VIDEO: Magistr v bráně po sezoně snů. Chytání jsem si musel doma vybrečet, říká Vejmelka

Tampere (od našeho zpravodaje) - Vejmelka hned po svém přesunu do zámoří odchytal v tomto ročníku NHL dvaapadesát zápasů, vůbec nejvíc z českých brankářů. Následně si vysloužil i nominaci na světový šampionát.

Takže sen pokračuje?

Rozhodně. Každý malý kluk se díval či dívá v televizi na mistrovství světa, v hlavě si představuje, jaké by bylo si tu zahrát. Pro hráče je to jeden z vrcholů kariéry, protože nikdy neví, jestli to není zároveň naposledy. Je to tedy splněný sen.

Jaký šampionát vám nejvíc utkvěl v paměti?

Ten z roku 2010, kdy jsme vyhráli zlato. Vzpomínky na ty před ním mám ještě v mlze. I tak se mi na nich vždycky nejvíc líbili gólmani, a tak jsem to chtěl taky v bráně zkusit, když se naskytla možnost. To, co předváděl Hašek nebo Vokoun, mělo na každého vliv. Oba stáli za úspěchy českého hokeje a byli rovněž těmi, kteří mě do branky přivedli.

Musel jste přemlouvat rodiče, abyste v brance mohl zůstat?

Musel. Táta hrával, takže mě od toho odrazoval. Měli strach, že mě budou trefovat do hlavy a že je na tom gólman ze všech nejhůř, což je z určitého pohledu pravda. Trvalo mi asi rok, než jsem je přesvědčil, abych v bráně zůstal, protože mě vraceli zpátky do útoku. Tam jsem začínal, pak jsem si zkusil i obranu, ale nakonec jsem si vybrečel bránu, kde mě to bavilo a baví nejvíc.

Jste z Třebíče, které je rodištěm Patrika Eliáše i Martina Erata...

... jsou to věhlasné persony. Coby kluk jsem je vnímal jako hráče NHL, ani jsem si neuvědomoval, jaké velké postavy jsou to pro český hokej. Ale když jsem je vídal na olympiádě či mistrovství světa, tak mi to docházelo. A chtěl jsem být taky tak slavný. Motivovali mě. Ale potkával jsem spíš Tomáše Vokouna, který má z našeho regionu manželku. Moji prarodiče mají kousek od nich chatu, kde trávil čas. Já ho jako malý prosil o podpisy na kartičku a i on byl jeden z důvodů, proč jsem chtěl do brány.

A teď i vy hrajete NHL.

Neskutečné. Být v jednom roce v NHL a na mistrovství světa je sezona snů. Co bych si mohl přát víc? Je to nejvíc, čeho jsem mohl dosáhnout. Vymačkal jsem ze sezony maximum.

Mě zaujalo, jak moc jste uvažoval o kontraktu. Mohl jste už před pár lety zamířit do Nashvillu, ale počkal jste a nakonec šel do Arizony, protože jste tu měl větší šanci chytat.

Byl to risk. Rozhodoval jsem se i kvůli vysoké škole, kterou jsem chtěl dodělat. V Nashvillu hrozilo, že bych hrál East Coast Hockey League, tedy na farmě farmy, což jsem nechtěl. Chtěl jsem se raději posouvat v hokeji u nás. Mohl jsem si do Ameriky zavřít dveře, ale v tu chvíli jsem to viděl jako lepší variantu pro můj rozvoj. Ukázala se to jako správná cesta a vyplatilo se počkat na nabídku Arizony.

Má to gólman s prosazením složitější?

To ano. Člověk musí být trpělivý a počkat si na šanci. A pak hned využít, protože jich nedostane deset, ale často jen v jednom zápase. Když se mu povede, rázem na něj nahlížejí jinak. Hlavní je chytat co nejlépe a nepřemýšlet nad tím vším kolem. To nedělá dobrotu. Musíte být zdravě motivovaný. Udělat maximum, abyste přesvědčil ostatní a nechali si vás.

Vystudoval jste vysokou školu, což u profesionálního hokejisty není obvyklé.

Já byl ale odmala rodiči veden, abych měl školu na prvním místě. Když jsem v ní měl dobré výsledky, mohl jsem hrát hokej. Ale když mi něco ve škole nešlo, musel jít stranou. Tak jsem k tomu přistupoval i na vysoké a snažil se studovat vedle hokeje, i když času tolik nebylo. Vždy jsem věřil, že se to dá skloubit. Jen si musíte ten čas ukrojit a věnovat se i méně „příjemným" věcem. Škola člověka naučí disciplíně, získá do života řád. Spousta kluků, když neměla školu, chodila na kafíčka a hrála playstation. To já si dovolit nemohl. Neříkám, že bych neměl volný čas, ale musel jsem si splnit nejdřív povinnosti. Bylo to správné rozhodnutí.

Máte magisterský titul z Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity v Brně. O čem byla vaše diplomová práce?

O neurovizuálním tréninku, kde jsem se zaměřil na trénink okohybných svalů. Není to obvyklé, ale já sám tento trénink využívám, a tak jsem zjišťoval, jak moc to dokáže posunout výkon gólmana výš. Jde o cvičení na oční svaly, při nichž střídám pohledy na dálku a blízko. Oči se snažím stimulovat do různých krajních pozic, aby okohybné svaly byly co nejvíce zatížené. Jde o sval jako každý jiný, který se musí pravidelně cvičit. Já to dělám před každým tréninkem a považuji to za stejně důležité jako trénink v posilovně.