, co ostatní nedělají. Teď jsem za to rád a děkuji mu za to. Zůstalo to ve mně.

Za poslední rok jste navíc trénoval s Radkem Dudou. Jak vám pomohl?

Nebojím se teď říct, že teď už je součástí mojí rodiny. Loňské léto jsme spolu trénovali každý den, na ledě i mimo led. Učil mě, co mám dělat, co nemám. Je to opravdu skvělý skill kouč. I když má dvě děti, trávil se mnou a obětoval pro mě veškerý svůj čas, často jsme spolu byli na ledě od sedmi ráno. Hrozně moc si toho vážím. Jde o člověka, který mi možná zachránil kariéru.

Ona někdy byla v ohrožení?

Když jsem přišel do Liberce, nebyl jsem nijak výrazným hráčem. Byl jsem ve čtvrtý lajně, hrál pět sedm minut za zápas. Ale zaslouženě, nebyl jsem lepší, abych týmu pomohl víc. Furt jsem však věřil, že jednoho dne se vše zlomí. Až jsem potkal jeho a on mě driloval a driloval. A najednou se to začalo projevovat a dostal jsem se do áčka Liberce.

Nepochybně se jedná o komplex dovedností, ale vyzdvihl byste něco, co vás posunulo nejvíc?

Třeba první tři kroky a cutbacky v pásmu. Když vyjíždíte a strhnete to zpátky a tlačíte se do brány. Tohle jsme dělali neustále. V NHL jsou cutbacky dost moderní. Naučil mě je a vím, že se to dá ještě zlepšit. Hodně mi pomohl i v tom, jak si ochránit puk a jak se vůbec pohybovat v útočném pásmu.

Před Libercem jste hokejově vyrůstal ve Slavii v éře Vladimíra Růžičky. Potkával jste ho na stadionu?

Když bylo v Praze mistrovství světa a byl jsem v mladším dorostu, byl u nás asistentem a trénoval s námi. Někdy to bylo záživný a vzpomínám na to v dobrém. Pan Růžička má rád, že když se někde něco pokazí, tak se pak vždy klikuje. Takže jsme vždy dělali několik set kliků za trénink... (usměje se) Ale asi to k něčemu bylo.

Jaké to bylo mít za trenéra kapitána olympijského zlatého týmu z Nagana?

Narodil jsem se dva roky po Naganu, ale samozřejmě se o něm mluvilo furt a neustále se připomínalo. Nejvíc si ho pamatuji z mistrovství světa v roce 2010, kdy jsme vyhráli zlato. Je to Pan trenér, i jako hráč toho hodně dokázal. Bylo fajn, že mě mohl trénovat a něco i poradit.

Z onoho MS si musíte pamatovat i Jaromíra Jágra, kterého jste v té době sledoval.

Samozřejmě asi jako každý kluk tady v Česku. Je to výjimečný hráč. Mě na něm fascinovalo, jak každý den dělá kliky a dřepy. Občas jsem zkoušel doma dřít každý den jako on a nebudu lhát a říkat, že jsem to vydržel tak dlouho jako on... Jeho přístup k hokeji je neskutečný. Stejně jako pracovní morálka, kdy je schopný jít si zabruslit ve dvě ráno. Je radost se na to dívat. Vzal jsem si z toho, že člověk musí trénovat víc než ostatní, aby byl lepší.

Taky jste někdy po nocích bruslil?

(usměje se) V takové pozici jsem nikdy nebyl, abych řekl rolbaři, aby mi ve dvě ráno přišel otevřít. Ale určitě jsem takhle párkrát ráno vstal a šel běhat nebo cvičit. Pan Ludvig vždy říkal: Když ostatní spí, tak se musí trénovat. Takže občas jsem takhle potrénoval ráno, nebo pozdě večer, ale opravdu jenom občas.

Smlouvu jste podepsal s Calgary, tedy posledním týmem, za který Jágr v NHL hrál. Má to pro vás nějaký význam?

Pro mě jde určitě o něco neskutečného, to je sen asi každého hokejisty. I předtím, když jsem ještě nebyl hokejově na takové úrovni jako v posledním roce, jsem si furt říkal, že to třeba jednou vyjde a budu hrát nejlepší ligu na světě. Teď jsem za Calgary hrozně rád. Kanada, hokejová země, kde tím všichni žijí, a všichni se o tam o hokej zajímají. Jsem rád, že si mě Calgary vybralo a můžu být v jejich organizaci.