Článek
Když jste v září 1989 s Flames do Prahy přiletěli, měl jste nějaké tušení, jaké změny tu za dva měsíce proběhnou?
To se musím přiznat, že neměl. Považoval jsem vůbec za úspěch, že se mi podařilo, ve spolupráci s dalšími lidmi z tehdejší hokejové federace a generálním manažerem Flames Cliffem Fletcherem, dostat sem tým, který ten rok vyhrál Stanley Cup. Začali jsme tréninkovým kempem tady v Praze a vyjeli jsme pak ještě na utkání do Petrohradu a do Moskvy. Že bych ale čekal, že se změní režim, to tedy opravdu ne.
Ten první impuls, aby se Calgary objevilo v Československu, byl tedy z vaší hlavy?
Bavili jsme se po sezoně, co tréninkový kemp, tak jsem říkal: Pojeďte se podívat do Prahy, většina z vás tam nikdy nebyla a Cliff to vzal za své. Kontaktoval lidi z Československého hokejového svazu a pak už to bylo na nich. Ale tu prvotní myšlenku jsem tomu dal já.
Nebyli vaši spoluhráči z cesty za železnou oponu nervózní? Nebáli se trochu?
Té první části se nebáli. Báli se té druhé, cesty do Sovětského svazu. Vždycky, když tam byly amatérské kanadské týmy, tak měly problémy s vodou, s jídlem... Já je ale uklidnil, že Prahy se bát nemusejí. Taky si to tady řádně užili.
Vybavuju si, jak jste to v Praze svou přítomností doslova rozsvítili.
Exoti... Už jen na trénink přišlo snad tři tisíce lidí. Všichni to chtěli vidět. Byla to pro ně úplně nová věc. Pár přenosů se snad vysílalo v roce 1989 z finále Stanley Cupu, díky tomu, že jsem tam hrál já... Jinak to bylo naprostý novum. A lidi byli nadšení, což jsem předpokládal. Díky tomu jsem si udělal docela dobré jméno v klubu, i u majitelů, kteří sem taky přiletěli. A pomohlo mi to taky v týmu.
Protáhl jste spoluhráče svými oblíbenými místy?
Dopoledne trénink a odpoledne jsme byli vždycky jako tým na prohlídce Prahy. Ať už pěšky, nebo jsme jezdili autobusem. Měli jsme svého průvodce, který se týmu věnoval po téhle stránce. Takže Pražský hrad, Karlův most a tyhle klasiky... To město v té době bylo trochu šedivé, ale všichni byli nadšení, že pivo stálo 2,50, nebo 3 koruny, vlastně pár centů. Fungovali tady veksláci, u kterých si vyměnili 100 dolarů a žili za ně po hospodách celý týden. Ten dojem z Prahy měli všichni vynikající, hlavně z té atmosféry, která kolem toho panovala. V Praze navíc ještě nebyly manželky, které pak přiletěly za spoluhráči až do Ruska...
Jakub Voráček mluvil o tom, jak ho zavalují žádosti o vstupenky na poslední chvíli, tehdy to asi bylo podobné.
No tak samozřejmě. Člověk se snaží každému vyhovět. Ozývají se vám lidé, které jste neviděl pět nebo deset let. Jéé, nazdar, neměl bys náhodou ještě dva lístky? To si dovedu představit, že to pro Kubu musí být peklo. Je to nepříjemný, měl by se soustředit, ale patří to k tomu. Tak to holt vydrží těch pár dnů.
Jaké to pro vás vlastně bylo být součástí nejlepšího týmu světa?
Vyhrát Stanley Cup je obrovsky těžké, urvat čtyři série na čtyři zápasy, to není náhoda. Tam se musí sejít spousta věcí. A když už to někdo vyhraje, tak si opravdu může říct, že je nejlepší. Každý si může tvrdit, co chce, ale tak to je. Šestnáct vítězství potřebujete na titul, to je nejtěžší klubová soutěž ve sportu. Neznám nic těžšího. Turnaje na pár zápasů se s tím nemůžou srovnávat. Já to považuju za moment, kdy jsme opravdu byli tím nejlepším klubovým týmem světa.
V Praze jste ale oba své duely s reprezentací Československa prohráli. Zaujali hráči jako Hašek, nebo lajna Jágr, Reichel, Holík vaše trenéry?
To byla jejich první reprezentační akce. O nich se už ale vědělo, Reichel byl ten rok dokonce draftovaný do Calgary. Vědělo se, jaký mají talent a taky to proti nám ukázali. Bylo vidět, že mají budoucnost v NHL, navíc se jim to za pár měsíců otevřelo a další rok mohli odejít.
Jakou měli Evropané v NHL pozici ještě před pádem komunistického bloku?
V tu šampionskou sezonu jsme tam byli v Calgary z Evropy jen dva, což byl Švéd Hakan Loob a já, který jsem přišel sezonu předtím. V létě 1989 dorazil Sergej Makarov, už tam byl Sergej Prjachin a pak pár dalších Švédů, ale ti začali až v té sezoně, která začínala v Praze. Ale v té době v celé NHL byli Evropani spíš výjimkou.
Jak k vám zapadl Makarov, v té době asi nejlepší evropský hokejista?
Dobře, měl jen problémy s angličtinou, tak jsem mu s tím trochu pomáhal. Navíc kolem týmu se motal kluk, který byl ruský emigrant a ten mu taky byl k ruce s překladem. Trvalo mu to déle, než klukům ze Švédska, nebo i mně. Ze začátku jsem taky nemluvil moc, ale my jsme si na ty podmínky zvykali rychleji než Rusové. Oni měli nad sebou v CSKA drába Tichonova a dělali všechno na rozkaz. A tady byl najednou pánem svého času a mohl si věci řešit, jak chtěl, ale on byl v týmu oblíbený. Makarov byl v pohodě.
