Děláš si srandu? nevěřil otec. Aneb jak se sen českého mladíka o NHL změnil za tři hodiny v realitu

Abych řekl pravdu, nečekal jsem, že se dočkám takhle brzo. Ale bylo to kuriózní i kvůli tomu, že se mi o tom zdálo.

Den předtím, než mě Ottawa povolala, jsem měl sen, že sedím v její kabině (směje se). Celkem vtipné a zároveň neuvěřitelné, že se to druhý den tři hodiny po probuzení vyplnilo.

Na dopoledním rozbruslení jsem byl ještě v pohodě, jenže jak pak před zápasem přišly mítinky a porady, padlo to na mě. Při prvním buly se to na střídačce zase zlepšilo, ale když jsem šel poprvé na led, zase mě nervozita přepadla. Hlavně jsem si říkal, abych neudělal nějakou chybu v defenzivě.

Obrovsky mi pomohli kluci v kabině. Na mně bylo, abych si dostal do hlavy, že to zvládnu, že je to jen zápas, kterých už jsem odehrál spousty. Jenže i když si to stokrát říkáte, stejně jste nervózní. Vždyť o NHL sníte celý život a teď se vám najednou ten sen splnil. Za žádnou cenu jsem si ho nechtěl pokazit.

Jenže těsně předtím jsem byl tak strašně moc namotivovaný, že mě rozhodčí vyhodil z buly. Naštěstí ho pak spoluhráč vyhrál na mě, já dal puk na Phaneufa a ten hezky překonal Michala Neuvirtha, který nic neviděl. Fantastický pocit, na který nikdy nezapomenu. Navíc mi to do zbytku zápasu strašně moc pomohlo, víc jsem si věřil.

Kluci ho hned nesli na střídačku. Po zápase jsme si všichni dělali společnou fotku a hlavní kouč mi puk předal.

Vždycky udělá radost, když o vás kdokoliv řekne něco hezkého. Samozřejmě i jeho slova se ke mně hned dostala, protože mamka čte úplně všechno a hned mi to přeposílá.

Hned jsem jim to psal a táta si myslel, že si dělám srandu, tak mi pro jistotu volal, aby se ujistil, že je to pravda. Poznal jsem na něm i na mamce, jak jsou obrovsky šťastní, že se mi ten sen o NHL splnil. Přál bych si, aby byli v Ottawě při zápasu na stadiónu, ale takhle narychlo bohužel přiletět nemohli.

Taky jsem si myslel, že koukají na celý zápas, jenže videopřenos z něj nemohli nikde na internetu najít. Takže si museli vystačit s textovým on-line přenosem. Jsem šťastný, že jsem splnil sen nejen sobě, ale hlavně i jim. Že jsem jim alespoň takhle mohl vrátit tolik dřiny, kterou do mě dali a co všechno pro mě obětovali.

Když jsem byl mladší, měl jsem tréninky od šesti ráno a oni se mnou vstávali, a navíc chodili do práce. Táta do toho ještě v Praze kvůli mně a bráchovi (Adam Chlapík se rovněž věnoval hokeji) postavil fitness centrum, abychom se mohli zlepšovat, čehož si obrovsky cením. Když jsem pak v dorosteneckém věku musel odejít ze Slavie do Liberce, rodiče za mnou pořád jezdili a dodávali mi obrovskou podporu. I v mých šestnácti, kdy mě pustili do Kanady. Právě i kvůli nim bych si přál, abych ještě dostal v NHL šanci a mohli mě vidět naživo.

Přímo neskutečná! Odmala jsem byl zvyklý, že mamka za mě dělala prakticky cokoliv. V začátcích to bylo hodně náročný, trápil jsem se, do toho jsem vůbec neuměl anglicky. S rodiči jsem byl každý den na telefonu a snažili se mě podpořit, když jsem na tom byl blbě.

Moc. V prvních dvou měsících, kdy jsem se anglicky nedokázal domluvit, se se mnou spoluhráči vůbec nebavili. Možná i chtěli, jenže neměli o čem. Přepadávaly mě slabší chvilky, ale postupem času jsem si na život v Kanadě začal zvykat, srovnal jsem se a najednou to bylo úplně v pohodě. Dneska žiju v baráku se třemi spoluhráči, sami si vaříme, pereme a perfektně spolu vycházíme. Když se za svým rozhodnutím odejít v tak brzkém věku do zámoří ohlédnu, strašně moc mi to do budoucna pomohlo. Kdybyste se mě teď zeptal, jestli bych to udělal znova, vůbec bych nepochyboval.

Strašně mi pomohlo, že jsem hned od začátku denně docházel na tři hodiny angličtiny. Navíc jsem za tři roky svého působení v juniorce neměl za spoluhráče jediného Čecha, takže jsem se pořád musel bavit anglicky.

Když mě v roce 2015 Ottawa draftovala pro NHL, věděl jsem, že se zase vrátím do juniorky. Stejně ale přišlo takové uspokojení, kdy jsem si začal myslet, že teď už to půjde samo a budu dominovat. Jenže to nešlo. A přišel mítink s Ottawou, na kterém mi řekli, že jestli budu takhle pokračovat, smlouvu se mnou nepodepíšou.

To sice ano, na druhou stranu jsem si všechno přebral v hlavě. Věděl jsem, že takhle by to dál nešlo. Uvědomil jsem si, jaký mám sen a co všechno pro něj musím udělat. Hned ta další sezóna byla parádní a v prosinci loňského roku jsem se dočkal podpisu tříleté nováčkovské smlouvy s Ottawou.

Spoustu věcí, začalo to tréninkem a pokračovalo jídelníčkem. Měl jsem dietu, o kterou se mi starala mamka. Vždycky jsem byl takový, že jsem se chtěl dobře najíst, a to mi stačilo. Po změně jsem se začal stravovat pravidelně v daný čas, navíc zdravě a vynechal jsem potraviny s lepkem. Hodně jsem zhubnul, ale nabral svalovou hmotu a cítil jsem se mnohem svěžejší. Začal jsem i líp spát a po probuzení jsem byl svěžejší.

Vždycky to je zklamání, protože tam chcete zůstat co nejdéle. Ale nečekal jsem, že v prvním týmu zůstanu celou sezónu, vždyť je mi dvacet let. Beru to naopak pozitivně. Na farmě hraju osmnáct až dvacet minut za zápas a vím, že když se mi bude dařit, může přijít další šance.

Přesně tak. Když vidíte život na farmě a v NHL, o to víc máte chuť bojovat a makat o další šanci. Chci všem dokázat, že jsem na farmě ten první, kdo si zaslouží být v případě jakéhokoliv problému povolaný nahoru.