Je to legrační, ale opilecká tradice, říká o lotyšském zvyku Ozolinš

Také 51letý Lotyš do Česka dorazil, aby byl součástí setkání někdejších hokejových hvězd, které tu propagovaly květnový světový šampionát. Na turnaj tradičně vyrážejí stovky až tisíce věrných lotyšských příznivců, a nejinak tomu bude i tentokrát, kdy jejich reprezentace zakotví v Ostravě. A bude u toho i Ozolinš, který chce – rovněž z pozice své práce – vidět na vlastní oči několik utkání.

Byla to pecka, dobrá věc pro zemi a nadšení pro lidi. Přineslo to spoustu emocí, někdy až moc, a tak jsou očekávání, že se to bude letos opakovat. Vždy říkám: Počkejte, uvidíme. Ale ano, loňský úspěch nám nikdo už nevezme. Jsem moc rád, že tahle hokejová generace to mohla zažít. Bylo to pro nás unikátní a bronzová medaile byla jako zlato. Dostali jsme od vlády den volna. Chápete to? Někdo byl rád, jiného to naštvalo. Faktem ale je, že se to nikdy nestalo. Nevzpomenu si, jaká akce naposledy dala dohromady takové množství lidí dohromady. Myslím, že víc než oslava hokeje a národního týmu to byla oslava nás všech. Byli jsme pyšní, že jsme toho součástí.

Ano, to tomu hodně pomohlo. Přitom turnaj nezačal moc dobře, nakonec se to vyvinulo dobře. Byl to krásný příběh o outsiderovi, který uspěl.

Hokej u nás zažívá dobré a špatné časy. Šampionát trvá pouhé dva týdny a nemůžeme podle toho posuzovat vývoj našeho hokeje. Na lotyšský hokej má dopad dění ve světě, to, co se děje na Ukrajině. Předtím jsme měli tým v KHL, všichni si na to zvykli. Teď tam logicky není. Ale kde budeme hrát naše mladé? Zkusili jsme druhou finskou ligu, úplně to nevyšlo. Je to běh na dlouhou trať a pořád hledáme dobré řešení. Vzhledem k počtu obyvatel (1,9 milionu) to máme těžké, musíme být kreativní v tom, jak uspět. A já sám nevím moc jak. Jen vím, že musíme být součástí evropského hokeje.

Lidi prostě oslavují všude. Platí to o fotbale, olympiádě. Sám moc olympijských sportů mimo samotnou olympiádu nesleduji, ale slavím, když Lotyš na olympiádě uspěje. Jsme nadšení, když vyhraje skeletonista, aniž bychom tušili, jak to dokázal. Ale je to prostě náš člověk, jsme s ním propojení. Jsme hrdí na vlajku, na zemi, na jazyk. Rázem jsme pyšní na věci, kterých si v běžném životě ani nevšimnete. Na šampionátech si lidi kreslí vlajky na obličej, na dva týdny si nabarví vlasy. V Lotyšsku přitom žijí lidé, co mluví lotyšsky, a pak ti, kteří mluví rusky. Jsme rozdílní, ale během těch dvou týdnů hokejového šampionátu je nám to jedno. Hlavně že vyhrajeme, že někomu dáme gól. A to je krása sportu.

Jo, jo. Byl to nějaký opilecký nápad, který už zůstal. Někdo si dal po zápase moc piv, začal s tím. Lidi si to zamilovali a teď je z toho tradice. Já vlastně pořádně ani nevím, co to znamená. Myslím, že nejlepší reakci měli Švédi, kteří lidem před velvyslanectvím začali rozdávat sušenky. I když lidi by asi ocenili spíš hot dog nebo pivo, ale sušenky jsou taky dobré. Je to legrační tradice a doufám, že nikoho neuráží.

Dokud to nikdo nebere vážně, nikoho neuráží a je to jen sranda, nemám s tím problém. Stejně jako když lidé na sebe na stadionech začnou pokřikovat. Dokud se neperou a po zápase si nakonec podají ruce a pogratulují, je to v pohodě. Jinak ne.

Tak to jste nečetl komentáře na internetu. Jsou vášniví. Ale máte pravdu, že především náš tým oslavují, než že by je štval a byli z něj zklamaní. Jsme realisté a víme, že naše šance nejsou vysoké. Víme, jaká je naše pozice v hokeji, takže jsme vděční za každý úspěch. Klidně ať to je čtvrtfinále mistrovství světa. Lidi na šampionáty jezdí, vybírají si na ně své dovolené. Teď v Ostravě to bude určitě to samé. Těší mě, že je hokej vyrovnanější. O vítězi není jasno už před zápasem. Podívejte, před 10 lety jsme si neuměli představit, že na mistrovství světa bude Británie. Hrají vůbec hokej!? A teď jsou na šampionátu. Hokej samozřejmě není zcela vyrovnaný, ale vyrovnává se.

Tehdy jsme byli součástí té větší země, vyrostli jsme v ní. A do pozdějších 80. let jsme neviděli rozdíl. Jazyk, tradice a národnost vám zůstávají, ale coby součástí velké země jsme neměli příliš na výběr. Nebo by nás čekaly tvrdé následky. Já byl ještě junior, když jsem hrál za Sovětský svaz. Víc mě zajímalo, abych měl dobré známky a abych nenaštval rodiče. Byl jsem teenager, který netušil, co se děje. Někdo starší by třeba mluvil jinak, protože už chápal víc než já v šestnácti a sedmnácti letech.

S Rusy jsme byli spoluhráči. Když jsme přiletěli do Ameriky, první rok se nám všichni snažili dostat pod kůži, rozhodit nás. Říkali nám komouši. Neviděli rozdíl mezi Lotyšem a Rusem. To byl náš život. Později se to změnilo, když lidé pochopili, kdo odkud je. Ale pořád dostávám otázky, jestli je lotyšský jazyk stejný jako ruština. Není! Je úplně jiný, máme jinou abecedu, jiná slova. Možná němčina je blíž lotyštině než ruština. To jsou ty stereotypy, ve kterých někteří zůstávají.