Český talent bojuje na farmě Islanders a říká: Cestou ze zimáku počítám bezdomovce

Přechod pro mě nebyl až tak těžký, protože ve Finsku se hraje taky na užších kluzištích. Horší to bylo, když mě povolali z Worcesteru v East Coast do AHL. V Bridgeportu jsou hráči přece jenom vyspělejší, rychlejší, zdatnější a umějí to trošku líp s pukem. Svůj první zápas v AHL jsem chytal na konci října v Hartfordu, za který nastoupil i Filip Chytil. V prvních minutách jsem se rozkoukával. Hrozně mi ale pomohly tréninky. Při střelách se soustředím na malé detaily a člověk nemůže nic ošidit, protože v AHL vás za to hráči hned potrestají.

Start byl výborný. Chytal jsem v úvodních dvou utkáních sezony a obě jsme vyhráli (5:1 a 3:2 po nájezdech). Poslali mě do Worcesteru, abych měl zápasové vytížení a rozehrál se. Potrénoval jsem tam a po necelém měsíci se vracel zpět do Bridgeportu.

O jedno místo v zápase bojují tři gólmani. Já, Fin Gibson a Kanaďan Coreau. Kdo bude v sestavě, nám většinou řeknou den nebo dva před utkáním. Nevím, podle čeho se trenéři rozhodují, přijde mi to trošku nahodilé. Gibson má pozici asi nejsilnější, chytá tu už delší dobu a kouč ho zná. Coreau má zase hodně zkušeností. Snažím se využít šance v bráně na maximum a říct si o další. Zatím jsem chytal v šesti utkáních. Člověk tady musí mít ostrý lokty, aby docílil, čeho chce. Tohle jsem se už trochu naučil. Prostor si ale musím vybojovat i na tréninku. Na všech makám, snažím se furt zlepšovat a jsem trpělivý. Této cesty se držím.

Nejvíc se bavím s Jaredem Coreauem. Zároveň je ale prostě znát, že gólmanům tady jde o hodně. Bojujeme o místo a budoucnost v organizaci, takže si všichni od sebe držíme odstup a soustředíme se každý sám na sebe. Parta v kabině je ale výborná. I když jsme měli šňůru osmi porážek, nálada byla pořád dobrá.

Nevím, jak je to jinde, ale když jsem začínal v ECHL, Terreri tam jezdil na dva tři tréninkové dny a k tomu ještě sledoval zápas. Práce s ním je super. Do Bridgeportu občas jezdí na utkání i šéftrenér brankářů Islanders Mitch Korn, i s ním jsem hodně v kontaktu. Zároveň máme rozbory videa. Když se mnou Terreri nemá možnost analyzovat zápas, Korn ke každé situaci namluví komentáře, co z jeho pohledu bylo dobře a co naopak šlo udělat jinak nebo líp. O gólmany je tady fakt výborně postaráno a nemůžu si na nic stěžovat.

Vždycky se zabavím třeba knížkou, pustím si film nebo poslouchám písničky. Nejvíc jsme zatím jeli šest hodin autobusem. Nováčci sedí při cestě po dvou, což někdy není úplně příjemné. Oproti jiným týmům máme ale výhodu, že většina tripů je blízko. Na vzdálenější zápasy se už lítá.

Zpočátku to byl rozdíl. Poslouchal jsem finskou angličtinu a najednou se bavil přímo s rodilými mluvčími. Američané mluví rychleji, zvykal jsem si, ale teď už mi to potíže nedělá. Nejdůležitější je, že pořád komunikuju. Vyjma hovorů s rodinou nebo kamarády musím mluvit anglicky celý den, což mi ale nevadí.

Neříkám, že bych nebyl šťastnější, kdybych tu nějakého měl. V Lahti jsem hrál s Hynkem Zohornou a pobyt ve Finsku mi se svojí nyní už manželkou strašně ulehčil. Měli jsme tam českou pohodičku a trochu tady na ni vzpomínám. Češi jsou i povahově jiní než Američani. Nejvíc mi chybí asi český humor. Máme ho jiný a je mi zkrátka bližší.

Ano. Paní pokojská nám skoro denně uklízí, ustele, nosí ručníky...Můžu si tady taky uvařit a postel mám dobrou, což je pro mě nejdůležitější (úsměv). Ve Worcesteru se naopak bydlí na koleji v bytě většinou po čtyřech. Každý má svoji ložnici a koupelnu, společná je pak kuchyň s obývákem. Je tam výbornej kolektiv, sledovali jsme spolu zápasy NHL nebo filmy. Kluci mi hrozně drží palce, když jsme hráli v Providence, dva z nich se za mnou přijeli podívat. Podporujeme se na dálku, každý den si píšeme, jak se daří a tak...

Tohle město je kapitola sama pro sebe. Není na nějaké procházky nebo chození po památkách. Vládne v něm vysoká kriminalita, je tu poměrně velké množství lidí bez domova. Když je tma, nevyplácí se tam chodit po ulicích. Všichni hráči bydlí mimo Bridgeport a žádný z nich v něm netráví čas víc, než musí. Do svého hotelu se dostanu autem od zimáku asi za patnáct minut. Nachází se uprostřed lesíka, ale nejdůležitější věci mám blízko. Třeba obchod.

Musím zaklepat, ale naštěstí ne. Ani jsem nebyl ničeho svědkem a doufám, že to tak i zůstane. Se spoluhráči jsme si ale vymysleli hru. Počítáme, kolik bezdomovců uvidíme cestou ze zimáku na hotel. Já mám osobák dvanáct. (úsměv)

V porovnání s Finskem mi tréninky přišly o hodně jednodušší, ať už na ledě nebo na suchu. Možná i tím, že jsem přijel dobře připravenej. Cítil jsem se skvěle fyzicky i psychicky. Trenéři Islanders říkali, že jsem udělal velký progres. Dali mi šanci v půlce přípravného zápasu s Philadelphií, kde jsem dostal jeden gól od Davida Kašeho. Pak mě poslali na farmu, s níž jsem ale počítal, protože Varlamov i Greiss mají v Islanders velmi silnou pozici.

Na kempu jsem se s ním bavil asi nejvíc. Výbornej kluk, bez problémů mi na cokoliv odpověděl. Pozoroval jsem, jaký důraz klade na ledě na malé detaily a nevypustí žádnou střelu. To se mi moc líbilo.

Výborně. Kluci jsou pokorní, skromní, pracují a zároveň je s nimi i zábava. Všichni makají, což v obrovské konkurenci ani jinak nejde. Kdyby něco vypustili, můžou sbalit věci a jít jinam. Pro mě jedině dobře, že jsem zkusil chytat puky hvězdám. Jedině tak se můžu posunout dál.

Samozřejmě pěkný pocit, nebudu zastírat (úsměv). Jsem fakt rád, že se mi splnil jeden ze snů, i když to byly jenom tréninky. Když je člověk téhle úrovní blíž, tak vidí, že je před ním pořád hodně práce, aby se těmto klukům vyrovnal. Je to závazek a obrovská motivace, abych s nimi v kabině Islanders taky jednou seděl.