Co když ráno nevstanu z postele? Otázka, která po otřesech mozku neděsí jen Voráčka

Voráček je tak dalším na dlouhém seznamu hokejistů, kteří se stali „obětí" tuze krásné, leč zároveň také tvrdé hry, při níž nejsou otřesy mozku po různých střetech a srážkách ojedinělou záležitostí. Však i 33letý ryšavý útočník přiznává, že v minulosti prodělal až osm velkých otřesů mozku, k tomu také několik menších.

„Mohu žít normální život, ale stále mám symptomy související s posledním otřesem mozku i těmi z předchozích let. Ty bych si ale rád nechal pro sebe. Možná přijde den, kdy se víc otevřu, ale teď ne. Mít otřes mozku není nic příjemného, ale není to se mnou zase tak špatné," uvedl.

Jsou to lehce uklidňující slova, jenže zároveň varovná. A představují ono riziko, které Voráčkovi hrozí, pokud se vrátí na kolbiště, a to navzdory skutečnosti, že by od lékařů dostal zelenou. Otřesy mozku jsou totiž letitým hokejovým strašákem a existuje mnoho příkladů, kdy znenadání stoply hráčovu kariéru. Stačí jen pár jmen: Eric Lindros, Pat LaFontaine, Chris Pronger, Keith Primeau, ale i Češi Petr Svoboda, Jiří Hudler, Aleš Hemský či Radek Martínek.

„Kdo to nezažil, nepochopí," popisoval kdysi Martínek. Při rekonvalescenci si nemohl hrát s dětmi, trpěl při jízdě autě, protože mu míhající stromy a domy způsobovaly nepříjemné potíže. Petr Svoboda zase nemohl sledovat tenisáky, které si pinkaly dcery přes síť. „Koleno, rameno nebo kotník vyléčíte přes léto. Ale hlava? Léto nemusí stačit. A může to mít vliv na zbytek života," řekl hvězdný útočník Brendan Shanahan.

Jinou hvězdu dokonce potíže po otřesu mozku dohnaly do léčebny, kde se jinak starali o vojenské veterány. Johana Franzéna ale následky otřesu vyřadily z běžného života. Trápily ho bolesti hlavy, poruchy soustředění, závratě i neustála únava. Trpěl nespavostí, podrážděností a frustrací. „Život s mužem, který má takové problémy, není jednoduchý. Připomíná horskou dráhu, ale dělám všechno pro to, aby se to zlepšilo," svěřila se před čtyřmi lety Franzénova manželka Cissi. A sám hráč přiznal: „Občas se mi rozpadá celý svět. Můžu jen ležet v posteli a brát antidepresiva."

Tento postkomoční syndrom navíc (nejen) u hokejistů není výjimečnou záležitostí. Třeba v září publikoval kanadský neurochirurg Charles Tator výzkum, v němž oslovil 87 hokejistů, kteří mezi 10. a 18. rokem prodělali otřes mozku. Výsledek? „Hned 70 z 87 dotazovaných mělo posttraumatické komplikace," stálo v textu Canadian Journal of Neurological Sciences.

To je varovné číslo, které dokonce v Kanadě rozvířilo debatu, zda by neměla mít mládež do 18 let v hokeji zakázané bodyčeky, aby se zmenšilo riziko otřesu mozku.

Koneckonců i Voráček v náznacích mluví o různých symptomech. A když se hned po svém posledním zranění svěřoval Ricku Nashovi, který ukončil kariéru právě kvůli přetrvávajícím příznakům otřesu mozku a teď je v Columbusu ředitelem hráčského rozvoje, jako by hleděl do zrcadla. „Měl jsem pocit, že mluvím se sebou samým. Měli jsme oba stejné myšlenky a stejné názory na věci. Prošel si se svými problémy právě tím, čím jsem si prošel i já s těmi mými," přiznal Voráček.

Ne, následky otřesů mozku nejsou v hokeji úplné tabu. I proto se hokej za poslední roky výrazně proměnil, snaží se hráče na ledě svými pravidly víc chránit. Na druhou stranu ale třeba vedení NHL problémy, s kterými se postižení hráči po kariéře potýkají, přehlíží.

„Jakubovi přeji jen to nejlepší. Gary Bettman (šéf soutěže) popírá spojitost mezi kumulativními nárazy hlavy a CTE. NHL hráče neinformuje o nebezpečnosti nárazů do hlavy, které jsou běžné při zápasech, a mohou v později v životě vést k CTE nebo jiným neurokognitivním poruchám," napsal v pondělí jen krátce po Voráčkově mediálním výstupu renomovaný hráčský agent Allan Walsh.

Za těmi třemi písmeny CTE se skrývá onemocnění jménem chronická traumatická encefalopatie, neboli boxerská demence. Zjednodušeně jde degeneraci mozku a postupnou ztrátu paměti, které vyvolaly údery do hlavy z minulosti. Liga amerického fotbalu NFL dokonce v roce 2013 musela svým hráčům vyplatit odškodné ve výši 765 milionů dolarů, protože před nimi kryla nebezpečnost otřesů mozku.

O něco podobného se později pokusili hokejisté, ovšem s vedením NHL se domluvili na mimosoudním vyrovnání ve výši 19 milionů dolarů, což pro každého postiženého hráče znamenalo 22 tisíc dolarů. Navíc vedení soutěže nikterak nepřiznalo vinu, jen řeklo, že dohoda je pro dobro obou stran. „Řekněme, že jste skončili v 35 letech, vaše symptomy se ještě plně neprojevují. Stane se tak až za deset let, doktor vám řekne, že to máte z hokeje a vy si uvědomíte, že jste se vzdali práva udělat s tím něco pro 22 tisíc dolarů, kdy se s vámi NHL vyrovnala," varoval tehdy právník Gene Egdorf.

Na druhou stranu hráči do zápasů vstupují dobrovolně, často návraty po zranění uspěchají, riskují. Však i Voráček v pondělí přiznal: "Jako hráč se snažíte dělat vše pro brzký návrat na led. Zvlášť ještě jako mladému vám chybí soudnost. Všechna ta rozhodnutí o tom, jak a kdy se vrátím do hry, byla ponechána na mně. A já měl vždy pocit, že když se vrátím na led a normálně se do všeho zase zapojím, problémy odezní. Většinou to tak i bylo. Tentokrát ale ne."

I pro normální život v budoucnosti teď musí setsakramentsky zvážit, zda má cenu se za pár měsíců vrátit na led. Zda ta krásná, leč tvrdá hra stojí za riskování a možné strasti. Voráček to ví. „Když to nepůjde, abych znovu hrál, nebo mi to zakážou, tak prostě půjdu dál a budu dělat něco jiného."

Dojde k tomu?