Článek
„Nevím, jestli ukončím kariéru, ale hned po vyřazení s Olomoucí jsem na sto procent věděl, že takto nechci končit. Tak jsme si hned volali s Méďou (generálním manažerem Petrem Nedvědem) a on mi vyhověl, že si můžu trénovat sám.“
Zprvu dva týdny odpočíval, jak říká, „ukončil s olomouckými spoluhráči sezonu, jak se má“, následně čtyři týdny dřel na suchu. A byť ještě nenaskočí do Českých hokejových her, které ve čtvrtek startují v Ostravě duelem proti Finsku (17.30), tak s reprezentací trénuje. A nepřijde-li zranění, nominace na květnové mistrovství světa ve Finsku eso s tisícovkou zápasů v NHL nemine.
„Motivace je obrovská. Na 99 procent to bude můj poslední šampionát a já tam jedu uspět. Netrénoval jsem čtyři týdny, abych se tam jel klouzat. Odvedu všechno, co ve mně je, a doufám, že zpátky pojedeme s úspěchem. Protože reprezentaci beru hodně osobně a je už hodně dlouhá doba, co se nám něco podařilo.“
Ta doba trvá přesně deset let, co i Krejčí byl u poslední medaile z velké akce, tedy bronzu, který Hadamczikův výběr urval v Helsinkách. Od té doby český hokej chřadne a pád na dno přišel na únorové olympiádě, kdy reprezentace poprvé v historii ani nepostoupila do čtvrtfinále. A i Krejčí, který ve čtvrtek slaví 36. narozeniny, byl součástí neúspěšné party. Teď však touží podivnou sezonu vyleštit. „Na olympiádu i Olomouc vzpomínám dobře. Poznal jsem spoustu dobrých kluků i jiné prostředí. Nicméně jsem moc rád, že přichází šance skončit rok úspěchem.“
Už několikrát to v předchozích odpovědích naznačil, že jeho hokejová budoucnost je zatím v mlze. V létě se vrátil do Česka, protože chtěl, aby jeho děti poznaly prostředí, ve kterém vyrůstal. Zároveň si přál, aby ho rodiče i kamarádi mohli týden co týden vidět na vlastní oči hrát. A tak nablýskané americké arény vyměnil za „plechárnu“ v Olomouci, se kterou nakonec skončil v předkole play off proti Vítkovicím. Stále je v něm křivda, že série byla plná faulů, ale...
„Svůj názor mám, ale je to za mnou. Jsem rád, že jsem sem přijel, a nelituji toho. Otevřelo mi to oči. Konečně vidím, jak žijí kamarádi, protože jsem tady 17 let pořádně nebyl.“
Nejspíš se však zdá, že jeho přesun ze Spojených států byl jen roční záležitostí. Americké manželce tu chyběli příbuzní i známí, on ji chápal. V pondělí se s dětmi vrátila za Atlantik, zatímco on se na měsíc proměnil ve slaměného vdovce. Odehraje mistrovství a pak se definitivně rozhodne o svém hokejovém osudu. „Děti mi budou chybět. Ale po šampionátu poletím za nimi zpátky. Odpočineme si, uděláme pohodu. Na dva tři měsíce musím vypadnout z hokejového kolotoče, přijít na jiné myšlenky a pak se rozhodnout. Teď fakt nevím... Děti už jsou starší, dcera chodí do školy a nechci ji pořád tahat z jednoho prostředí do druhého. V rozhodování hraje hodně faktorů,“ přiznává.
A že by na extraligu suše pořád měl a rozhodně by se neztratil ani v NHL? „Až řeknu konec, je mi jedno, co si o tom lidi budou myslet. Prostě bude konec.“
Teď je před ním možná rozlučková akce s reprezentací, která bude vzhledem k účasti hráčů z NHL silnější a nabitější, než tomu bylo na únorové olympiádě. A teoreticky, pokud by celek Boston Bruins, kde strávil Krejčí celou kariéru v NHL, vypadl v 1. kole Stanley Cupu, mohl by si v Tampere zahrát i s kumpánem Davidem Pastrňákem. „Já jim fandím a přeju. Mám tam hodně kamarádů, kteří si zaslouží Stanley Cup. Ale když to nevyjde, tak bude dobré, kdyby Pasta přijel...“
I s ním v sestavě by úspěch byl nejspíš zase o něco blíž.
