Špágr junior se hlásí do služby. Začínáš být trochu lepší než já, slyšel od slavného táty

Táta má vedle olympijského zlata i tři tituly mistra světa či bronz z her v Turíně, David pak zatím stříbro z loňských dvacítek. Tam ale padl do oka trenéru Rulíkovi, který ho svém povýšení k áčku před dvěma týdny poněkud nečekaně povolal po sezoně na farmě Minnesoty do přípravy na světový šampionát. Špaček v reprezentaci „přežil“ finální a neúprosný řez a co víc – dokonce si od Rulíka vysloužil místo v přesilovce.

„Asi se mu hodím do systému. Vnímám to pokorně a chtěl bych té pozice na přesilovce co nejvíc využít. Letos jsem ji v klubu moc nehrál, ale před dvěma lety, co jsem odešel do Kanady, se mi v ní celkem dařilo. Vím, kdy mám vystřelit, kdy spíše nahrát,“ říká Špaček. „Beru jako obrovskou čest, že si tu můžu zahrát.“

Sám popisuje, že když dostal rychlý povolávák přijet ze zámoří do Bratislavy, kde se zrovna nároďák chystal, vnímal to jako svůj „druhý nádech“. Na svou první sezonu v chlapech, kterou odehrál v Iowě, hledí kriticky. „Nepovedla se mi podle představ.“

Od Minnesoty, se kterou má kontrakt, ani nepřišel náznak na šanci v NHL, zatím nedostal ani zpětnou vazbu, co by měl zlepšit. „Ale mistrovství by to mohlo nakopnout,“ tuší, že v hledišti budou i pečliví skauti Wild.

Jde-li ale o hokejovou kritiku – tu dobrou i špatnou – pak na ni má samozřejmě tátu. Už jako klukovi mu radil, dodnes probírají každý zápas. „Občas je tedy lepší, když mu řeknu, že to nechci slyšet,“ usměje se. Ale zase nemějte představu Špačka seniora coby přísného despoty, který syna už po cestě ze zimáku v autě tepe. „Když jsem měl špatný zápas, tak mi to řekl, jinak jsme se pobavili až další den. Nechal to plynout.“

Je stejně úsměvné, jak hokejový svět dokáže být občas malý. S Markem Židlickým, který má v reprezentaci na starosti beky, Špačkův táta hrával v reprezentaci. Tomáš Plekanec, další Rulíkův asistent, je zase někdejším hodným „strejdou“ z Montrealu, za kterým David v sedmi osmi letech chodili s tátou na návštěvu při jejich angažmá v Canadiens. „Asi teď koukal, jak jsem vysoký. Snažím se od něj naučit, co to jde.“

Plekanec proměnu klučiny v muže nejspíš vnímá i jinak. Coby capart se David hodně podobal mámě, teď na ledě i v civilu nezapře tátu. V mnohém je obdobná i mluva, jen na rozdíl od táty je v hokeji pravák.

Mimochodem, otec Jaroslav zažil dva světové šampionáty v Praze, ten v roce 2004 na ledě ještě coby hráč, ten o devět let později jako jeden z pobočníků trenéra Růžičky. Na ten druhý dorazil tenkrát do hlediště také David. „Byl to nezapomenutelný zážitek a vidíte, teď si tu budu moct sám zahrát.“

Na hlavě měl tehdy coby dvanáctiletý klučina reklamní papírovou helmu, což se mu vybavilo v okamžiku, kdy byl minulý týden s reprezentací na ne moc vydařeném turnaji v Brně a na tribuně spolu s rodiči seděl jeho šestnáctiletý bratr Jacob s podobnou helmou.

Tím, že je David ročník 2003, osobně na stadionu nezažil nejslavnější tátovy reprezentační zápasy, ten se s nároďákem rozloučil bronzem na olympiádě v Turíně (2006). A tak mu v hlavě vyskočí spíš vzpomínka na poslední sezonu v NHL (2011/12). Špačka tehdy z Montrealu vyměnili do Caroliny, zbytek rodiny se ale i kvůli Davidovi, který v Kanadě chodil do školy, nestěhoval. A pak táta dorazil do Bell Centra, sídla Canadiens, coby host a hned dal gól. „A já se smál, jak se na ledě raduje.“

Ale pak jsou tu vzpomínky z videokazet, které mu jako klukovi občas pouštěla babička a v nichž samozřejmě vyniká nezapomenutelný nájezd v semifinále MS 1999, po jehož úspěšném proměnění začal Jaroslav Špaček na ledě pádlovat jak… „Na kajaku,“ vypálí syn. „Kluci mi občas říkají, že jestli dám takový gól, musím udělat kajak. Ale ještě se mi to nepovedlo. Taťka byl na nájezdy specialista. Já je v juniorce taky jezdil, ale tady bych to nechal na útočnících. Ale kdybych měl jet, tak vím, co bych udělal.“

Způsob neprozradí. Ovšem kdo ví, třeba na něj Rulík nebo „strejda Pleky“ při nějakém penaltovém rozstřelu ukážou. A táta to bude hrdě pozorovat v aréně…