Hlavní obsah

Stříbro místo zlatého hattricku. Gólová krádež, která dodnes vyvolává pocit křivdy

Když tehdejší československá metropole hostila šampionát už pošesté, domácí reprezentace po triumfech na mistrovství světa 1976 v Katovicích i o rok později ve Vídni chtěla v holešovické Sportovní hale zaútočit na zlatý hattrick.

Foto: Profimedia.cz

Brankář Kanady Daniel Bouchard zastavuje útok Bohuslava Ebermanna (archivní snímek).

Článek

Tým vedený trenéry Karlem Gutem s Jánem Starším, kapitánem Ivanem Hlinkou i brankářem Jiřím Holečkem mu byl v roce 1978 blizoučko. O to větším zklamáním pak bylo, že titul mu vyfoukla kvůli jednomu jedinému gólu sovětská sborná.

Mělo jít v Praze o vyvrcholení zlatého tažení. A optimismus stoupal, jak se turnaj vyvíjel. Základní částí projeli domácí bez ztráty bodu, třeba Kanadu s hvězdným Marcelem Dionnem smetli 5:0.

„Žádný tým na světě by proti takovému výkonu neobstál. Holečkovi se snad ani nedal dát gól,“ smekal tehdy před Čechoslováky prezident NHL John Ziegler, jenž nechyběl na tribuně Sportovní haly.

Euforie fanoušků se ještě zvýšila, když si Gutova parta vyšlápla i na Sovětský svaz poprvé vedený trenérem Viktorem Tichonovem. Triumf 6:4 proti jednomu z hlavních favoritů na zlato doteď patří mezi nejpamátnější vzájemné bitvy se sbornou ozdobený hattrickem Františka Černíka.

„Proti Rusákům jsme měli úplně všichni zvýšenou motivaci uspět. Byli nejlepší, dali se porazit, ale ne porážet. Věděli jsme, že naše vzájemné zápasy mají i politický podtext, my jsme to ale na ledě vůbec neřešili a mysleli jen na hokej,“ říká po 46 letech útočník Pavel Richter, který byl tehdy coby třiadvacetiletý benjamínkem týmu a zažíval své premiérové MS.

I ve finálové fázi turnaje českoslovenští hokejisté váleli, znovu získali skalp Švédů i Kanaďanů a v závěrečný den šampionátu byly karty jasně rozdané.

Při bodové shodě tehdy rozhodovalo skóre, takže domácímu výběru stačila 14. května proti Sovětskému svazu i prohra o jeden gól k titulu mistrů světa.

Jenže soupeř šel na konci první třetiny gólem Helmutse Balderise do vedení, ve 38. minutě přidal druhý gól sborné Vladimir Petrov.

O necelé dvě minuty později přišel okamžik, který ve všech žijících československých aktérech duelu ještě dnes vyvolává pocity křivdy a nespravedlnosti.

Vladimír Martinec upaluje z pravého křídla na gólmana Vladislava Treťjaka, když jej podrazí obránce Valerij Vasiljev a český forvard končí i s Treťjakem v brance. Zdá se, že brankovou čáru přešel i puk a hlavní rozhodčí Američan Kenneth Pierce nejprve branku uznává.

Po následné diskusi s českým brankovým rozhodčím sedícím v kukani za plexisklem za Treťjakovou klecí však trefu odvolává.

„Pierce viděl Treťjaka i s pukem za brankovou čarou, jenže bohužel se jel ještě přes plexisklo zeptat českého brankového rozhodčího do budky za brankou. Ten kroutil hlavou, jako že neví. Pierce to ale pochopil tak, že mu sděluje, že to gól nebyl. A tak ho zrušil,“ vysvětluje Richter.

Samotný Martinec se dodnes dušuje, že dobře viděl puk v brance. „To jsme viděli snad úplně všichni. Škoda, že v té době nebyly brankové kamery nebo trenérská výzva, jako jsme zvyklí dnes. To bychom byli mistry světa,“ posteskne si Richter.

Ve třetí třetině totiž zvýšil Vladimir Golikov na 3:0 a kapitán Ivan Hlinka už stihl jen upravit na konečných 1:3. Československu tak ke zlatu scházel jediný gól…

„Třeba ten neuznaný Martincův nebo ten úplně zbytečný, kterým Rusové v prvním zápase s námi snižovali na 4:6. Stejně tak mě mrzí, jak nás potopili Švédové, kteří si před zápasem se Sověty udělali bujarý večírek a pak prohráli 1:7. Prostě rozhodoval každý gól a kvůli jednomu chybějícímu jsme nakonec přišli o zlatý hattrick,“ uvědomuje si Richter.