Hrál se Sakikem i Stamkosem. Podceňovat Tampu se nevyplácí, říká Vrbata. A vzpomíná na nabušené Colorado

Komu vlastně budete fandit?

V tuto chvíli jsem fanoušek hokeje. Colorado jsem favorizoval od začátku sezony, ale klobouk dolů před tím, jak to zvládá Tampa. Takže jsem moc rád právě za tohle finále.

Můžou mít Avalanche výhodu v tom, že jsou víc hladoví a mají víc hráčů schopných rozhodovat?

V play off není možné Tampu podceňovat. Ti vědí, jak to hrát. Když to přirovnám k extralize, tak jsou trochu jako Třinec. Občas to třeba moc dobře nevypadá, ale stejně to zvládnou. Ondra Palát teď hraje neuvěřitelně. Kučerov, Hedman... Vědí, jak toho úspěchu dosáhnout.

Ale Colorado vypadá našlápnuté.

Mají skvěle sestavený tým. Makar je asi nejlepší bek NHL a jeden z nejlepších hráčů celkově. Do toho MacKinnon, Landeskog, Rantanen. Ale mají tam další hráče, co jim ty góly dávají, jako Lehkonen, Compher. To je strašně důležité, což loni ukázala i Tampa, které výborně zahrály třetí a čtvrtá lajna.

Mít v brance Vasilevského ale asi bude výhoda Lightning, nemyslíte?

Fantastický gólman, ale Kuemper s Pavlem Francouzem jsou schopni to odchytat taky na vysoké úrovni.

Ze současných aktérů finále jste byl v Tampě krátce spoluhráčem s nynějším kapitánem Stevenem Stamkosem, jedničkou draftu 2008, považovaným tehdy za generační talent.

Tampa ale ještě nebyla zdaleka na takové úrovni jako nyní. To se změnilo s příchodem nového majitele. A pak s angažováním Stevea Yzermana na pozici generálního manažera. Sice už v klubu pár let není, ale jsou tam lidi, které do klubu přivedl. To on tam položil ten základní kámen a pořád je tam cítit jeho rukopis. A co se týká Stamkose, zdá se mi, že jde taky trochu v Yzermanových stopách. Nejdřív to byl vynikající střelec, který se postupně stával komplexnějším hráčem a teď je z něj lídr.

V Coloradu jste hrával s jejich současným manažerem Joe Sakikem. Co jste po draftu říkal na to, že jdete do jednoho z nejlepších týmů NHL?

Vzali mě po mé první sezoně v juniorce. Myslel jsem si, že bych mohl přijít na řadu někde na pomezí druhého a třetího kola. Jenže tehdy byla poptávka spíš po velkých a silových hráčích, což jsem v 18 rozhodně nebyl. Nakonec mě Colorado draftovalo až v sedmém kole, ale i tak jsem byl nadšený. Když se podíváte, kdo tam šel ze 7. kola se mnou (např. Martin Erat, Henrik Zetterberg), tak máme dohromady víc zápasů v NHL než hráči vybraní v prvním kole. Pokud tedy odečteme Sediny (směje se). To ale jen dokazuje, že nakonec nezáleží, ve kterém kole si vás někdo vybere. Vidíme to i teď, že do NHL míří řada kluků, co draftem ani neprošla.

Nebál jste se obří konkurence?

Je pravda, že Avalanche byli naprostá špička. V naší konferenci ještě s Dallasem a Detroitem. Na Východě dominovalo New Jersey. To byla taková velká čtyřka. Ale za Colorado jsem byl hrozně rád, jelikož jsem jako kluk obdivoval právě Sakika a sbíral jsem jeho kartičky.

Pavel Francouz říkal, že když ho viděl osobně poprvé, měl pocit, že potkává filmovou hvězdu. Taky na vás tak působil?

