GLOSA: Jak jsem zval šampiona Stanley Cupu, který přitahoval puky i smůlu

„Rozhodl jsem se poprvé poslechnout tělo a netlumit všechny projevy bolesti nějakými prášky,“ pověděl Francouz v hotelu v pražských Dejvicích.

Ve třiatřiceti letech po vleklých zdravotních potížích nadobro odkládá betony s lapačkou. Loučí se olympionik, bývalý gólman hokejové reprezentace číslo jedna, vítěz extraligy nebo bájného Stanley Cupu.

Na tiskové konferenci se novinářům promítaly slavné okamžiky z jeho kariéry, vzpomínalo se na zábavné i složité chvíle. Při zmínce o Francouzovi si nevybavím skvělé zákroky, ale přemýšlivého, milého, zábavného, ale především přirozeného společníka z letních rozhovorů, které dokládaly jeho vývoj a vlastně docela i podivnost doby.

Začali jsme se potkávat od srpna 2018, když se chystal poprvé do USA.

V osmadvaceti se v Čeljabinsku stal nejlepší gólman KHL a z Petrohradu odmítl luxusní nabídku, s níž by zabezpečil po zbytek života sebe i rodinu, která se mu už rozrostla o dcerku Claudii. On si ale vybral nabídku z NHL, kde na něj čekala farma Colorada. „Rozhodla touha si splnit dětský sen,“ vysvětloval.

Netrpěl manýry. K povídání si v restauraci na plzeňském zimáku objednal z poledního meníčka rýži s kuřecí směsí, kterou zaplatil i mně.

Naprosto přirozeně, tak nějak Francouzovsky, vyplynulo, že za rok jsem na menu zval já.

Zatímco baštil rybu, vykládal majitel propadlé pilotní licence nadšeně o létání po Americe i o vidině, že po ročním farmaření s ním Colorado Avalanche počítá v NHL.

Další velkou osobní rozpravu nám zhatila pandemie. V létě 2020 jsme se spojili jen po telefonu, protože ho vedení soutěže s dalšími stovkami hokejistů nahnalo do neprodyšné bubliny, kterou tvořily hotelový komplex a hala. „Zatím nám nedochází, že jsme omezeni na svobodě,“ hlásil trochu rozverně před covidovým play off do sluchátka už coby stabilní gólman Colorada se slušnými statistikami.

O rok později už u kafe v Plzni přibližoval, jak ho zlobí zdraví. Měl po třicítce a místo hokejových zákroků počítal spíš ty operační. Obě kolena, obě kyčle. K tomu bolavý kotník, covid, otřes mozku, další bolístky snad raději ani nezmiňoval.

Mrštný gólman nepřitahoval jen puky, ale dost i smůly. V sezoně se dokonce zranil, když jen seděl při zápase NHL na střídačce jako náhradník. Zbloudilý puk ho nepříjemně trefil pod oko a on hned pádil na ošetřovnu.

Slova o smůle možná z určitého pohledu vyzní nepatřičně. Možná jeho chorobopis byl vydatný, ale to i seznam úspěchů.

Tohle nazývat smůlou? Na jaře 2015 vychytal Litvínovu historický titul. „Bez něj bychom ho neuhráli,“ zavzpomínal pro Sport.cz tehdejší kouč Radim Rulík, jenž nyní velí reprezentaci.

V ní Francouz absolvoval čtyři šampionáty, tři jako jednička. V roce 2018 také sahal s nároďákem po olympijské medaili. Válel v předválečné Kontinentální lize, po níž se v pokročilém věku prosadil i v NHL.

Docela slušná vizitka na brankáře, kterého kdysi musel kvůli zaostalému tabulkovému odstupnému za víc než milion korun vysvobodit z mateřské Plzně jeho otec. Bez něj a restartu v prvoligovém Ústí by se český sport o žádném brankáři Francouzovi nejspíš nikdy ani nedozvěděl.

Mimochodem, kvůli tátovi i dalším členům rodiny se Pavel po rozhovoru ještě ozýval. Zajímal se, kdy text vyjde. „Abych věděl, kdy mají naši koupit noviny,“ vysvětloval se smajlíky.

Veškeré nástrahy překonával, pomáhala mu pokorná povaha. Byl zlatá duše. Ač později spíš marodil, než chytal, Colorado mu nabídlo nový a docela štědrý kontrakt.

Byla to ukázka, jak si ho vážili nejen jako gólmana. Ve vysoce konkurenční branži byste snad nenašli člověka, který by řekl nepěkné slůvko o Francíkovi.

V zámoří jeho přezdívku trochu upravili a nejspíš ještě teď nejednomu fandovi Colorada duní v uších skandování hromového: „Frankie! Frankie!“

Český oblíbenec předloni při tažení do finále Stanley Cupu zastoupil zraněného kolegu Kuempera, čímž zásadně přispěl Avalanche k zisku nejcennější trofeje hokejového světa.

Po úžasném vyvrcholení sezony a oslavách v Denveru i rodné Plzni jsme setkali naposled. Trochu jsme se ztratili v tom, kdo byl v kavárně na řadě s platbou útraty. Vymínil jsem si, že zní jako dobrá historka, když pozvu šampiona NHL.

„Příště to je na tobě.“

Mezitím jsem změnil redakci, ale ještě větší přestup se uskutečnil u Francíka. Pokud se poštěstí a nastane nějaké příště, nebudu už zpovídat brankáře Francouze, ale spíš pokecám s kolegou Pavlem. Při šampionátu v Praze si střihne roli televizního experta.

Hezký důchod, šampione!