Pamatuju na první kemp, když nás rozdělili do tří mužstev, která pak hrála i mezi sebou. Hledal jsem se v sestavě a koukám, že jsem na křídle u Sakika. Což bylo něco neuvěřitelného. Když jsem se pak z AHL dostal nahoru do prvního mužstva, přijel jsem z farmy v Hershey do hotelu v New Yorku. Řekli mi číslo pokoje, kde budu bydlet a když jsem se tam podíval na tašku mého spolubydlícího, bylo na ní napsáno: Sakic... Takže já s ním mám docela dobré historky.

Bral vás jako nováčky i na večeře, které pak uhradil?

Jednou nás vzal na večeři i k sobě domů. Jenže já měl v té době takový respekt, že jsem si to vlastně ani neužil. Jedna věc je tlak na to, abyste se v takovém týmu udrželi. A pak jsou tu mezilidské vztahy. A jako mladý kluk jsem měl před těmi hvězdami, co jsem vídal v televizi docela ostych. Pro moji další kariéru to ale bylo super, že jsem ty nejlepší hráče potkal tak brzy.

Je pravda, že Avalanche tehdy měli skoro All-Star tým.

Přesně tak. Žádné platové stropy nebyly. A kromě Sakika tam hráli Peter Forsberg, Rob Blake, Adam Foote, Patrick Roy. Na kempech jsem se potkal i se Sandisem Ozolinšem a Rayem Bourquem. Tehdy tam každý rok byli maximálně jeden dva mladí hráči. Před námi Milan Hejduk a Chris Drury, pak Martin Škoula a Alex Tanguay. A pak jsme se tam objevili my s Vencou Nedorostem. Všechny ty hvězdy nás braly, pro ně jsme nebyli konkurence. Horší to bylo s hráči, kteří byli na rozhraní farmy a prvního týmu.

Sakic vždycky vystupoval jako příkladný kapitán. Platí to do puntíku?

Byl to profesionál se vším všudy, seděl jsem vedle něj i v kabině. A navíc hrál hokej, který jsem měl vždycky rád. On si ten puk chtěl nahrát, kdežto třeba Forsberg si puk vzal, projel s ním celé hřiště a hodil vám to před prázdnou branku. Ale se Sakikem jsem si rozuměl podobně dobře jako později ve Vancouveru se Sediny, nebo s Martinem Hanzalem a Rayem Whitneym ve Phoenixu.

V Coloradu jste zažil i tu legendární rivalitu s Detroitem. Jak na to vzpomínáte?

Sám jsem se nikdy nepral. Ale pamatuju, že jednou se to na ledě řezalo, tak jsem si v duchu říkal, s kým bych se tak mohl porvat. Možná tak maximálně s Larionovem (směje se). Teď jsem ale viděl trailer na dokument právě o rivalitě Colorado versus Detroit. A na to se strašně těším.

To nejste sám. Hned ve vaší první sezoně v NHL jste se v roce 2002 ocitl ve vaší kariéře asi nejblíž Stanley Cupu. Jenže právě Detroit vám pokazil radost.

Ve finále konference jsme vedli nad Red Wings 3:2 na zápasy a šesté utkání jsme hráli doma. Jenže jsme ho prohráli 0:2. A u nich už nás přejeli. Z Východní konference šla tehdy do finále Carolina. Škoda. Tehdy jsem si ale říkal, že budu hrát finále každý rok. Jenže další sezonu mě Colorado vyměnilo a já si pak zahrál play off až za osm let...

Součástí Avalanche jste byl od draftu čtyři roky. Bral jste Denver jako svůj druhý domov?

Je to tak. A vydrželo mi to vlastně do doby, než jsem šel do Phoenixu, kde jsem s pauzami strávil sedm sezon. Když jsem končil, tak jsem i psal lidem z Avalanche, kteří mi dali šanci. Ať to byl generální manažer Pierre Lacroix, kouč Bob Hartley, nebo Michel Goulet, který se na mě jezdil dívat do juniorky. A taky jsem měl štěstí, že mi v klubu prošlápli cestu Milan Hejduk s Martinem Škoulou.